V polovině roku 1944 bylo celkem zřejmé, že nacistické Německo společně s ostatními mocnostmi Osy již nedokáží zvrátit průběh 2. světové války ve svůj prospěch. V táboře Spojenců se proto tou dobou začalo řešit, jaký osud by měl vlastně potkat poražené národy, zejména Velkoněmeckou říši.

O bezpodmínečné kapitulaci už bylo rozhodnuto dříve, čili dohoda nebo čestný mír nebyly možné. Jako první měl na otázku poválečného uspořádání a válečných reparací odpovědět takzvaný Morgenthauův plán. Ten ve zkratce znamenal rozdělit Německo na tři menší státy a přetvořit je na agrární společnosti bez jakéhokoliv významného průmyslu. Různé části německého území pak měly připadnout Polsku, Francii, SSSR nebo také Dánsku.

Foto: "Chceme uhlí, chceme chléb" - Následky likvidace ocelového průmyslu donutily tisíce dělníků vyjít do ulic během katastrofální potravinové situace, 1947. | Bundesarchiv, Bild 183-B0527-0001-753 / Wikimedia Commons / CC-BY-SA 3.0

Přestože nacistická propaganda v srpnu 1944 využila odhalení tohoto plánu na podporu dalšího odporu v té době  již prohrané válce, ani na ministerstvu války USA nebyl tento plán jednoznačně přijat a byl podroben silné kritice. Bývalý prezident Hoover dokonce v roce 1946 navštívil poraženou Třetí říši, aby na vlastní oči viděl, v jakém stavu se válkou zničená Evropa nachází. Prezidentem Rooseveltem podporovaný drastický zásah do německého prostoru by podle Hooverovi komise znamenal smrt hlady až 25 milionů obyvatel.

Nicméně prezident Roosvelt v dubnu 1945 zemřel a s tím přišla mírná změna kurzu. Nakonec se Hooverovi podařilo k Němcům poněkud smířlivějšího prezidenta Trumana přesvědčit, aby upustil od prosazování "pastýřské společnosti". V atmosféře nastupující Studené války po roce 1947 pak Američané navrhovali vytvořit "stabilní a produktivní Německo". Krátce na to byl zaveden notoricky známý Marshallův plán. Ten měl ohromnými finančními injekcemi ve výši zhruba 13 miliard dolarů znovu postavit na nohy válkou zničené země a de facto "blahobytem na dluh" bojovat proti tehdejšímu sílícímu šíření komunismu v západní Evropě.

Foto: 1955, matka jednoho z navrátivších Němců děkuje kancléři Konrádu Adenauerovi. Tomu se v Moskvě podařilo vyjednat návrat posledních zbytků německých válečných zajatců do Západního Německa. | Bundesarchiv, B 145 Bild-107546 / CC BY-SA 3.0

Vraťme se však o pár let zpět. V únoru 1945 na Jaltské konferenci Velká trojka - Roosevelt, Churchill a Stalin - rozhodla, že na základě zkušeností z vývoje po První světové válce Německo nebude nuceno platit reparace ve formě peněz. Místo toho měla být většina škod nahrazena konfiskací důležitých průmyslových kapacit a nucenou prací pro vítězné mocnosti. Bylo také ujednáno, že Německo přijde o velké části svého území.

Se vstupem spojeneckých armád na půdu Německa tak začal systematický odvoz průmyslu. Těžké stroje, dokonce celé továrny i elektrárny byly zkonfiskovány. Železniční síť, lokomotivy a další příslušenství bylo rozebráno a odvezeno. Obchodní flotila a ostatní lodě, společně se zásobami uhlí, oceli a další průmyslové produkce byly rozděleny mezi vítěze. Válečnou kořist také představovaly osobní automobily, umělecká díla, nábytek, rádia, alkohol i oblečení o hmotnosti několika desítek milionů tun. Dodejme, že o distribuci materiálu či lidské síly do zemí na východ od demarkační čáry, čili i do ČSR, rozhodoval výhradně Sovětský svaz.

Možná trochu překvapí, že i země Beneluxu měly své expanzivní úmysly. Nizozemsko plánovalo anektovat rozsáhlá území zhruba na linii Wilhelmshaven-Osnabrück-Hamm-Wessel a dále proti toku Rýna až ke Kolínu a zpět k Cáchám. Obyvatelstvo z přibližně 25 tisíc kilometrů čtverečních mělo být deportováno nebo poholandštěno. Nicméně tento neopodstatněný plán na obsazení historicky německých krajů, spojený s vyhnáním milionů civilistů nakonec narazil u spojeneckého nejvyššího velení. Nizozemcům se nakonec podařilo obsadit asi jen 69km². Za jeho navrácení pak zaplatilo Německo v roce 1957 zhruba 280 milionů marek.

Foto: "Pomůžeme Evropě, aby si pomohla sama." Prezident Truman, generál Marshall, Paul Hoffman a Averell Harriman diskutují v Oválné pracovně o tzv. Marshallově plánu. | U.S. National Archives and Records Administration / Wikimedia Commons / CC-BY-SA 3.0

Podobné vykoupení proběhlo i v případě území okupovaných Belgií. Tam byly drobné hraniční spory vyřešeny v roce 1958 navrácením země Německu za přibližně 6 milionů marek. Také Lucemburské knížectví nakonec polevilo ze své ambiciózní vize "Velkolucemburska". Za opuštění sporného pásma zasahujícího 5-10 km do vnitrozemí zaplatila německá vláda v roce 1959 cca 58 milionů marek.

Další cenou zaplacenou za pokus o vytvoření tisícileté říše byly řekněme "intelektuální reparace". Pomineme-li odchod, nebo v některých případech únos, německých vědců Američany i Rusy, tak jen cena konfiskovaného duševního vlastnictví, čili patentů, autorských práv a obchodních značek činila odhadem asi 10 miliard tehdejších amerických dolarů. Pro srovnání Západní Německo obdrželo na svou obnovu v rámci Marshallova plánu 1 miliardu dolarů v půjčkách a 400 milionů grantem. Německo také nebylo přijato do Patentové unie, takže nejpozději do roku 1951 se německé vynálezy automaticky stávaly majetkem Spojenecké kontrolní rady. Za užívání německých vynálezů tak nemusel nikdo odvádět žádné poplatky nebo k tomu získávat souhlas. Část německých vynálezců za těchto podmínek odmítala pracovat, což například Konrad Adenauer považoval za mimořádně politováníhodnou situaci, která "zatáhla brzdu německého ekonomického vývoje".

Zajímavostí je, že po zavedení tzv. Marshallova plánu západní Spojenci poměrně zmírnili své požadavky. Naproti tomu Východní Německo odevzdávalo většinu své produkce a vytěžené suroviny Sovětskému svazu nejméně do roku 1953.

V protokolu z Jaltské konference byl dále uveden požadavek Josifa Stalina na nucenou práci alespoň 4 milionů lidí. Souhlas amerického prezidenta a britského premiéra tak znamenal odvlečení několika milionů (nejen) Němců na východ. Odhad počtu zemřelých v sovětských pracovních táborech systému Gulag, zajateckých táborech a vazbách v letech 1942-1953 se pohybuje mezi 600 tisíci a 1 milionem. Německý Červený Kříž stále oficiálně eviduje asi 1,5 milionu pohřešovaných. Osud svých blízkých se jejich rodiny nejspíš nikdy nedozví.

Závěrem ještě zmiňme náklady na okupaci, které musely obě německé vlády platit až do padesátých let ve výši několika miliard dolarů. Sjednocené Německo také dodnes platí více či méně symbolické odškodné obětem totálního nasazení a přeživším holocaustu. Dále uzavřelo řadu dohod se zeměmi jak na západě a východě, tak i s různými židovskými organizacemi. Do roku 2020 tak došlo k vyplacení asi 80 miliard Eur. Další platby přicházejí od firem, které za války využívali nucené práce.

Koncem roku 2020 Německo souhlasilo s požadavkem organizace 'Židovské hmotné nároky proti Německu' a vyplatí přeživším holocaustu dodatečných 662 milionů dolarů na podporu v pandemické situaci.