EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Německé druhoválečné samohybné zbraně na podvozku SdKfz 7

 28. 04. 2019      kategorie: Vojenská technika      6 komentářů

Německý Wehrmacht proslul intenzivním využíváním nákladních a dělostřeleckých tahačů polopásové konstrukce. Většina z nich přitom vzešla z rozsáhlého zbrojního programu zahájeného armádou na počátku třicátých let dvacátého století. To platí i pro tahač s kódovým výzbrojním označením SdKfz 7 (SdKfz = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel). Šlo o stroj střední hmotnostní kategorie s požadovanou tažnou silou 8 tun.

new01
Foto: SdKfz 7/1 se čtyřhlavňovým kompletem 2cm Flakvierling 38 s pancéřovanou kabinou, na tomto snímku je velmi hezky vidět podstavec kanonu | Flickr.com se souhlasem majitele

Jeho vývoj probíhal ve společnosti Krauss-Maffei. První model byl zaveden do výroby v roce 1934 pod továrním označením KM m 8 (KM = Krauss-Maffei, m = mittlerer = střední). KM m 8 měl relativně krátkou pásovou soustavu pouze se čtyřmi pojezdovými koly a pohaněl jej motor Maybach HL 52 o výkonu 115 koní. Jeho výroba probíhala do roku 1935 a zapojily se do ní také firmy Daimler Benz (jejich vůzy nesly tovární označení DB m 8) a Büssing NAG (pod označením BN m 8). Tahačů této verze bylo zřejmě vyrobeno několik set kusů.

Psali jsme: Nová vozidla PERUN 4x4 pro naši speciální jednotku 601. skss

V roce 1935 přišla na svět nová generace vozu s označením KM m 9. Stroj dostal novou pohonnou jednotku Maybach HL57 o výkonu 130 koní a také nově řešenou motorovou kapotu, která již připomínala pozdější standardní stroje. Informace o počtu vyrobených strojů se pohybují od 127 do 257 exemplářů. Roku 1936 vznikla další verze KM m 10. Oproti KM m 9 nedošlo prakticky k žádným vnějším změnám. KM m 10 však dostal nový motor Maybach HL 62 TUK o výkonu 140 koní. Údaje o vyrobených kusech se opět zcela zásadně rozchází, šlo však jistě o stovky vozů. Do výroby se přitom zapojila také firma Hansa Lloyd, která je vedla pod označením HL m 10.

new06
Foto: SdKfz 7/1 se čtyřhlavňovým kompletem 2cm Flakvierling 38 v nepancéřované verzi | Flickr.com se souhlasem majitele

V roce 1937 získal vůz oficiální armádní označení mittlerer Zugkraftwagen 8t (SdKfz 7). Toho roku přišla do výroby finální varianta polopásu KM m 11. Pásová část podvozku byla prodloužena o dvě pojezdová kola na celkových šest na každé straně podvozku. Nově byly řešeny také blatníky předních kol. Vedle mateřského závodu Krauss-Maffei se do výroby podvozku opět zapojila také firma Hansa Lloyd (s továrním označením HL m 11... jak jinak).

Psali jsme: Merkava Mk. 4 - izraelská chlouba

Pohonnou jednotkou KM m 11 zůstal, stejně jako u předchozí varianty, šestiválec Maybach HL 62 TUK o obsahu 6,191 litru a výkonu 140 koní při 2600 otáčkách za minutu. Podle některých pramenů byl však tento motor od roku 1943 nahrazen typem Maybach HL 64 TR o stejném výkonu. Převodovka měla čtyři stupně pro jízdu vpřed a jeden pro couvání. Zároveň však měl polopás ještě dvoustupňovou redukční převodovku, takže řidič mohl řadit celkem 8 rychlostních stupňů pro jízdu dopředu a dva reverzní.

Podvozek vozu byl tvořen přední kolovou a zadní pásovou částí. Přední řiditelná náprava byla odpružena jednou velkou, napříč položenou, listovou pružinou. Pásovou část pak tvořilo na každém boku šest pojezdových kol s odlehčovacími otvory a gumovou obručí po obvodu. Pojezdová kola byla dvojitá, každé tvořené dvěma plechovými disky. Fakticky tak polopás vlastně měl dvanáct pojezdových kol, ovšem pouze na šesti osách. Kola byla uspořádána do několika řad a vzájemně se překrývala, což bylo řešení typické pro německé polopásy (a později i tanky). Disky sudých kol byly na osách umístěny dále od sebe a do prostoru mezi nimi zapadala kola lichá, jejichž disky byly naopak na osách hned u sebe. Z boku tak byla celá vidět jen sudá kola, resp. jen jejich disky ve vnější řadě. Velmi netypicky byla pojezdová kola odpružena nikoliv pomocí torzních tyčí, ale pomocí listových pružin.

new05
Foto: SdKfz 7/1 se čtyřhlavňovým kompletem 2cm Flakvierling 38 s pancéřovanou kabinou ukořistěný Američany | Flickr.com se souhlasem majitele

V přední části vozu byl motorový prostor. Dále násladovala otevřená kabina řidiče a velitele a za ní hlavní užitný prostor. Ve své základní verzi byl SdKfz 7 určen k vlečení těžkých dělostřeleckých zbraní jako například sFH 18 ráže 150 mm, sK 18 ráže 100 mm nebo různé verze 88 milimetrového Flaku. Užitná část byla u této základní varianty vybavena dvěma řadami sedaček a v samé zádi ještě menším nákladním prostorem. Včetně řidiče a velitele mohl polopás vézt až 12 vojáků. Mimo vlečení děl byl stroj používán také jako odtahové vozidlo pro různou lehčí obrněnou techniku včetně tanků.

Samotný tahač vážil cca 9,7 tuny. Přitom dokázal vézt přímý náklad o hmotnosti až 1,8 tuny a k tomu vléci další břemeno až do hmotnosti 8 tun. Maximální rychlost vozu činila úctyhodných 50 km/h. Pokud jde o zásobu paliva, bývájí uváděna různá čísla od 203 do 215 litrů. Je však možné, že se obsah nádrže v průběhu produkce vozu skutečně změnil. Každopádně dojezd polopásu se pohyboval okolo 250 km na silnici a cca 120 km v terénu.

Pro příznivce bojové techniky jsou však zajímavé jiné verze polopásu. První z nich nesla označení 2cm Flakvierling 38 auf Selbstfahrlafette (SdKfz 7/1). Jak tento název napovídá, šlo o lafetaci čtyřhlavňového kompletu protiletadlových kanonů Flak 30 ráže 20 mm. Komplet čtyř kanonů měl obdivuhodnou teoretickou kadenci 1800 střel za minutu (4 x 450). Praktická rychlost střelby se sice pohybovala "jen" okolo 720 až 800 střel za minutu, ale i toto je dosti působivé číslo.

new08Foto: SdKfz 7/1 se čtyřhlavňovým kompletem 2cm Flakvierling 38 s přívěsným muničním vozíkem | B
undesarchiv

Zadní užitný prostor vozu byl upraven na rovnou plošinu. Zezadu a ze stran ji obepínal pouze nízký plot z hustého pletiva. V rámci přípravy na střelbu se díly tohoto plotu sklopily takže jednak nebránily v otáčení kanonu a navíc tím došlo ke zvětšení bojové plošiny (díly plůtku se totiž nesklopily až dolů, ale držely pevně ve vodorovné poloze a navazovaly na podlahu plošiny) což usnadňovalo práci obsluhy kanonu. Jedinou ochranu vojákům v otevřeném bojovém prostoru pak nabízel samotný štít zbraně. Ten byl sice poměrně velký, ale nebyly jím vybaveny zdaleka všechny vozy. Podstavec zbraně umožňoval otáčení v rozsahu 360 stupňů. Vertikální náměr byl možný od -10 do +100 stupňů. Díky tomu bylo kanon možno použít i k palbě na pozemní cíle.

Hmotnost vozu narostla díky instalaci kanonu na 11,5 tuny. Posádku stroje tvořilo 10 mužů. Vedle řidiče a velitele vozu to byla ještě osmičlenná obsluha zbraně. Samotný střelec seděl na sedátku přímo za kanony. Po každé straně čtyřhlavňového kompletu bylo další sedátko pro dva nabíječe. Každý ze spřažených kanonů byl totiž nabíjen samostatně, takže zásobníky bylo nutno zasouvat z obou stran. Zbytek vojáků zřejmě zajišťoval plynulý přísun munice. Pokud uvážíme, že praktická rychlost střelby celého čtyřhlavňového kompletu byla až 800 ran za minutu a že každý zásobník obsahoval "pouze" dvacet střel, představuje to 40 zásobníků za minutu, tedy jeden zásobník každou 1,5 vteřinu! Proto bylo k nabíjení potřeba tolik rukou. Zásoba munice na palubě vozu byla pouhých 600 kusů. Dalších 1800 nábojů si však stroj vezl v přívěsném vozíku Sonderanhänger 56.

Od roku 1942 začal být SdKfz 7/1 opatřován pancéřováním kabiny a masky motorového prostoru. Pancíř byl snýtovaný z rovných desek o síle pouhých 8 mm. Pancíř chránil kabinu řidiče a velitele ze všech stran, pouze zezadu byl otevřený. Jeho boky byly protaženy dozadu a kryly tak i lavici pro část vojáků v bojovém prostoru. V čelní stěně pancíře byly dva uzavíratelné pozorovací otvory. V každém boku byly jedny nástupní dveře, opatřené rovněž pozorovacím průzorem. Ve stropě kabiny pak byly dva průlezy s poklopy.

new02
Foto: SdKfz 7/2 s kanonem Flak 36 (nebo 37) ráže 37 mm v pancéřované verzi | worldwarphotos se souhlasem provozovatele

Prvních sto kusů bylo objednáno již koncem roku 1939 a dodáno v letech 1940 a 1941. Poté výroba klesla na minimum aby se opět roku 1942 rozjela na plné obrátky. Do konce roku 1944 vzniklo celkově něco mezi 750 a 800 těchto samohybných zbraní. K 1. Březnu 1945 prý armáda evidovala ještě 319 těchto strojů.

V roce 1942 přišla do výroby další ozbrojená verze polopásu s označením 3,7cm Flak 36 auf Selbstfahrlafette (SdKfz 7/2). Opět šlo o samohybný prostředek protivzdušné obrany, tentokrát vyzbrojený kanonem Flak 36 ráže 37 mm. Na polopás však byly montovány i další dvě modernější verze tohoto kanonu a sice Flak 37 a Flak 43 (podle toho se pak také měnilo označení vozu).

Konstrukční úpravy polopásu byly praktické stejné jako u výše popsaného SdKfz 7/1. Za kabinou velitele a řidiče byla opět vytvořena rovná otevřená plošina a do ní posazena některá ze zmíněných generací 37 milimetrového kanonu. Opět zde byl nízký plot z pletiva, který se sklápěl do stran a do zadu. U posledních vozidel byl plot z důvodu úspor nahrazen pouhou ohradou z dřevěných prken. Jedinou ochranou pro vojáky na plošině tak byl opět samotný štít zbraně, ale ani v tomto případě nebyly štítem vybaveny zdaleka všechny vozy. Podstavec kanonu umožňoval otáčení v rozsahu 360 stupňů. Vertikální náměr se potom pohyboval od -8 do +85 stupňů u kanonů Flak 36 a 37 a od -10 do +90 u nejmodernější verze Flak 43.

new03
Foto: SdKfz 7/2 s kanonem Flak 36 (nebo 37) ráže 37 mm s pancéřovanou kabinou, všimněte si přívěsného muničního vozíku | Flickr.com se souhlasem majitele

Kanony Flak 36 a 37 se lišily pouze použitým zaměřovačem, jejich takticko technické charakteristiky však byly shodné. Teoretická kadence těchto kanonů byla 160 ran za minutu, praktická pak nějakých 80 až 100 ran. Kanon byl nabíjen zásobníky po šesti nábojích. Maximální výškový dostřel se pohyboval okolo 4800 metrů, účinný dostřel byl však jen kolem 3500 metrů. Zbraň byla velmi dobře použitelná také pro palbu na pozemní cíle a to i proti nepřátelské obrněné technice. Na vzdálenost 600 metrů dokázal kanon probít až 27 milimetrů pancíře skloněného pod úhlem 30 stupňů. Teoretický dálkový dostřel byl až 6500 metrů, účinný byl ale samozřejmě menší.

Nejmodernější kanon verze Flak 43 se již od dvou starších variant lišil více. Byl lehčí, měl kratší hlaveň a jeho kadence byla až 250 teoretických a 150 praktických ran za minutu. Z toho důvodu se pro zbraň používaly větší zásobníky s kapacitou nikoliv šesti, ale po osmi nábojích.

Hmotnost stroje byla opět okolo 11,5 tuny. Posádka byla sedmičlenná a tvořil ji řidič, velitel a pět vojáků obsluhujících kanon. Přímo na palubě měli vojáci pouhých 120 kusů munice, dalších 432 nábojů bylo uloženo v přívěsném vozíku. Od roku 1943 začala být na SdKfz 7/2 montován stejný pancíř kabiny a motorové masky jako u SdKfz 7/1. Výroba SdKfz 7/2 probíhala od roku 1942 až do ledna 1945 a celkem jich bylo postaveno okolo 1000 kusů. K 1. březnu 1945 bylo ve službě ještě 123 exemplářů tohoto stroje.

new07
Foto: Zničený SdKfz 7/2 s kanonem Flak 36 (nebo 37) ráže 37 mm, všimněte si schránek s municí | Public domain

Oba popsané samohybné kanony trpěly společnými nedostatky, z nichž tím nejzásadnějším byla nulová nebo zanedbatelná úroveň ochrany posádky. Přesto se jistě velmi dobře uplatnily zejména při obraně přesouvající se techniky a zásobovacích kolon, kdy cílem útoku nebyly samy polopásy, ale někdo jiný.

Stejně jako u jiných typů ozbrojených polopásů byla také část SdKfz 7/1 a 7/2 dodávána bez výzbroje, aby sloužila jako servisní a muniční vozidla pro vyzbrojené stroje. V případě nutnosti bylo možno tyto stroje poměrně rychle osadit výzbrojí a zapojit je do boje pokud například došlo k poškození jiného vozidla v dané jednotce.

Fotografie dokazují, že vznikla minimálně ještě jedna další ozbrojená varianta tahače SdKfz 7 osazená lehkým protileteckým kanonem Flak 30 ráže 20 mm. Šlo však zceli jistě pouze o polní přestavbu nebo přestavby. Velmi zajímavý je však i snímek, který ukazuje polní instalaci kanonu Flak 30 na tahači verze KM m 9 nebo KM m 10.

Jako zcela oficiální prototyp vznikl SdKfz 7 vyzbrojený kanonem Flak 41 ráže 50 mm. Zajímavým prvkem tohoto stroje byly sklopné podpěry po obou stranách vozu, které měly stroji dodat stabilitu při palbě z tak silné zbraně. Je pravděpodobné, že byl postaven pouze jediný prototyp a výroba dále nepokračovala.

new04
Foto: SdKfz 7/2 s kanonem Flak 43 ráže 37 mm, všimněte si specifického štítu této verze kanonu | Public domain

Podle všeho existoval také projekt přestavby SdKfz 7 na samohybné protitankové dělo. Tento projekt úzce navazoval na plánovaný stíhač tanků Diana (pojmenovaný podle římské bohyně lovu) založený na podvozku lehčího polopásového tahače SdKfz 6. Samohybka na bázi SdKfz 7 měla snad dostat bojové jméno Artemis (což byla rovněž bohyně lovu, tentokrát však v řecké mytologii). Artemis měla být vyzbrojena upravenou verzí kořistního sovětského kanonu s označením Pak 36(r) ráže 76,2 mm. Jak projekt Artemis, tak i lehčí Diana, však nakonec zůstaly pouze na papíře.

 Autor: Marek Lukáš

CENOVÉ BOMBY (1351)

Komentáře

Béďa

03. 05. 2019

O té poruchovosti by stálo napsat něco víc, nikde jsem o ní nečetl...
Než plést do diskuze o technice své dojmy, co si nejdříve něco zjistit? Tak např. v roce 1941 v době útoku byla RA více motorozivána než WH...
Nechápu smysl diskuze o strategickém bombardování (Drážďany, Lancaster) u článku věnovanému protiletadlovému prostředku krátkého dosahu...

Eman33

29. 04. 2019

Nacisté nestačili ochránit svá města jako např. Drážďany, kdy během 90 minut přiletělo 1000 letadel angloamerických cílů na sestřelení – město zničeno.
Sir Arthur Harris byl britský maršál Royal Air Force.
Nacisté vstoupili do této války s dosti dětinsky mylnou představou, že budou bombardovat kohokoli jiného, ale že nikdo nebude bombardovat je. V Rotterdamu, Londýně, Varšavě a půl stovce dalších míst uvedli tuto velmi naivní teorii v život. Zaseli vítr, a teď budou sklízet bouři

Velitel Bombardovacího velitelství RAF Sir Arthur Harris (13. dubna 1892 – 5. dubna 1984), známý též jako „bombarďák“ Harris, velitel Bomber Command Royal Air Force od 22. února 1942 do 14. září 1945
Bomber Harris: Part 1/8 (BBC 1989)
https://www.youtube.com/watch?v=ZPMnNF5pcUk&list=PL9320C7096ABCBE70

Občan

29. 04. 2019

Jan Mahovský pro Vás
Pro Wehrmacht pracovala celá Evropa , a pravda dodávky do SSSR velmi Rudé armádě pomohli a důležité je i to, že ruští historici to znají a chválí a tak Ty Vaše řeči jsou nepatřičné. Válka začala na obou stranách s hipomobilním dělostřelectvem, což se pravda rychle změnilo.
Mimochodem Protentokrát zásoboval Wehrmacht více jak 30% všeho potřebného, výstoji i tanky!

Delta

29. 04. 2019

Dnes jsme jedna rodina
Cíl střelců
Bombardéry Lancaster – CZ 1:37:01
Fascinující příběh ikony britského válečného letectva. Spolehlivý, všestranný, pohotový - takový byl čtyřmotorový bombardér Avro 683 Lancaster používaný během 2. světové. https://www.youtube.com/watch?v=rTf4ShD3vDk

satestsat121

28. 04. 2019

Osvědčili se v Africe i v Rusku.

Mirek

28. 04. 2019

Při anexi Ruska měli počítat s takovou cestou
Extreme off-road vehicles of Russia (Prt 7)
https://www.youtube.com/watch?v=eSAlqNySX8M

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací