Nehoda SR-71, aneb jak se nejrychlejší kosák rozpadl během letu
Lockheed SR-71, známý jako „Blackbird“ a mezi posádkami přezdívaný “Habu”, je americký dvoumotorový proudový strategický průzkumný letoun, vyvinutý během 60. let dvacátého století. 25. ledna 1966 byl pilot Bill Weaver a jeho navigátor na zkušebním letu stroje z počáteční série SR-71A, když se kolem nich letadlo doslova rozpadlo. Momenty hrůzy pilot poté popsal takto:
“Létání jsou prostě hodiny nudy přerušované momenty děsivé hrůzy. Po vzletu jsme dosáhli cestovní výšky 78 800 stop (24 km). Následně, když jsme natočili křídlo o 35 stupňů pro zatočení, selhal pravý motor a zaseklo se ovládání. Pokusil jsem stále držet letoun pod kontrolou, ale během několika sekund jsem omdlel a letoun kolem nás prostě zmizel.
Foto: Stroj se měl původně jmenovat RS-71, ale po přeřeknutí amerického prezidenta při jeho představení veřejnosti se ujalo jeho, později oficiální, označení SR-71. | Wikimedia Commons
Moje další vzpomínka byl pocit, že se mi zdá sakra špatný sen. Postupným nabytím vědomí jsem si uvědomil, že to není žádný sen. To bylo také znepokojivé, protože jsem prostě nemohl přežít to, co se právě stalo. Proto musím být mrtvý. Jelikož jsem se necítil vůbec špatně - jen doznívající pocit euforie - rozhodl jsem se, že být mrtvý nakonec není tak špatný. Jakmile jsem se plně probral a začal si uvědomovat, co se děje, uvědomil jsem si, že nejsem mrtvý, ale jsem mimo letadlo. Zvuk svištícího vzduchu mi potvrdil, že padám, ale nic jsem neviděl. Čelní průzor mého tlakového obleku zamrzl a já zíral jen na vrstvu ledu.
Hustota vzduchu ve vysoké nadmořské výšce není dostatečná k tomu, aby omezovala pohyb těla a mohla by se rychle vyvinout odstředivá síla dostatečně silná, aby způsobila fyzické zranění. Z tohoto důvodu byl padákový systém SR-71 navržen tak, aby krátce po katapultáži a následném oddělení sedadla automaticky vypustil malý stabilizační padák.
Foto: Pilot v kokpitu letounu SR-71 | Wikimedia Commons
Malý stabilizační padák se vypustil a dělal svou práci. Nastal ale další problém: hlavní padák, který byl navržen tak, aby se automaticky otevíral ve výšce 15 000 ft (4,5 km). Neměl jsem vůbec jistotu, že funkce automatického otevírání bude fungovat. Neexistoval způsob, jak zjistit, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, nebo jak daleko jsem už padal. Cítil jsem, že je čas na ruční zatažení D-kroužku na svém padáku, ale s větrem nafouknutým oblekem a rukama zkřehlýma chladem jsem ho nemohl najít. Potom jsem ucítil uklidňující trhnutí a náhlé zpomalení díky vypuštění hlavního padáku. Zvedl jsem zmrzlý průzor helmy a viděl jsem, jak sestupuji jasnou zimní oblohou s prakticky neomezenou viditelností.
Moje vůbec první samostatné přistání na padáku bylo docela hladké. Když jsem se dostal na zem, což bylo prakticky uprostřed ničeho, našel mě tam farmář, který náhodou kontroloval své pozemky ve vrtulníku. Dostal mě na vrtulník a odletěl se mnou do nedaleké nemocnice.
Na ten let vrtulníkem mám dodnes živé vzpomínky. O rotorových letadlech jsem toho moc nevěděl, ale věděl jsem toho hodně o „červených čarách“ (red lines) a on celou dobu udržoval rychlost letu nad červenou čarou. Nemohl jsem si pomoct, ale pomyslel jsem si, jak ironické by bylo, kdybych přežil jednu katastrofu, abych zažil druhou, kterou by provedl vrtulník, který mě zachránil. O dva týdny později jsem byl zpět na novém SR-71.”
Vyšetřování nehody následně odhalilo, že se nosní část letadla odlomila a dopadla asi 10 mil od vraku. Trosky byly rozptýleny na ploše přibližně 15 mil dlouhé a 10 mil široké. Extrémně vysoké zatížení vzduchem a tíhy (G), kladná i záporná, pilota i navigátora doslova vytrhly z letadla. Pilot Bill Weaver měl tenkrát neuvěřitelné štěstí.
Foto: Poslední let SR-71. V popředí je podplukovník Raymond E. "Ed" Yielding, za ním stojí navigátor podplukovník Joseph T. "JT" Vida, 6. března 1990 | Wikimedia Commons
Letoun SR-71 sloužil v letectvu Spojených států v letech 1964–1998. Celkem bylo vyrobeno 32 kusů, z nichž 12 bylo zničeno při nehodách. Během střetu s nepřítelem nedošlo ke ztrátě žádného stroje. SR-71 byly zařazeny k jednotce 9. SRW 14. letecké divize, která měla hlavní základnu na Beale AFB v Kalifornii. Detašované jednotky první strategické průzkumné letky 9. SRW byly dislokovány na základně Kadena AFB na Okinawě a na britské základně Royal Air Force Mildenhall v Suffolku. SR-71 také drží od 28. července 1976 rekord jako nejrychleji letící letoun s lidskou posádkou, když překonal starší vývojový typ Lockheed YF-12. Naměřená rychlost tehdy činila 3,29 Ma (3 529,6 km/h).