Když Spojené státy na začátku 50. let potřebovaly stíhač tanků přepravitelný vzduchem, společné úsilí americké armády a námořní pěchoty vyústilo v pravděpodobně jeden z nejzajímavějších strojů druhé poloviny 20. století. M50 Ontos byl malý, kompaktní ale zároveň velice dobře vyzbrojený a dost lehký na to, aby se dal shodit na padáku. Proč byl tedy tak rychle vyřazen ze služby? 

Pokusy o vytvoření vozidla, které by bylo dostatečně lehké, dalo se na bojiště dopravit padákem a bylo zároveň dostatečně výkonné na to, aby se dokázalo postavit nepřátelským tankům, se datují již od druhé světové války. Tehdejší pokusy však byly neúspěšné. Počátkem 50. let však přišel na řadu Ontos, což v řečtině znamená „věc“, což bylo pro takové vozidlo příhodné pojmenování. 

Armáda tehdy požadovala stíhač tanků s maximální hmotností 20 tun, který by byl schopen shozu z letadla ale zároveň byl dostatečně výkonný pro boj s nepřátelskými tanky, musel také používat šestiválcový motor GM používaný na nákladních autech GMC.

Psali jsme:Největší stíhací letoun všech dob – predátor Tu-128 se měl "živit" strategickými bombardéry

Foto: M50 Ontos z výzbroje 2d Battalion, 7th Marines v provincii Quang Ngai, 1966 | Wikimedia Commons / Public domain

Na základě výše uvedených požadavků Společnost Allis-Chalmers přišla právě s vozidlem Ontos. První Ontos byl vyroben v roce 1952 a jednalo se o vozidlo postavené na podvozku stíhače tanků M56 Scorpion. Oproti Scorpionu bylo vozidlo plně pancéřované a byla na něm umístěna věžička z lité oceli se dvěma rameny, přičemž na každém byly přidělány 3 bezzákluzová děla, tento první model však mohl věží otáčet pouze o 15 stupňů. Společnost tedy na doporučení vozidlo přepracovala a druhý prototyp byl již postaven na novém unikátním podvozku s novým systémem zavěšením, novými pásy a novou věžičkou, která měla odměr 40 stupňů. Kvůli malému provedení bylo vozidlo schopno nést pouze 18 kusů munice. Výzbroj zůstala stejná, a to 6 bezzákluzových kanónů M40A1C ráže 105 mm. Čtyři kanóny však byly vybaveny nástřelnou puškou M8C ráže 0.50, které střílely náboje se stopovkami, které měly stejnou trajektorii jako bezzákluzový kanón. Střelec tak přesně věděl, kam dopadne jím vypálená střela z děla. Z vozidla se dalo střílet buď po jednom výstřelu z každého děla, nebo všemi najednou, množství uvolněných plynů za vozidlem bylo však obrovské a dokázalo zbořit i cihlovou zeď několik metrů za vozidlem. Ontos byl dále vybaven kulometem Browning M1919A4 pro boj s nepřátelskou pěchotou. Pancéřování vozidla bylo kvůli nutnosti přepravitelnosti na padácích velice tenké, přední pancéřování mělo tloušťku pouhých 13 mm a boční 6,5 mm, což stačilo na ochranu před ručními palnými zbraněmi protivníka, ovšem velkorážový kulomet to již zastavit nedokázalo. Rychlost vozidla byla zhruba 40 km/h.

Foto: Americký mariňák spí na svém Ontosu po bitvě o Hue, 1968 | Wikimedia Commons / Public domain

Armáda ještě před započetím zkoušek udělila výrobci objednávku na 297 vozidel. Na testovacím polygonu Aberdeen Proving Ground v roce 1955 se však vozidlo neosvědčilo a armáda objednávku zrušila. Ontos měl totiž hned několik nedostatků – uvezl jen málo munice, na svou velikost měl vysoký profil a posádka musela vozidlo opustit, aby mohla znovu nabít zbraně. Byť o vozidlo armáda zájem neprojevila, americká námořní pěchota byla v té době zoufalá a nutně potřebovala protitanková vozidla, a tak u firmy Allis-Chalmers armádní objednávku na 297 vozidel převzala. Výroba probíhala mez léty 1955-1957, přičemž mariňáci první vozidlo převzali 31. října 1956. 

Psali jsme:Nový ruský tank T-14 Armata zahajuje státní zkoušky, následně by měl být zaveden do sériové výroby

I když se primárně jednalo o stíhač tanků, paradoxně si proti tankům moc nezabojoval. V rámci války ve Vietnamu totiž Severovietnamské síly nenasadily žádné výraznější množství tanků a Ontos byl tak používán americkou námořní pěchotou spíše pro přímou palebnou podporu pěchoty v boji, což byla role, na kterou posádky Ontosů nebyly primárně cvičeny a ani v doktríně tato možnost nefigurovala. Díky nízké hmotnosti byl Ontos velice mobilní a disponoval velkou palebnou silou. Díky svému slabému pancéřování však nebyl využíván k útokům, ale k palbě ze statických pozic. Bezzákluzové kanóny dokázaly prostřelit severovietnamské cihlové i betonové bunkry na vzdálenost až 460 metrů, díky čemuž získal Ontos v očích Vietkongu pověst smrtícího stroje a mnohdy stačilo jen aby se Ontos na bojišti jen ukázal a severovietnamské jednotky se daly na útěk. Velkou výhodou Ontosu byla i snadná přepravitelnost, kdy vozidlo unesl i vrtulník Sikorsky CH-53 Sea Stallion.

Foto: Jeden z přeživších Ontosů v muzeu námořní pěchoty ve Virginii | Wikimedia Commons / Public domain

Přestože se jednalo o vozidlo budící v nepříteli strach, jeho designové chyby byly časem i na mariňáky až příliš velké. Slabé pancéřování, nízká zásoba vezené munice a nutnost při přebíjení vylézt z vozidla, což vystavovalo posádku nepřátelské palbě, byly i pro námořní pěchotu dlouhodobě neakceptovatelné. 

Jednotky vybavené Ontosy byly nakonec zrušeny v květnu roku 1969 a vozidla byla předána jednotkám armádní lehké pěchoty, která pak Ontosy využívala do té doby, než nedošly náhradní díly. Všechna vozidla se poté vrátila do Spojených států v roce 1970, kdy byla většina z nich rozřezána do šrotu, část z nich pak byla nabídnuta jako základ pro silniční stavební stroje.

Byť si během války ve Vietnamu na nepřátelský tank Ontos nevystřelil, jako stíhač si zabojoval v Dominikánské občanské válce, kde 29. dubna 1965 jeden Ontos zničil rebelantský lehký tank Landsverk L/60L. Později se jinému Ontosu podařilo zničit lehký tank AMX-13. Dodnes je k vidění posledních 15 přeživších Ontosů.

Zdroj: Loadout Room