Když se mluví o ruských raketových útocích na Ukrajinu, většina lidí si představí Kalibry, Iskandery nebo drony Šáhid. Jenže nová zjištění naznačují něco mnohem výmluvnějšího: Rusko podle investigace Defense Express použilo proti pozemním cílům střely, které nebyly vyrobené pro ruskou armádu, ale pro zahraniční zákazníky.

Foto: Systém S-400 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Historický okamžik: Britská armáda přebírá první Boxer 8x8 Made in UK

A to není detail. To je indikátor stavu ruských zásob, průmyslu i exportní reputace.

Co se našlo a proč je to důležité

Podle Defense Express byly po nedávných úderech zajištěny fragmenty střel s identifikačními štítky a značením, které odpovídá typu 48N6E2. Jde o exportní variantu dlouhodosahového protiletadlového interceptora používaného v systémech S-300PMU2 Favorit a S-400.

Klíčové je písmeno „E“ – export. Ne „marketingové označení“, ale výrobní a identifikační stopa, která má říkat: tahle střela šla na exportní kontrakt, ne do standardních domácích zásob ruských ozbrojených sil.

Defense Express to označuje za první zdokumentovaný případ, kdy Rusko v boji použilo exportní verzi těchto střel.

Proč by protiletadlová střela útočila na zem?

48N6E2 je navržená primárně na to, aby ve velké výšce a na velkou vzdálenost lovila:

Psali jsme:Nigérie a Ghana, další zastávky afrického turné L-39 Skyfox

Psali jsme:Video: O tomhle se moc nemluví. Ruské FPV drony tvrdě loví nepřátelské obrněnce u Novopavlivky

Psali jsme:Český zbrojní průmysl zažívá nebývalý růst

• letadla,
• střely s plochou dráhou letu,
• některé balistické cíle.

Jenže v posledních útocích měla být použita v režimu země–země. A to je zásadní rozdíl: místo „zásahu cíle“ často jde jen o zásah oblasti.

Defense Express popisuje scénář, kdy střela pravděpodobně ztratila navedení ve výšce několika kilometrů a dopadla už víceméně neřízeně. Prakticky to znamená: drahá, složitá protiletadlová munice se mění v improvizovanou balistickou střelu s omezenou přesností.

Co to říká o ruských zásobách a tlaku na výrobu

Použití protiletadlových střel proti pozemním cílům se objevovalo už dřív (zejména u starších S-300), ale exportní 48N6E2 přidává další vrstvu: Rusko zjevně sahá i do zásob určených pro kontrakty.

To může naznačovat několik věcí najednou:

1. Dochází vhodnější munice (řízené střely, balistické prostředky) a je potřeba „něčím střílet“.
2. Průmysl nestíhá doplňovat zásoby tempem, jakým se spotřebovávají.
3. Priorita je okamžitý tlak na Ukrajinu, i za cenu dlouhodobých škod v exportu.

A hlavně: pokud je pravda, že jde o střely vyrobené pro export, pak to není jen improvizace na bojišti, ale i přesměrování logistických a smluvních toků.

Kdo měl tyhle střely dostat? Stopa vede nejvíc k Indii

Exportní systémy S-300PMU2 byly dodány mimo jiné do Ázerbájdžánu, Alžírska, Íránu, Číny a Sýrie. Exportní S-400 pak do Alžírska, Běloruska, Indie, Číny a Turecka.

V textu se ale objevuje mimořádně důležitý detail: jediný aktivní exportní kontrakt, který zůstává neuzavřený, je podle uvedených informací indická objednávka z roku 2018 na pět plukovních sad S-400 (cca 5,43 mld. USD). Indie měla dostat vše do roku 2023, ale obdržela zatím jen tři sady.

Defense Express proto zvažuje, že střely použité na Ukrajině mohly být vyrobené právě pro Indii a následně „odkloněné“ pro ruskou potřebu. Spekulaci posiluje i argument, že Indie po intenzivním nasazení PVO (zmiňovaná operace Sindoor na jaře 2025) může mít objektivní potřebu doplnit zásoby střel.

Zároveň se připouští, že stopa nemusí být stoprocentní: nelze úplně vyloučit jiné destinace, včetně Íránu, kde je stav PVO po úderech v roce 2025 nejasný.

Nejde jen o raketu. Jde o reputaci dodavatele

Tahle epizoda má přesah daleko za Ukrajinu. Pokud se potvrdí, že Rusko skutečně používá exportní střely pro vlastní údery, vysílá to zahraničním zákazníkům tři nepříjemné signály:

• Dodávky nejsou jisté: i vyrobené kusy mohou být „přesměrovány“.
• Termíny jsou politické, ne výrobní: priorita je domácí válka.
• Servis a doplňování munice jsou riziko: a u systémů PVO je munice často stejně důležitá jako samotné odpalovače.

A to je pro exportní trh zbraňových systémů zásadní. PVO není jednorázový nákup – je to dlouhodobý vztah: střely, údržba, modernizace, náhradní díly, výcvik.

Improvizace jako symptom: Když dochází správné zbraně

Defense Express zdůrazňuje, že střela nebyla použita jako přesný nástroj, ale jako náhražka za nedostatek specializovaných prostředků pro údery na pozemní cíle. To zapadá do širšího obrazu: Rusko už dříve nasazovalo exportně konfigurované zbraně i v jiných kategoriích (např. T-90S nebo Pantsir určené původně pro zákazníky).

Rozdíl je v tom, že tady nejde o „vezmeme tank, co byl pro export“. Tady jde o munici, která je spotřební, drahá a logisticky kritická – a navíc u ní exportní značení zanechává velmi čitelnou stopu.

Co z toho plyne

Pokud jsou závěry Defense Express správné, pak použití 48N6E2 proti Ukrajině znamená:

• Rusko rozšiřuje zdroje, ze kterých bere munici – až na exportní zásoby.
• Zvyšuje se míra improvizace (PVO střela jako „balistická náhražka“).
• Rostou rizika pro budoucí exportní kontrakty a důvěru zákazníků.
• A pro Ukrajinu to znamená nepříjemnou realitu: i když takové střely nejsou ideální na přesné údery, pořád mohou způsobovat škody „zásahy oblasti“ – tedy hrozbu pro civilní infrastrukturu i obytné zóny.

Válka tak znovu ukazuje, že když se vyčerpávají zásoby a kapacity, armády sahají po tom, co je po ruce – i kdyby to mělo být původně vyrobené pro někoho úplně jiného.

Zdroj: defence-blog.com