50. a 60. léta minulého století se nesla ve výrazných experimentech s tankovou technikou. V Americe vznikl unikátní tank TV-8, který měl prostor osádky, motor i munici uloženou ve věži, tank měl navíc pohánět atomový reaktor. V Sovětském svazu zase vznikl Objekt 279, tank vyvinutý pro nukleární bojiště se čtyřmi pásy nebo tank s velice nízkým profilem – Objekt 775, který si blíže představíme v následujícím článku.

V poválečném Sovětském svazu sázeli na těžké tanky, které se osvědčily během druhé světové války. Jejich vývoj pokračoval těžkými tanky T-10  či již zmíněným Objektem 279, který měl přežít jaderný výbuch. Jednalo se ovšem o tanky postavené na zkušenostech druhé světové války, které by na válčišti Studené války obstály s obtížemi, jelikož se počítalo hlavně s velkou mobilitou. Éra těžkých tanků skončila s příchodem protitankových řízených raket (ATGM), ty mohly být instalovány i na standardní automobily a byly schopné ničit i nejtěžší tanky na bojišti.  Sovětští inženýři se však stále snažili těžké tanky do Rudé armády protlačit, jejich snažení však v roce 1960 definitivně utnul Nikita Chruščov.

Foto: Tank byl opravdu maličký, na výšku měl pouze 174 cm a svou výšku mohl ještě snížit pomocí hydropneumatického odpružení. |  Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Tajný projekt NATO odhalen: Nový raketový systém GMARS šokoval odborníky

Chruščov k těžkým tankům choval odpor, podle něj byly příliš pomalé, drahé a těžké, což zatěžovalo logistické a dopravní systémy, včetně stavby mostů. Naopak byl ale velice nadšený z protitankových řízených raket, ty mohly být instalovány i na lehká, či nepancéřovaná vozidla a byly schopné zničit vše, co mohl nepřítel umístit na bojiště. Chruščov počítal se zařazením lehkých, hbitých tanků vybavených protitankovými raketami. Proto v roce 1960 vydal nařízení, že žádný budoucí sovětský tank nesmí překročit hmotnost 37 tun.

Prvním sovětským raketovým tankem byl IT-1 postavený na podvozku tanku T-62. Pro IT-1 bylo charakteristické, že raketa 301-P byla umístěna na výklopném rameni na stropu věže, což se ukázal jako problém, protože minimální vzdálenost pro zaměření rakety byla 300 metrů, na bližší vzdálenost nebyl IT-1 schopný nic zasáhnout, odkrytá raketa se také stala snadným cílem nepřátelské kulometné palby, kdy poškození nosiče či výbuch rakety byl pro bojeschopnost IT-1 často fatální. 

V případě, že by se tank střetl s nějakým lehce obrněným cílem, například s nákladním automobilem, či obrněným transportérem, na který nestačila kulometná palba, musel na jeho zničení použít drahou protitankovou raketu.

S těmito problémy se sovětští konstruktéři popasovali vývojem dvou strojů, mezi léty  1961 a 1962 vyvinuli dva stroje s odlišnou konstrukcí. Prvním byl Objekt 287, nízkoprofilový tank vyzbrojený stejným raketovým systémem, jako IT-1, ovšem byl ještě vybaven dvěma děly 2A25 ráže 73mm s hladkým vývrtem. Jednalo se spíše o jakési minomety, neboť maximální vzdálenost, na kterou mohl tento tank střílet bylo pouhých 700 metrů. Raketovou výzbroj tvořila raketa 9K11 Tajfun  ráže 140 mm s rychlostí 250m/s, která byla schopná prorazit pancíř o tloušťce 500mm.
Druhým vozidlem byl Objekt 775, o kterém je tento článek.

Psali jsme:Organické versus vrstvené řešení: nové americké BVP XM30 se ohledně protidronové obrany může inspirovat v Evropě

Psali jsme:Osobní zkušenost z působení českého kontingentu v operačním velitelství EUNAVFOR MED IRINI v Římě v první polovině roku 2026

Psali jsme:MSPO 2026: Drony, AI a české technologie mění podobu moderního bojiště

Foto: Tank měl řadu výhod, které ovšem s sebou nesly i výrazné nevýhody, jako byl například stísněný prostor pro posádku a velice špatný výhled z vozidla. | Wikimedia Commons / Public domain

Objekt 775 není příliš známým tankem, jedná se při tom o velice zajímavé, až bizarní vozidlo. Mělo dvoučlennou posádku, na svou velikost velice dobré pancéřování a velice, velice nízkou výšku.  Oba členové posádky, řidič a velitel/střelec seděli vedle sebe v trupu vozidla, přičemž řidič měl sedačku nezávislou na rotaci věže, vždy tedy koukal dopředu bez ohledu, jak byla natočená věž. Vozidlo mělo velice nízkou siluetu a byl nižší, než průměrný muž. Tank byl vysoký pouze 174cm, navíc disponoval  hydropneumatickým odpružením, jako jeden z prvních tanků vůbec, to mu umožňovalo ještě více snížit svou výšku. Tank byl tedy opravdu maličký, což z něj dělalo na velkou vzdálenost těžce zasažitelný cíl. V případě zásahu tanku, se mohla posádka spolehnout ne velmi silné pancéřování, kdy přední pancíř měl tloušťku 120mm – stejné, jako měly vyřazované tanky T-10. I s touto úrovní ochrany vážil neuvěřitelných 36 tun.
O pohon se staral motor 5TDF o výkonu 700 koňských sil z tanku T-64. Motor poskytl tanku úctyhodnou rychlost 70 km/h. Jednalo se v podstatě o ideální tank, malý, pohyblivý ale zároveň silně pancéřovaný. Hlavní zbroj se skládala z odpalovače D-126 ráže 125mm s krátkou drážkovanou hlavní. Tank mohl střílet dva projektily: protitankové rádiem řízené střely Rubin a tříštivo-trhavé rakety Bur s dostřelem až 9 kilometrů. Na svou velikost mohl tank nést úctyhodné množství munice a to 48 střel, přičemž bylo 24 střel Rubin a 24 střel Bur, přičemž nabíjení bylo přes automatický nabíjecí systém. Střely letěly rychlostí 177 km/h a maximální dostřel střel Rubin byl 4 000 metrů, přičemž teoreticky dokázaly prostřelit až 500mm silný pancíř.

I přes celou řádu výhod nakonec nebyl přijat do výzbroje. Výhody s sebou nesly i významné druhotné nevýhody. Nízká výška z tanku činila malý cíl, na druhou stranu ovšem z něj měla posádka velice špatný výhled, prostor pro ni byl navíc uvnitř tanku dost stísněný. Střely Rubin se ve skutečnosti ukázaly jako méně efektivní, to bylo limitována hlavně ráží střely, který byl limitován průměrem tankové hlavně. Rádiem řízený naváděcí systém se ukázal jako nespolehlivý a existovalo riziko, že nepřítel dokáže rádiové vlny narušit. Tank se ukázal jako technologicky složitý a tím pádem i neúměrně drahým. Postupný vývoj na poli tankové výzbroje navíc dospěl do stádia, kdy PTŘS dokázaly podpořit konvenční tankovou hlavňovou výzbroj, ovšem nedokázaly ji zcela nahradit. Sověti se ovšem z Objektu 775 poučili a získané zkušenosti zužitkovali při následném vývoji z hlavně odpalovaných PTŘS.

Foto: Na Západě vznikl podobný projekt MBT-70 (model MBT-70 na snímku), jeho hlavní nevýhodou byla přílišná cena | Wikimedia Commons / Public domain

Shodou okolností na Západě probíhal ve stejné době vývoj tanku stejného konceptu a to MBT-70, který vznikal ve spolupráci Německa a Spojených států a skončil také neúspěchem. Na Západě ovšem měli jiné problémy, než Sověti a to že tank byl neúměrně drahý (cena jednoho tanku byla tehdejších 1 milion dolarů) a byly problémy s municí, která byla náchylná na vodu. Turbínový motor také vyžadoval velice čistý vzduch, což během akce zvířený prach znemožňoval. Američané ovšem nakonec čistě raketový tank zavedli do výzbroje, jednalo se o legendární lehký raketový tank M551 Sheridan.

Zdroj: Tank Historia, Armored Warfare, Tankové muzeum Kubinka