Dnes uplynulo přesně 25 let od útoků, které zabily 2 977 lidí a navždy změnily svět. Většina z nás zná obrazy hořících věží. Míň lidí ale zná příběhy dvou mužů, kteří ten den zachránili dohromady přes čtyři tisíce životů – a jeden z nich dostal nejvyšší civilní vyznamenání USA doslova před třemi dny.

Foto: 25. výročí útoku na světové obchodní centrum | Adobe Stock

Den, který změnil svět

Ráno 11. září 2001 unesla devatenáctka teroristů organizace Al-Káida čtyři dopravní letadla. Dvě z nich narazila do Severní a Jižní věže newyorského Světového obchodního centra, třetí do budovy Pentagonu ve Washingtonu. Čtvrté, směřující pravděpodobně na Kapitol nebo Bílý dům, se po vzpouře cestujících proti únoscům zřítilo na poli u Shanksville v Pensylvánii. Útoky si vyžádaly 2 977 obětí a zůstávají nejsmrtelnějším teroristickým útokem v dějinách. O necelý měsíc později USA v reakci zahájily invazi do Afghánistánu a NATO poprvé a zatím jediný v historii aliance uplatnilo článek 5 o kolektivní obraně.

Z odhadovaných 17 400 lidí, kteří se v obou věžích v tu dobu nacházeli, se navzdory naprosté hrůze situace podařilo dostat ven naprosté většině – z velké části díky lidem, kteří v posledních minutách přebrali iniciativu tam, kde oficiální pokyny selhávaly.

Muž, který nevěřil úřadům

Rick Rescorla, bývalý voják, veterán z Vietnamu a od poloviny 80. let šéf firemní bezpečnosti společnosti Morgan Stanley, byl přesvědčený, že Světové obchodní centrum se jednou stane terčem dalšího útoku – zvlášť po bombovém útoku v garážích Severní věže v roce 1993. Navzdory nesouhlasu vedení budovy prosadil, aby všech zhruba 2 700 zaměstnanců Morgan Stanley na 22 patrech Jižní věže pravidelně, každé tři měsíce, nacvičovalo evakuaci.

Když 11. září ráno narazilo první letadlo do sousední Severní věže, správa budovy vyzvala lidi v Jižní věži, aby zůstali na svých místech. Rescorla pokyn ignoroval. Popadl megafon a nařídil okamžitou evakuaci – ještě předtím, než do Jižní věže narazilo druhé letadlo. Cestou dolů po schodech zpíval, aby lidi uklidnil. Když byli všichni venku, kolegové mu řekli, že svou práci splnil. Odpověděl, že slyší křik dalších lidí nahoře, a vrátil se zpátky do budovy s úmyslem najít opozdilce. Naposledy ho viděli kolem desátého patra, krátce před zřícením věže. Jeho tělo se nikdy nenašlo.

Z 2 700 zaměstnanců Morgan Stanley se toho dne nezachránilo jen šest – včetně samotného Rescorly. Devětadevadesátiprocentní míra přežití v budově, která se do hodiny zhroutila k zemi, se dodnes považuje za jeden z nejpůsobivějších dokladů toho, co dokáže roky dopředu nacvičovaná disciplína.

Muž s červenou bandanou

O patro výš, na 78. patře Jižní věže, se odehrál druhý příběh, který svět poznal až o osm měsíců později. Čtyřiadvacetiletý burzovní makléř Welles Crowther, ve volném čase dobrovolný hasič, zavolal krátce po zásahu své matce se vzkazem: „Mami, tady je Welles. Chtěl jsem, abys věděla, že jsem v pořádku." Pak zamířil do přestupní haly v 78. patře, kde narazil na skupinu vyděšených a zraněných lidí, kteří nevěděli, kudy ven.

Přeživší později popisovali muže s červenou bandanou přes ústa a nos, který se klidným hlasem vynořil z kouře a dovedl je ke schodišti. Podle svědectví takhle zachránil až 18 lidí během opakovaných výprav mezi halou a schodištěm – než ho zastihlo zřícení budovy. Jeho tělo bylo později nalezeno neporušené, bez známek popálenin; vyšetřovatelé usuzují, že v okamžiku kolapsu pomáhal jako civilista přímo záchranným složkám.

Kdo byl tajemný muž s bandanou, se nepodařilo zjistit, dokud si jeho matka o osm měsíců později nepřečetla svědectví přeživších a nepoznala popis charakteristického kusu látky, který její syn od dětství nosil neustále u sebe – na radu vlastního otce, že by měl mít vždycky při sobě něco, čím by mohl pomoct druhému.

Zrovna teď, doslova pár dní před pětadvacátým výročím, dostal Crowther posmrtně nejvyšší civilní vyznamenání Spojených států, Prezidentskou medaili svobody – cenu mu 8. září 2026 v zastoupení převzaly jeho matka Alison a sestra Paige. V Kongresu navíc leží návrh na udělení Kongresové zlaté medaile, dalšího z nejvyšších civilních ocenění USA.

Rescorla i Crowther zůstávají spíš vedlejšími postavami vedle obecně známých obrazů hořících věží. Jejich příběhy ale ukazují něco, co se do zpravodajských sestřihů nevejde: že i uprostřed nejhoršího dne v novodobé americké historii dokázali jednotlivci svým klidem a rozhodností zachránit tisíce životů – a že si dvacet pět let po útoku ještě pořád nacházíme způsoby, jak jim za to formálně poděkovat.

Zdroj. Autorský text Michala Fencla