Největší stíhací letoun všech dob – predátor Tu-128 se měl "živit" strategickými bombardéry
V prvních desetiletích studené války byla hrozba potenciálních jaderných leteckých útoků na obou stranách konfliktu zřejmou a obávanou. Jak Sovětský svaz, tak jeho protějšek, Spojené státy, tak usilovně rozvíjely schopnost možný letecký útok odrazit. Úspěšným sovětským pokusem o řešení rébusu ochrany předlouhé státní hranice byl obrovský stíhací letoun Tu-128.
Foto: Tupolev Tu-128UT | Alexey Vlasov / CC BY-SA 3.0
Jednou z překážek, kterou Sověti v té době měli, byla obrovská délka jejich hranic. Zvláště dlouhá a zranitelná byla severní hranice. Účinné střežení hranic bylo vzhledem k výkonům standardních sovětských stíhaček velmi obtížným úkolem – jejich operační rádius činil jen několik stovek kilometrů. Bylo ekonomicky nemožné navýšit počet letadel, aby odpovídal potřebě ochrany 5000 km dlouhé vzdušné fronty. Ani střely země-vzduch nebyly řešením. Chráněny proto byly jen vybrané oblasti strategického nebo ekonomického významu.
Pro plošnou obranu bylo třeba disponovat velkou stíhačkou, která by operovala z malého počtu leteckých základen. Kromě toho, že tento stíhač musel být velký, musel být také nadzvukový, aby stihl reagovat, a musel mít také mohutnou palivovou nádrž, která by mu umožnila létat na velké vzdálenosti.
Prvním pokusem o splnění výše uvedeného požadavku byl 30tunový prototyp letounu Lavočkin La-250, kterému se přezdívalo Anakonda. Tento prototyp však nebyl úspěšný. V rámci dalšího pokusu však vznikl skutečně revoluční letoun - Tupolev Tu-128. Tento obrovský záchytný stíhací letoun s kódovým označením NATO "Fiddler" vážil 43 tun, byl vysoký přes 7 metrů, rozpětí měl 17,53 metrů a byl dlouhý přes 30 metrů.
S tak mohutnými parametry byl zaslouženě největším a nejtěžším stíhacím letounem, který kdy byl ve službě. Tu-128 však nebyl určen pro souboje na krátkou vzdálenost s menšími letouny. Jeho hlavním účelem bylo zachycovat bombardéry NATO, jako byly Boeing B-52 Stratofortress, A-5 Vigilante a navrhovaný nadzvukový hloubkový strategický bombardér B-70.
Obří stíhací letoun poháněný dvojicí proudových motorů Ljulka AL-7F-2 s přídavným spalováním nesl až třináct tun paliva, což mu při plné výzbroji raketami vzduch-vzduch R-4 zajišťovalo dolet 2 565 km. Měl velkou vytrvalost a při cestovní rychlosti mohl strávit i více než 3 hodiny. Navigační systém měl radar RP-SM Směrč-M s vynikajícím dosahem jednatřicet kilometrů. Zatímco většina sovětských stíhaček závisela především na navádění z pozemních radarových stanic, aby mohla účinně zachytit vzdušné cíle, Tu-128 mohl sledovat cíl pomocí vlastního radaru.
Zbraňový systém Tu-128 mohl zasáhnout zaměřený cíl čtyřmi velkými raketami R-4. Střela R-4 s kódovým označením NATO AA-5 Ash vážila přes 450 kg a mohla se pohybovat úctyhodnou rychlostí 1,6 Machu. S bojovou hlavicí o hmotnosti přes 45 kg vysoce explozivní trhaviny se R-4 dodávala ve variantách s infračerveným a radarovým naváděním a mohla létat na vzdálenost 9 a 15 mil.
Tu-128 se poprvé objevil na veřejnosti v roce 1961 a jeho výroba byla ukončena v roce 1970, celkem bylo vyrobeno asi 200 kusů. Modernizovaný Tu-128M byl vybaven vylepšenými radary a střelami R4M pro lepší zachycení nepřátelských letadel v malých výškách. Fiddler byl mezi sovětskými letci oblíbený pro svou spolehlivost, stoupavost a působivé výškové výkony.
Studená válka byla především "studená", a jediné, čím se Tu-128 mohl pochlubit, bylo ničení špionážních balonů NATO. Tu-128 sloužil až do roku 1990. Byl vyřazen a nahrazen nadzvukovým stíhacím letounem MiG-31, který dosahuje rychlosti až Mach 3 a disponuje samozřejmě také pokročilejšími senzory a zbraněmi.
Zdroj: warhistoryonline