Írán je dnes označován za druhého nejhlavnějšího spojence Ruska na Blízkém východě. Jde o poněkud troufalé tvrzení, protože  Íránská islámská republika provádí svou suverénní politiku, která se však vždy nemusí shodovat s tou ruskou.

Ve válce v Sýrii se Teherán a Moskva ocitly na stejné straně barikády a mají společné geopolitické protivníky. Vzhledem k tomu, že zájmy Rusů a Íránců se zde zatím dost shodují, je možné, že také hledají možnosti, jak si být navzájem více užiteční.

Írán má velkou potřebu chránit svá jaderná zařízení před leteckými útoky Izraele a Spojených států. Izrael i Spojené státy se obávají vyhlídky, že Teherán bude mít vlastní jaderný arzenál, proto s malými přestávkami neustále zvažují možnost provedení preventivního vojenského úderu, nebo dokonce zahájení větší vojenské operace. K ochraně svých vzdušných hranic a také ke krytí vojenského kontingentu v Sýrii potřebují Íránci moderní bojové letectvo a systémy protivzdušné obrany. Íránské letectvo disponuje pouze zastaralými modely letadel, mezi kterými stále kraluje americký Grumman F-14A Tomcat a jejich vlastní systémy protivzdušné obrany zatím kvalit ruským protějšků ani zdaleka nedosahují, i když se je snaží napodobovat.

Teherán již dlouho plánoval získat nové ruské zbraně a nyní po ukončení embarga má volné ruce. Existují informace o možnosti, že Teherán získá 24 stíhaček Su-35SE generace 4++. Uvádí se, že třicet íránských pilotů již bylo vysláno do Ruska k výcviku. Moskva také může opravit a zmodernizovat 20 stíhaček MiG-29B a 25 frontových bombardérů Su-24MK, které jsou ve výzbroji íránského letectva již delší dobu a prošly v Íránu pouze dílčími úpravami a modernizacemi. Kromě toho může Islámské republice prodat moderní protiletadlové raketové systémy S-400, které budou schopny zajistit účinnější protivzdušnou obranu jaderných zařízení země. Hovoří se o kontraktu zatím v hodnotě 10 miliard dolarů. Existuje zde však menší problém s formou placení. Írán potřebuje šetřit své devizové fondy, takže na pořadu bude hledání jiných forem – třeba platba dodávkami ropy. Možná to tak bude, možná ne, ale Rusko určitě přemýšlí nad tím, jestli Írán má něco, co by mohlo Rusko zajímat podstatně víc než ropa nebo perské koberce.

Kupodivu něco takového opravdu existuje. Pokud se hovoří o USA, Izraeli, Turecku a Číně jako o lídrech v technologiích leteckých dronů, pak se nesmí zapomenout na to, že Írán je těmto čtyřem zemím těsně v patách. Teherán je s americkými a izraelskými drony konfrontován již velmi dlouhou dobu a podařilo se mu spoustu věcí pochytit, nebo dokonce dosáhnout působivých úspěchů, a to navzdory restriktivním opatřením ze strany „západních“ zemí. Íránské drony se aktivně používají v Iráku, Sýrii, Jemenu, Súdánu a dokonce i ve vzdálené Venezuele, jsou sériové a v řadě směrů překonávají ty Ruské. Rusové to vědí a je možná jen otázkou času, kdy prosáknou nějaké informace o jednání.

Foto: Dron Shahed-171 Simorgh | Mehr News Agency / CC BY

Dne 4. ledna 2021 vyfotografoval satelit WorldView-2 na letišti v poušti poblíž Semnanu celou plejádu UAV různých typů, celkem 154 kusů. Evropská kosmická agentura tyto snímky postoupila agentuře Bellingcat, a ta provedla analýzu. Zjistila 3 verze dronu Mohager-6 s raketami, 6 dronů Mohager-4b, 4 drony Mohager-4, 2 varianty dronu Kaman-12 s raketami, 8 dronů Mohajer-2N, 10 dronů Naseh, 1 dron Ababil-3, 1 dron Abilbil-3, 10 dronů Segeh-2, 16 dronů Arash Clan, 9 dronů Yasser (Sayed-2) a 4 drony typu Chukar-2. Již podle tohoto seznamu je patrné, že Írán je na tom s bezpilotními letadly velmi dobře. Rozsah v Íránu vyráběných dronů je skutečně nečekaně velký. Jak to Írán, který je vykreslovaný izraelskou propagandou jako zaostalý barbarský stát dokázal?

Írán, který se ocitl pod západními sankcemi, byl nucen samostatně vyvíjet své zbraně a hodně spoléhat na bezpilotní letouny jako schůdnou cestu. K určitému kvalitativnímu průlomu došlo, když se 4. prosince 2011 Íráncům podařilo po naplánované akci získat tajný americký průzkumný UAV RQ-170 Sentinel. RQ-170 Sentinel hlídkoval na obloze nad západní částí Afghánistánu, a jako již mnohokrát předtím narušil íránský vzdušný prostor. Na tuto chvíli Íránci čekali, a za pomoci ruského komplexu 1L222 Avtobaza převzali jeho řízení. Hladké přistání se moc nezdařilo, ale kromě podvozku a několika škrábanců zůstal stroj celý a plně funkční. Pentagon uvažoval nad akcí speciálních jednotek nebo raketovým útokem, který by jejich tajné zařízení v íránských rukách zničil, ale Íránci byli velmi rychlí. Rozebrali americký dron do posledního šroubku a studovali, měřili a zkoušeli. Poměrně brzy vytvořili celou rodinu svých UAV založených právě na „Kandahárské bestii“, jak americkému dronu tvaru samokřídla začali říkat.

Íránskými klony a napodobeninami jsou Shahed-161 Saiga (Shahed-161 Saeghe) s poudovým motorem a jednodušší a levnější Shahed-141 Saiga (Shahed-141 Saeghe)  s pístovým motorem. Íránské bezpilotní letouny Saiga mohou nést dvě lehké řízené letecké pumy Sadid-345 (34 kg) nebo dvojici protitankových řízených střel Sadid-1. Dalším vývojem vznikly asi o  třetinu zmenšené drony Shahed-181 Saiga-2 (Shahed-181 Saeghe-2) a Shahed-191 Saiga-2 (Shahed-191 Saeghe-2). Drony Saiga-2 mají  možnost umístit dvě střely nebo pumy do vnitřní pumovnice a další čtyři na vnější závěsné body. Vrcholem rodiny Saiga je pokusný průzkumný operačně-taktický UAV Shahed-171 Simorgh. Ten je téměř plnohodnotnou kopií ukořistěného amerického RQ-170 Sentinel, má však možnost nosit i zbraně. Vše však nasvědčuje tomu, že Íránci nehodlají dále pokračovat ve vývoji tímto směrem a nabyté poznatky pravděpodobně uplatní na jiných vzorech UAV.

Všechny íránské bezpilotní letouny byly opakovaně a úspěšně testovány v bojích v Sýrii. Byl vytvořen a otestován systém Swarm pro automatické řízení roje útočných dronů. Íránský dron Shahed-171 Simorgh v roce 2018 navštívil i vzdušný prostor Izraele, a tento výlet se mu podařilo přežít bez úhony. 

Foto: Dron Gaza | Mehr News Agency / CC BY

O Íránem ulovenou americkou „Kandahárskou bestii" pochopitelně projevili velký zájem také čínští a ruští inženýři, a je dost pravděpodobné, že některé poznatky již byly zužitkovány v čínských a ruských projektech. 

Pro Rusko je určitě otázkou, proč nevyužít víc íránských zkušeností z oblasti bezpilotních letadel? Po skončení zrovna rozvíjejícího se problému na Ukrajině se totiž některé možnosti Ruska ještě více zúží, a to bez ohledu na to jak to všechno dopadne. Rusko a „Západ" si teď rozhodně nepadnou kolem krku a neřeknou, že si odpouštějí. Základ pro vývoj ruských dronů byl totiž částečně získán v Izraeli a ruští konstruktéři si velmi rychle zvykli na práci se „západními“ komponenty a součástkami. Tím poslali zbytky domácího ruského vývoje lidově řečeno „do kopru" a od chvíle kdy se možnosti pořizování téměř všeho opět omezily mají těžkou hlavu. Hledají jak pro své stroje získat bočními cestami aspoň civilní méně výkonné a méně odolné alternativy potřebných součástek. I tady je to však čím dál těžší, protože americké a západoevropské zpravodajské služby v několika posledních letech vynaložily obrovské úsilí, aby získaly ze Sýrie a Afriky zbytky sestřelených ruských dronů k analýzám použitých součástek. Firmy, které tyto součástky vyrobily jsou následně cílem život znepříjemňujících opatření, i když oficiálně žádné zákony neporušily. 

Rusku by určitě stálo za to koupit některé z moderních íránských dronů ke studiu, nebo se spíše rovnou dohodnout na společné výrobě, možnostech vylepšení, a v některých případech i instalaci lepších ruských motorů a dalšího vybavení, především satelitního navádění, systémů radio-elektronického boje atd. I když jsou na obzoru nové ruské slibně vypadající bezpilotní letouny, jako třeba stroje řady Forpost, Rusko bude muset zcela určitě trošku víc pootevřít zadní dvířka svého vojenského průmyslu, naučit se opět více „sovětsky" improvizovat, sklonit hlavu a navázat se více na čínskou součástkovou základnu, a také více spolupracovat pro něj otevřenými směry. Musí však také samo více pracovat na pokročilých technologiích, aby mělo stále co nabídnout zahraničním zájemcům a na oplátku pak možnost získat něco co mu chybí.

Zdroj: foreignpolicy.com, theguardian.com, atlanticcouncil.org