Přesun

Plán naší expedice velel přesunout hlavní stan na nové místo. Nejenže dalo strašnou práci vše sbalit a nanosit k autu, ale také bylo potřeba naložit to největší a především nejtěžší z našich nálezů. Takže na dno putovaly články z Panthera – celkem 8 kusů – a kolo z podvozku Pz.II (Marder II F nebo Wespe). Podařilo se mně přivodit si svou „šikovností" první úraz v podobě ruky pořezané o zrezlou pružinu ze zásobníku flaku 20 mm. Na vrch jsme neúhledně naházeli ostatní věci a hurá 50 km na novou ubikaci.

Foto: Německé zásobníky do 20 mm flaku a články pásu z Panthera

Jednalo se o příjemný penzionek, který se nacházel ve zrekonstruované budově staré školy. Jelikož bylo ještě 3 týdny před zahájením hlavní sezóny, nebylo vše nachystáno a já si ke všemu vymínil jiný pokoj s vyšším stropem, abych se tam pohodlně vešel. Pokoje byly ve druhém patře a stoupání schodů bylo smrtelné. Ovšem největší problém byl, kam umístit naše železné harampádí. Tahat to do pokojů by byla sebevražda, a když jsme se ptali majitele, jestli to můžeme nechat venku pod terasou, tak odvětil, že klidně, ale že ráno to tam už nebude. Magnety jsou prostě všude. Domluvili jsme se tedy, že vše zabalíme do folie, kterou pro tyto případy vozíme, abychom si nenadělali svinčík v autě, a pro jistotu to ještě dáme do pytlů a necháme to na plachtě u recepce, jelikož zde nikdo jiný stejně nebude. Největší sranda nastala, když jsme přenášeli články z Panthera. Nejenže bylo vedro a hmotnost tří kusů byla také moc fajn, ale převýšení mojí a Paulovy postavy je odhadem asi 45 cm, takže pohled na nás musel být úchvatný. Nás oba to pěkně rozesmálo, když jsme se viděli v prosklené stěně penzionu, jak cupitáme s nákladem.
Po vyklizení auta se nám náramně hodila sprcha. Jenže voda tekla jen studená a rezavá. Holt jsme první kunčofti letošní sezóny, ale večer nám majitel přislíbil teplou vodu. Přesun nám zabral skoro půl dne a také notnou část sil, ale i přesto jsme vyrazili do terénu. Vydali jsme se do lesa, ve kterém jsme hledali při obou loňských výpravách. Při první byl výsledek v podstatě nula, ale při druhé padly dva odznaky, články pásů z německého tanku Tiger a pak ještě plno německého bordelu. Tentokráte jsme to vzali z opačné strany. Tedy chtěli jsme, ale když jsem sahal do auta pro tašku s mým a Paulovým Deusem, úplně jsem zkameněl! Hlava děravá – nechal jsem ji na pokoji... Jarek měl už svůj detektor sestavený a já opatrně Paulovi oznámil, co se mně povedlo. Zase fiskalizacia?!? Právem si mě Paul vychutnával. Nezbylo tedy než nechat Jarka s jeho přítelkyní na pospas zdejšímu lesu a trmácet se zpět pro detíky. Tento můj kiks znamenal skoro hodinové zdržení, ale co, stát se může plno horších věcí. Vrátili jsme se tedy do místa, kde jsme zanechali kolegu Jarka, a na dotaz do vysílačky jsme dychtivě očekávali odpověď ve stylu, že už našel plno odznaků a že je to prostě parádní les! Jenže z vysílačky se ozvalo pouze vlažné a bohužel zcela vyčerpávající: „ZERO!" Moc nás to nenavnadilo, ale les byl obrovský a přece v něm musíme najít nějaké to pokračování z loňska.

Psali jsme:Jak to bylo s pověstnou 31. divizí SS, která nesla čestný titul ,,Böhmen-Mähren"

Pustili jsme se do průzkumu a přece jen jsme na něco narazili, ale vesměs to byl běžný německý bordel a nic, co by stálo za zmínku. Rozprchli jsme se do různých směrů – Paul na jihozápad, já na severozápad a Jarek někam do lesa. Co lotyšský čert nechtěl, narazil jsem na zbytky po malém bunkru a v jeho rohu na velký zřejmě nedokopaný signál.

Foto: Někdy strávíte hodiny hledání, než se něco zajímavého objeví pod cívkou

Sice jsem byl v tom vedru pěkně servaný, ale prostě vám to nedá! Co když zrovna tady to je! No po asi 20 minutách jsem věděl, že tady to opravdu nebylo... jen zbytky kamínek, která v zimě osazenstvo tohoto malého bunkru určitě nezahřála tak, jako mě při jejich vykopání z tuhé jílovité půdy!

Jedináček

Dupal jsem dál lesem, tlačil před sebou plouživými setrvačnými pohyby cívku mého Deuse a odháněl dotěrný bodavý hmyz! No vlastně mně bylo fajn. Z vysílačky se ozvalo chraptění, které mi oznamovalo, že jsme se již od sebe s Paulem vzdálili na hranici dosahu vysílaček, ale zaznamenal jsem: „...mám tankána, konečně..."

Psali jsme:John Rabe - nacista, který zachránil čínský Nanking

Foto: Německý tankový odznak

Začal jsem se pozvolna stáčet směrem, kde jsem tušil, že bych zhruba po dvou kilometrech měl narazit na šťastného nálezce. Po nějaké době jsem byl u Paula, ale na nic zajímavého jsem cestou nenarazil. Ukázal mi odznak, který se opravdu povedl a byl v dobré kondici. Začali jsme šmejdit kolem a důkladně vše pročesávat, ale evidentně nás už někdo předběhl.

O UCíčkovi a Paulence

Pokračovali jsme tedy dále na západ a narazili na další řady bunkrů, a i když zde bylo dost nekopaných signálů, tak prostě nic zajímavého. Šli jsme dále a už se začínalo smrákat. Do toho nám začaly lézt další signály a nám se stále nechtělo obracet kroky zpět k samochodu. Neustále jsme věřili, že přijde konečně signál, který si za odpolední lopocení ve sluncem vyhřátém lese zasloužíme. Jenže opak byl pravdou, a tak jsme si řekli, že to přeci jen otočíme. „Auto je tímto směrem," hlásil jsem. „No to je přece blbost, auto je támhle," přesvědčivě tvrdil Paul a já stejně přesvědčivě odporoval! Ale jelikož jsem nechtěl, aby případné zabloudění padlo na má bedra, souhlasil jsem, že půjdeme směrem, který ukazoval Paul. „Ale říkám ti, že jdeme blbě!" neodpustil jsem si. Po nějaké době jsme vzdali i mávání s detektory, které nás stále ještě bavilo. Přece jen soumrak začal přidávat na své intenzitě, větve šlehající naše obličeje v pokročilém šeru také nebyly to pravé ořechové! Do vysílačky jsem se kolegy Jarka žertovně ptal směsicí našich jazyků, jestli zná pohádku o Jeníčkovi a Mařence. Po chvilce veselého vysvětlování pojmů a dojmů jsme se dopracovali k polskému názvu této pohádky, který si dnes již nepamatuji. Smířil jsem se s tím, že Paula budu muset zabít a že z jeho masa pár dní v lese přežiju. Jsem přeci mladší, a tak mám větší šanci na přežití. Paul to asi úplně totožně neviděl, a tak jsme se za skoro plné tmy špičkovali a občas se lesním tichem ozvalo jen: „Au, do pr..., zase větví do oka! Kurva, ten les je nějakej velkej! To jsme šli takhle dlouho? Mám vylézt na strom, jestli uvidím světýlko? Sou tady medvědi???" No abych to zkrátil, naše putování noční, lesní, neprostupnou a močály protkanou džunglí trvalo něco přes hodinu a půl. Vylezli jsme tedy z lesa ještě poměrně daleko, a tak se Paul obětoval a poklusem vyrazil po cestě k autu. Já hlídal věci a pozoroval, jak se v měsíční záři mihotá a zmenšuje Paulova postava. Auto bylo přeci jen ještě o něco dále, než jsme si mysleli...

Paul k tomu dodává:

„Vzhledem k předchozí zkušenosti s UCeho přesnou „GPS" orientací v terénu jsem převzal velení a udal směr k vozu. To se neobešlo bez nějakých těch veselých připomínek o tom, jestli tu náhodou nežijí medvědi a kdo koho dřív sežere etc. Nasadil jsem azimut brutal – tj. stále rovně bez ohledu na terén. Je to sice nejrychlejší, ale v místních podmínkách v podstatě nemožné, jak jsme brzy zjistili. Světla valem ubývalo, UCeho nadšení pro pochod podle azimutu brutal již dosáhlo stupně 0 a nakonec i mně se zdálo jednodušší to vzít průsekem a pak po cestě, i když si zajdeme pár set metrů navíc. Při komunikaci s Jarkem signál ve vysílačce zesílil, tudíž bylo jasné, že jsme nedaleko. No, prostě jsem vyměkl a šel tedy po cestě. Z pár set metrů bylo nakonec asi 2,5 km. Později jsme z mapy zjistili, že jsme měli auto přímo před nosem, zbývalo zdolat „jen" 400 metrů nočního pralesa. Už se těším na příště."
Schody do druhého patra v našem penzionu se zdály nekonečné. Následovala smrtící studená sprcha. Ano, opět tekla studená voda! Podle pana domácího teplá. Ano, voda neměla 2 °C, ale asi 5 °C. S Paulem jsme lamentovali a nadávali česky, polsky i rusky, ale to bylo tak vše, co jsme mohli udělat. V polospánku jsem dal nabíjet detektory, kamery a další zařízení. Strčil do počítače kartu z první kamery a dal stahovat data. Víc si už nepomatuju.

Zámek

Kolik bylo hodin a jak moc jsem byl rozlámaný, si nepomatuju. Oklepali jsme se, nasoukali do sebe trochu výborného jídla z Paulových zásob a za pomoci nějakého lotyšského turbo nápoje se postavili na nohy. Únava byla ta tam, protože energii nám taky dodávala představa našeho dnešního hledačského cíle. Jednalo se o trosky zámku, který musel být ve své době vskutku nádherný a na místní poměry honosný. Co však bylo nejdůležitější, tak za války zde sídlilo německé velení, snad štáb VI.SS-Armee--Korps a později zde kapituloval štáb jedné pěší divize wehrmachtu i s lazaretem.

Foto: Zámek, resp. jeho trosky, kde za války sídlilo německé velení

Jak nám řekl Andrej, je to pro místní hledače známé místo. To nám později potvrdil i majitel ruiny zámku a přilehlých pozemků. Pořádají se tam noční nájezdy. Také se tam prý pořádají noční naháňky hledačů se psy a prý i s nějakou tou střelbou. Bereme tyto informace s rezervou, ale ne zcela na lehkou váhu. Co když přece, jiný kraj, jiný mrav. Jedeme proto „na drzo" přímo za majitelem i s nezbytným „padarkom" ve formě 1 litru kvalitní skotské. Při příjezdu vidíme, že právě probíhá závěrečná epizoda ze života zámku. Demolice objektu je v závěrečné fázi. Přicházíme k „zámeckému pánu" a Jarek, náš dvorní ruštinář, začal najetou frází „Zdrastvujtě, my prijechali z Čechii i nas intěresujet istoria etc...," přitom mu vráží do rukou lahvinku. Nedůvěřivý, podmračený pohled majitele se rozjasňuje, „zdrávstvujtě". Po seznamovacím ceremoniálu, kdy jsme si všichni dali pac, nám sděluje, že si tam můžeme dělat, co chceme, klidně i kempovat. Hlavně že jsme se přišli zeptat, jinak by prý vypustil psy a běžel pro topor nebo brokovnici.

Pohled na ruiny a především představa toho, co vše se zde muselo odehrávat, a hlavně co zůstalo v zemi, nás nenechává v klidu. Okamžitě vyrážíme.
První signál kousek od staré studny a Jarek drží v ruce klíč od německého MGéčka. Pěkné přivítání. Rozprcháváme se do přilehlého lesíku, který je plný majestátně velkých stromů a dříve plnil funkcí zámeckého parku. Jistě se v něm procházeli němečtí oficíři a později ranění vojáci po zřízení lazaretu. Hlavně zde pak museli vše rozházet lidé, co se jistě těsně po válce pustili do rabování. Těžko říci.
Signálů bylo skutečně plno, ale vesměs se jednalo o nejrůznější odpadky různorodého stáří. Občas jsme si zahlásili do vysílaček něco z německého šrotu, ale stále nic extra zajímavého. Počáteční nastartování začalo pomalu uvadat a moc tomu nepřidalo ani polední žhnoucí slunce a samozřejmě ani všudypřítomný bodavý hmyz. Zkusil jsem tedy louku nad parkem a začaly se objevovat části z německé výstroje, ale vše jen šrot. Následoval signál, který mně rval uši. Byla to velká mosazná francouzská nábojnice 75 mm. Zůstaly na ní poměrně pěkně zachovalé nápisy a bude z ní další pěkný exponát v našem muzeu. Paul postupoval přímo po zbořeništi zámku, kde se nacházely dva vypuštěné rybníčky, ale bohužel bez zajímavého obsahu. Narazil i na poměrně velký smeťák, kterým jsme se snažili prokousat. V mocně kořeny prorostlém smeťáku jsme ale žádný špek nenašli. Jen dlahy, zbytky spálené výstroje a zdravotnického materiálu. Potom jsem se chvilku vrtal na svahu u třetího rybníka, kde jsem doloval knoflíky z uniforem a různé drobnosti, ale jinak zase nic.

Foto: Při hledání narazíte na všelijaká zajímavá místa

Nasměroval jsem své kroky na východní část areálu, kde jsem objevil okopy a několik bunkrů, ale opět bez výsledku. Jarek mně pak ukázal místo, kde před zhruba dvěma roky našel ID známku příslušníka lotyšských SS. Později se prý dozvěděl, že jen několik metrů od místa nálezu byl hřbitov s asi 70 příslušníky waffen SS a přes cestu hřbitov wehrmachtu s cca 200 padlými. Ostatky byly exhumovány před několika lety a převezeny na nějaký větší vojenský hřbitov. Byl to zvláštní pocit stát na místě, kde přes 60 let leželo v zemi téměř 300 padlých vojáků. Vypnul jsem detektor, posadil se na strom a vnímal několik minut onu divně tajemnou atmosféru. Strom, na kterém jsem seděl, mohl být sto let starý, a tak jedině on věděl, co se na tomto místě odehrávalo. Teď svým stínem kryl mé znavené tělo, které z něj nasávalo další energii. Ještě chvíli jsem pozoroval okolí, pak hodil detektor přes rameno a vracel se k autu. Ve stejný čas si Paul kopnul asi v metru naplocho uloženou starou konev. Byla plná, ale písku. Tento den jsme tedy nezaskórovali. Jedna stříbrná vidlička s vyrytým monogramem a datem, pár zásobníků do STG44 a MP40, něco dalších drobností do našeho muzea, ale celkově nic, co by nás nadchlo.

F1 kopaná

Následující den jsme začali hledat v místě, odkud útočily ruské jednotky a postupně se chtěly prokousat k německým postavením. Složení nálezů bylo vcelku jednotvárné: minometky, granáty a různorodé střelivo. Těsně u stromu se mi ozval signál na středně velké železo a stejně tak bylo ze signálu jasné, že předmět bude velmi těsně pod povrchem. Kopnul jsem tedy jen špičkou boty do země a cosi z ní vylétlo asi metr od místa. Ups, byl to ruský obranný granát F1, včetně rozbušky, ale již měl uhnilé všechny jisticí prvky. Trošku mě zalil pot a pro příště raději nebudu volit tuto fotbalovou metodu. Pokoušeli jsme se vykopat několik okopů, ale vždy na nás na dně čekaly jen ruské minometky a granáty. Vše jsme vždy s opatrností zase uložili zpět do země. Prokousávali jsme se s Paulem skrz neprostupný terén a Jarek již operoval v blízkosti kolejiště. Po tom, co jsem málem zůstal uprostřed obrovského močálu, jsem se vrátil zpět k autu, hledat na přilehlých loučkách a čekat na návrat kolegů. Vrátili se za necelou hodinu a vesměs s prázdnou. Tak jsem je alespoň pobavil svým močálovým zážitkem.
Jelikož nás večer čekalo posezení u našeho lotyšského kolegy Andreje, vyrazili jsme zpět na základnu. Večer pak byl pohodový a s Andrejem a jeho kolegou jsme u dobrého jídla a pití klábosili o hledání dlouho do noci. Paul lotyšským kolegům řekl o jedné oblasti, do které bychom se chtěli vydat. Andrejův kamarád zbystřil a okamžitě ze sebe vystřelil, že ať na to okamžitě zapomene. Jen natočil hlavu a ukázal pořádnou modřinu a bouli. „Podívejte, jak jsem dopadl, když jsem tam hledal já! Přišel ke mně místní hajný, na nic se neptal a rovnou mě přes hlavu přetáhl sukovicí! Byl jsem rád, že jsem se odtamtud dostal a už se tam znovu nikdy rozhodně nevypravím a vy se na to taky vykašlete. Slyšel jsem, že se tam po hledačích i střílelo!"
To nám na náladě nepřidalo, ale jsme rozhodnuti se na ta místa vypravit.

Pátek třináctého!

Ráno bylo horší než všechny předchozí dny. Nejen z únavy z fyzické námahy, ale i z předchozího alkoholového večírku u Andreje. Venku prší, a tak se nikomu nechtělo vstávat, až někdy kolem desáté hodiny nám Jarek přišel oznámit, že s námi dnes kopat nepojedou, že budou odpočívat. Tato myšlenka mě vcelku zaujala, a jelikož jsem potřeboval dodělat nějaké pracovní věci, tak jsem se také rozhodl pro dnešek hodit detektor do žita. U Paula to vypadalo podobně, ale pak prohlásil, že by přece jen vyrazil na kratší průzkum. Což znělo zajímavě a tak jsem řekl, že na 3–4 hodinky bych se klidně také připojil. Jenže než se Paul rozhoupal, kam že pojedeme, trvalo to skoro další tři hodiny a mezi tím jsem úplně vytuhnul. Paul tedy vyrazil sám.

Věnoval jsem se práci a odpočinku. A v podvečer si přes internet pustil semifinálový hokejový zápas se Švédy. Když se chýlil konec hokeje, který pro nás bohužel skončil 2 : 5, přišel Jarek do pokoje a podával mi telefon, že volá Paul. „Hele potřebuju, abyste mi přijeli na pomoc! Mám díru plnou matroše a vypadá to, že polezou zajímavý věci!" „No jasný, frčíme," odpověděl jsem pohotově. Paul mně vysvětlil, kde ho najdeme. Vše jsem vysvětlil Jarkovi s tím, že bysme měli okamžitě vyrazit. Jenže Jarkovi se moc nechtělo, než se prý připravíme, než tam dojedeme, tak bude za chvilku tma a že to dokopeme zítra. Volal jsem tedy zpět Paulovi celý otrávený, že se za ním nemám jak dostat a že mu bohužel nepomůžu. „No hele, tady je toho jak prase, tak na to vlítneme zítra, ale ještě budu teď kopat, nemůžu se od toho odtrhnout!"

Když jsem konečně uslyšel zvuk linoucí se z motoru Paulova auta, byla už pěkná tma. Seběhl jsem po schodech pomoci mu s výstrojí a samozřejmě jsem očekával informace o tom, co se mu podařilo nalézt. „Kámo, to se pos...," přivítal mě pořádně vyčerpaný Paul. „Tak se pochlub!" Paul otevřel auto a začal vyndávat věci. Nejprve pár zásobníků do MG, pak asi 15 německých bodáků v pochvách!

Foto: Bodáky k98

„To je mazec! Máš to natočený?" vyhrkl jsem s očima na vrch hlavy a pochvalně ho poplácal po rameni. „Jo, něco sem natočil a čum na tohle!" A vytáhl bodák, který byl jak nový, tedy hlavně čepel. Ta byla celá ještě v brynýru bez jakéhokoliv poškození. Takovýto nálezový stav jsem ještě neviděl! „Vykoukla na mě v díře první pochva bodáku a myslel jsem, že je to jen samotná pochva. Tak sem za ni vzal a najednou se tam na mě z díry blejskala čepel. Ta pochva z ní sjela jak po másle!" Přesně tento okamžik se Paulovi podařilo i natočit čelovou kamerou GoPro, které jsme měli oba na hlavě každý den – právě kvůli takovýmto okamžikům to jistě stojí za to! To už tam byl i Jarek a nevěřícně koukal jako já a poslouchal Paulovo vyprávění.

Foto: Čepek bodáku k98 byla jako nová

Paul nám popsal velikost díry, která měla mít podle intenzity signálu délku zhruba 4 metry, šíři skoro metr a hloubku nevěděl, protože se až na dno zatím nedokázal dostat. V tu chvíli nás samozřejmě o to více mrzelo, že jsme u toho nemohli být od začátku.

„Těch děr by tam mělo být po-dle signálů více!" informoval nás Paul „Katastrrróóófa," prohlásil Jarek, hláška, která nás pak provázela celý následující den. To už jsme se přesunuli do našeho štábu k mapě. Hlavou nám běželo, co vše tam bude a že přilehlá loučka bude plná věcí. A když tam je tohle, tak tam přece musí být i metály, přezky, známky, no prostě všechno to, proč jsme se sem hnali skoro 1 500 km. Vytáhl jsem z kamery paměťovou kartu a vrazil ji nedočkavě do počítače, abychom se podívali na ten zázrak z Paulova pohledu. Byla to opravdu paráda, která nás navnadila ještě více. To byla ta pravá chvíle vytáhnout putovní panáčky a naplnit je výtečným rumem a dát si přípitek. Tyto malé skleničky putovaly na konci roku 1942 z New Yorku k americké armádě s dalším nákladem. Nikdy již nedoputovaly na místo určení, 68 let odpočívaly a čekaly, až se mi je podaří nalézt, a my z nich teď v malé vesničce vzdálené vzdušnou čarou zhruba 6 600 km od „Nového Jorku" připíjíme na Paulův nález artefaktů po německé armádě. Tajemné, zvláštní nebo snad absurdní? Prostě tohle byl náš pátek třináctého...

Příště se můžete těšit na dohledávku výše uvedeného slibného místa...