Kam zmizelo ruské letectvo?
Ruská invaze na Ukrajinu je plná nezodpovězených otázek. Jednou z nich je, proč Rusko spustilo obrovskou vojenskou kampaň, aniž by výrazněji zapojilo své letectvo?
Ruská invaze na Ukrajinu začala v časných hodinách 24. února. Samotné invazi předcházelo velké množství raketových útoků na radarové stanice ukrajinské armády po celé Ukrajině. Výsledkem bylo v podstatě oslepení ukrajinského letectva, které bylo také z části paralyzováno díky útokům na ranveje ukrajinských letišť. Údery také zasáhly několik ukrajinských protiletadlových baterií S-300P, které měly omezenou pohyblivost kvůli dlouhodobému nedostatku náhradních dílů. Svět pak očekával další úder, tentokrát letecký. Jednalo by se o logický a osvědčený krok, neboť téměř všechny válečné operace od roku 1938 začínají vyřazením protiletadlové obrany protivníka a následným silným leteckým úderem s úkolem zničit nepřátelské letectvo. Díky vyřazeným radarům a poškozeným ranvejím se ukrajinské letectvo ocitlo „přišpendlené“ na zemi a nepředstavovalo by pro ruské bitevníky Su-34, nebo víceúčelové stíhačky Su-30 téměř žádný problém. I kdyby se Ukrajincům podařilo dostat nějaké stroje do vzduchu, bez situačního povědomí kvůli zničeným radarům by byl ukrajinský letecký odpor spíše jen sporadický. To se ovšem nestalo.
Foto: Ruský Su-34 shazuje přesně naváděnou bombu KAB-500S-E na cíle v Sýrii | Wikimedia Commons / Public domain
Místo toho se zdá, že zhruba 300 moderních bojových letounů, které ruské letectvo umístilo u ukrajinských hranic, z velké části zůstává na zemi. To umožnilo ukrajinskému letectvu nouzově opravit ranveje a alespoň z části opravit či nahradit rádiovou a radarovou síť, pokračovat v ochraně nízkoúrovňových protivzdušných prostředků (DCA) a provádět útočné operace, včetně úspěšných útoků na ruské vrtulníky.
Skutečnost, že ukrajinští vojáci a civilisté viděli na nebi z drtivé většiny domácí, ukrajinské letouny rychle vedly k mytologizaci ukrajinského letectva a posílení morálky, vzdušná převaha je totiž jeden z nejdůležitějších faktorů vedení válečných operací. Mytologizace se projevila i v oblíbeném hoaxu „Duch Kyjeva“. Byť žádný takový pilot neexistuje, ukazuje to, jak ukrajinské letectvo dokázalo ve svých občanech vzbudit důvěru, že mají situaci pevně v rukách.
Nedostatek ruských letounů na bojišti také umožnil ukrajinským operátorům protiletadlových systémů (SAM) a vojákům s přenosnými protiletadlovými komplety (MANPADS), úspěšné útočit na ruské vrtulníky a transportní letouny bez obav z okamžité odvety, což přispělo k těžkým ztrátám ruských vrtulníků během útočných operací. Podle dostupných fotografií se ukrajinským protiletadlovcům podařilo během dvou dnů sestřelit dva ruské transportní letouny Il-76 plné ruských výsadkářů. Rusové tak ztratili nejen letouny, ale také desítky elitních vojáků, což už je velice citelná ztráta.
Kromě toho se ukázala jako velice nedostatečná ruská protivzdušná ochrana, která v kombinaci se špatnou koordinací s ostatními jednotkami způsobila ruským konvojům další těžké ztráty. Nejednou se stalo, že se ruské konvoje dostaly zcela z dosahu ruských protiletadlových systémů a pro ukrajinské letce či operátory dronů se tak tyto konvoje staly snadným cílem. V jiných případech se v kolonách sice nacházely protiletadlové prostředky, avšak v době útoku nebyly aktivní a turecké drony Bayraktar TB2 dokázaly těchto situací využít, vyřadit protiletadlové systémy a způsobit ruským kolonám značné ztráty, přičemž následně ukrajinští letci konvoj zničili bez obav o vlastní ztráty.
BUK AD system destroyed by a Ukrainian TB2 in the Zhytomyr region pic.twitter.com/edrb91Xs3m
— C O U P S U R E (@COUPSURE) February 27, 2022
Video: Dron Bayraktar útočí na ruskou kolonu. Během útoku byly zničeny dva protivzdušné komplety BUK-M1-2, dva protivzdušné komplety TOR-M2, čtyři samohybné houfnice Msta-B a čtrnáct nákladních aut. Kdyby byly protivzdušné komplety aktivní, dron by se pravděpodobně podařilo sestřelit. | Twitter
Co se tedy stalo?
Existuje několik faktorů, které mohou přispět k ruské neschopnosti dosáhnout vzdušné převahy, a to navzdory ruské převaze v počtu strojů, jejich výzbroji, či technologické vyspělosti, jako jsou například letouny AWACS (letoun včasné výstrahy a řízení), kterými Ukrajina vůbec nedisponuje.
Prvním faktorem může být nedostatek přesně naváděné munice. Během bojových operací nad Sýrií pravidelně využívala přesně naváděnou munici pouze flotila letounů Su-34 a i tato speciální úderná letadla se často uchýlila k útokům neřízenou municí. To ukazuje nejen na nedostatečný výcvik ruských pilotů k používání přesně naváděné munice, ale také posiluje široce přijímanou teorii, že ruské letecké zásoby přesně naváděné munice jsou velmi omezené. Roky bojových operací v Sýrii zásoby této munice ještě více vyčerpaly, a tak se dá předpokládat, že drtivá většina ruských bojových letadel u ukrajinských hranic je vybavena „hloupou“ municí. To, v kombinaci s nedostatkem zaměřovacích modulů pro rozpoznání a identifikaci cílů na bojišti z bezpečné vzdálenosti, znamená, že schopnost ruských pilotů letounů s pevným křídlem poskytovat blízkou vzdušnou podporu svým silám je silně omezená.
V důsledku toho se vedení ruského letectva může zdráhat použít většinu své potenciální úderné síly proti ukrajinským jednotkám před udělením politického souhlasu k použití neřízené munice k bombardování městských oblastí ovládaných Ukrajinou. Tato nevybíravá forma leteckého útoku byla standardní praxí pro operace ruského a syrského letectva nad Aleppem a Homsem v Sýrii a bohužel je pravděpodobné, že vzhledem k velice pomalému ruskému postupu bude tato taktika v nadcházejících dnech odsouhlasena.
Nedostatek přesně naváděné munice však není dostatečným vysvětlením celkového nedostatku aktivity ruského letectva. Relativně moderní avionika na většině jejich úderných platforem znamená, že i neřízené bomby a rakety by měly stále stačit k tomu, aby způsobily velké škody ukrajinským letadlům na jejich leteckých základnách a letištích. Ruské letectvo má také kolem 80 moderních a schopných letounů Su-35S k vybojování vzdušné převahy a 110 víceúčelových stíhaček Su-30SM(2), které jsou schopné provádět ofenzivní i defenzivní letecké útoky. Neschopnost zajistit vzdušnou převahu proto nelze vysvětlit čistě nedostatkem přesně naváděné munice. Nevyužití letounů Su-35 mohou mít za následek i zrušené nákupy těchto letounů ze zahraničí, kde odborná veřejnost vyjadřovala teorie o nekonkurenceschopnosti Su-35 proti jiným letadlům a je tedy možné, že ani Rusové nevěří v plný potenciál těchto letadel.
Dalším potenciálním vysvětlením je, že velitelství ruských leteckých sil si není jisto svou schopností bezpečně dekonfliktovat rozsáhlé bojové lety s činností ruských pozemních protiletadlových kompletů. Incidenty s palbou do vlastních letadel pozemní protivzdušnou obranou byly problémem pro západní i ruské vzdušné síly v mnoha konfliktech od roku 1990. Vedení operací, kde se střetnou dvě letecká uskupení a dvě skupiny protivzdušné obrany je opravdu velice náročné. To se prokázalo již 25. února, kdy nad Kyjevem Ukrajinci sestřelili svůj vlastní Su-27 a 27. února, kdy svůj vlastní letoun zase sestřelili Rusové nad Černým mořem.
Ruské síly zatím prokázaly extrémně špatnou koordinaci napříč všemi oblastmi, od základních logistických úkolů až po koordinaci výsadkových útoků s činností pozemních sil a zajišťování krytí protivzdušné obrany pro kolony v pohybu. Pravděpodobně tak velení ruských leteckých operací nechalo Ukrajincům operační prostor a vzdušnou převahu ze strachu nad ztrátami vlastních letadel od svých vlastních protiletadlových baterií.
To však stále není dostatečné vysvětlení samo o sobě, protože vzhledem k omezeným prostředkům stíhaček a protiletecké obrany, které mají ukrajinské síly v této fázi k dispozici, mohlo ruské letectvo stále provádět rozsáhlé bojové akce proti klíčovým cílům, během kterých ruské protiletadlové prostředky mohly dostat pokyn, aby se zdržely palby.
Posledním faktorem, který je třeba vzít v úvahu, je relativně nízký počet letových hodin, které piloti ruského letectva každý rok absolvují ve srovnání s většinou jejich západních protějšků. Ruští piloti stráví podle oficiálních informací v průměru 100 až 120 hodin ve vzduchu za rok. Jedná se o průměr všech pilotů, včetně instruktorů, pilotů vrtulníků či transportních letadel. Letecké hodiny stíhacích pilotů však budou s největší pravděpodobností nižší než u pilotů transportních letadel nebo vrtulníků, takže skutečný počet letových hodin za rok ruského stíhače bude zhruba 85-100.
Pro srovnání např. stíhací piloti RAF či amerického letectva si často stěžují, že mají potíže s udržením bojové připravenosti s přibližně 180–240 letovými hodinami ročně. Pokud mají tedy piloti západních zemí problémy s udržením bojové připravenosti při zhruba dvojnásobku letových hodin, je pochopitelné, že ruské letectvo nepustilo do boje nepřipravené piloty, ale jen jednotky, kde mají stíhací piloti nalétáno alespoň více jak 100 hodin ročně. Západní piloti mají navíc přístup k moderním leteckým simulátorům k pokročilému výcviku, kde mohou simulovat i souboj s nepřátelským letounem, nebo ozkoušet nové zbraňové systémy. Ruská výcviková simulační centra však ani zdaleka nemohou pokrýt potřeby ruských stíhacích pilotů. Jen pro porovnání, čeští piloti gripenů nalétají v průměru 140-150 hodin ročně.
Proto se může stát, že navzdory působivému modernizačnímu programu, který za poslední desetiletí zaznamenal pořízení a modernizaci přibližně 350 bojových letadel, by ruští bojoví piloti měli problém efektivně využít mnohé z teoretických schopností svých letadel ve složitém vzdušném prostředí Ukrajiny. Pokud je tomu tak, pak může vedení ruských vzdušných sil váhat, zda se zavázat k rozsáhlým bojovým operacím, které by ukázaly propast mezi vnějšími představami a realitou jejich schopností.
I přes to všechno zůstává ruské letectvo schopným uskupením, které by dokázalo vývoj na Ukrajině výrazně zvrátit. Jak se zdá, konflikt na Ukrajině ještě není u konce a uvidíme, co přinese několik dalších dní.
Zdroj: rusi.org, reuters.com, timesofisrael.com, aerotime.aero