Německý důstojník zachránil pianistu Szpilmana. Byl uznán Spravedlivým mezi národy
Věci jsou málokdy černo-bílé. I mezi německými důstojníky sloužícími v době druhé světové války v Polsku se našli civilizovaní lidé, kteří nepodlehli atmosféře doby a nepodíleli se na nacistických zvěrstvech – naopak je aktivně a efektivně, kde to jen šlo, sabotovali – a zachraňovali tím lidské životy.
Foto: Vojáci SS během povstání ve varšavském ghettu | Wikimedia Commons / Public domain
Takovým mužem byl také Wilhelm Adalbert Hosenfeld, který se narodil 2. května 1895 v Mackenzellu v Hesensku-Nasavsku v Prusku, tehdy součásti Německého císařství. Byl zbožným katolíkem a působil v Katolické akci, jejímž cílem bylo Německo více katolické. Byl vlastenec a sloužil v první světové válce. Za to mu byl udělen Železný kříž II. třídy, který se uděluje pouze těm, kteří prokázali úctyhodnou statečnost nebo udělali něco nad rámec svých povinností.
To všechno bylo v pořádku, dokud si v roce 1935 nevybral špatnou stranu. Po prohře v první světové válce bylo Německo rozvrácené. Různé frakce soupeřily o vládu a jednou z nich byla Hitlerem vytvořená Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP), známější jako nacistická strana. Hosenfeld si o těchto letech vedl pečlivý deník. Sebral ho a před několika lety vydal v němčině rozhlasový novinář a spisovatel Hermann Vinke pod názvem „Vždycky před sebou vidím člověka“, anglická verze zatím není k dispozici, ale to, co odhaluje, je fascinující.
Hosenfeld zbožňoval Hitlera a věřil v Tisíciletou říši, kterou vnímal jako zlatý věk pro Německo a jeho lid. Vzhledem k tomu, jak byla země chudá kvůli válce a reparacím a v důsledku hospodářské krize stále chudší, to dávalo určitý smysl. Pod novým vedením se Německo zotavovalo z hospodářského propadu a život obyčejných Němců se zlepšoval. Ovšem za strašlivou cenu. Hosenfeldovy deníky a dopisy jeho ženě ukazovaly jeho rostoucí rozčarování z Hitlera i z nacismu. V plné míře se to projevilo, když byl v srpnu 1939 odveden do Wehrmachtu.
Následující měsíc byl umístěn v Polsku a to, co tam viděl, ho znechutilo. V dopise své ženě psal: „Jací jsme zbabělci! Za to budeme potrestáni a později i naše nevinné děti. Masovým vyvražďováním Židů jsme tuto válku prohráli. Nemáme právo na milosrdenství ani soucit.“ Hosenfeld byl v červenci 1940 převelen do Varšavy, byl součástí strážního praporu 660 jako štábní důstojník. Proti předpisům navštěvoval katolické mše v místních kostelích. Jeho dalším krokem bylo zachránit ty, které mohl, tím, že jim dal práci na sportovním stadionu, na který dohlížel, nebo propouštěcí papíry, aby se dostali z vězení.
Mezi nimi byl i Leon Warm, Žid, který v roce 1942 utekl z vlaku směřujícího do koncentračního tábora Treblinka. Warm se vrátil do Varšavy a přežil, protože mu Hosenfeld poskytl falešnou identitu a práci na svém stadionu. Na základě Warmova svědectví a svědectví dalších osob se předpokládá, že Hosenfeld mohl zachránit před vyhlazením více než 60 Židů a řadu dalších lidí. Nejznámější osobou, kterou zachránil, byl Władysław Szpilman, polská klavírní celebrita a skladatel. A ústřední postava známého filmu Romana Polanskiho z roku 2002. Hlavní roli Szpilmana hrál Adrien Brody
Ráno 23. září 1939 hrál Szpilman v budově Polského rozhlasu ve Varšavě Nokturno cis moll Fryderyka Chopina. První německá bomba dopadla na město dříve, než byl v polovině, zničila studio a stanice ukončila vysílání. Szpilman přežil, ale jeho noční můra začala, protože byl Žid. Poté, co byla jeho rodina naložena do vlaků, zůstal skladatel ve městě jako dělník. Později pomáhal při povstání ve varšavském ghettu (19. dubna až 16. května 1943).
To bylo od počátku odsouzeno k zániku, výsledkem bylo zničení ghetta a deportace všech Židů. Szpilman přežil s pomocí nežidovských přátel, ale nemohl s nimi zůstat, aby je neohrozil. Úkryt proto našel ve zničených a opuštěných budovách. Někdy v srpnu 1944 se nacházel v prázdném domě na Aleji nezávislosti 223, kde ho našel Hosenfeld – vyhublého a sotva živého. Důstojník požádal Szpilmana, který se mu představil jako pianista, aby mu něco zahrál na klavír v přízemí. Szpilman mu vyhověl a zahrál Chopinovu Baladu g moll. Hosenfeld mu poté pravidelně nosil zásoby jídla a dal mu také kabát, aby v něm přežil mrazivou zimu.
V dalším dopise své ženě Hosenfeld vyjádřil svůj stud za to, že je Němec a příslušník armády, která umožnila provedení nemyslitelných zvěrstev. Szpilman se nikdy nedozvěděl jméno muže, který mu pomohl přežít poslední rok války. Z vděčnosti sám sdělil německému důstojníkovi své jméno a slíbil, že pro něj udělá vše, co bude moci, pokud bude mít někdy příležitost. Když bylo Polsko osvobozeno, Szpilman se vrátil do polského rozhlasu a dokončil koncert, který Němci v roce 1939 přerušili.
Hosenfelda chytili Sověti v Błoních západně od Varšavy, kde byl spolu se svými muži zajat. Byl obviněn ze špionáže a odsouzen k 25 letům nucených prací. Následujícího roku mu bylo dovoleno poslat dopis své ženě. Byl v něm seznam židovských jmen, která zachránil – včetně Warma a Szpilmana. Nevěděl však, že klavírista hledá i jeho. Protože Szpilman neznal Hosenfeldovo jméno, napsal knihu Smrt města, která vyšla v roce 1946. Popsal v ní nejen to, co prožil, ale i to, jak k němu byl německý důstojník laskavý. To se stalo základem knihy Pianista, podle níž byl natočen film.
Szpilman se pravdu dozví až v roce 1950, ale v sovětském Polsku nemohl pro Hosenfelda nic udělat. Ten 13. srpna 1952 zemřel v sovětském vězení – pravděpodobně na následky mučení. Byl to Szpilmanův syn Andrzej, kdo požádal Jad Vašem (izraelský památník holocaustu), aby Hosenfelda uznal za jednoho ze „Spravedlivých mezi národy“. Stalo se tak 25. listopadu 2008.
Zdroj: warhistoryonline.com