Války často rozhodují nejen tanky a vojáci, ale také očekávání. Ukrajinské úspěchy z roku 2022 vytvořily silný příběh o blížícím se vítězství, který ovlivnil politická rozhodnutí i veřejné mínění na Západě a zejména v zemích EU. Právě tento optimismus však mohl zároveň položit základy pozdějšího zklamání, když se realita moderní opotřebovací války ukázala být mnohem tvrdší, než jak jsme si ji ještě před třemi lety „malovali“.

Foto: Ukrajinské úspěchy z roku 2022 vytvořily silný příběh o blížícím se vítězství, který ovlivnil politická rozhodnutí i veřejné mínění na Západě | Shutterstock

Když 24. února 2022 zahájilo Rusko rozsáhlou invazi na Ukrajinu, převládala mezi mnoha analytiky i západními politiky představa, že ukrajinský stát nebude schopen dlouhodobě vzdorovat. Ruská armáda disponovala výraznou převahou v těžké technice, letectvu i raketových kapacitách a očekávalo se, že její postup rychle ochromí ukrajinské politické i vojenské vedení. V médiích se objevovaly prognózy, že Kyjev může padnout během několika desítek hodin či několika málo dní.

Psali jsme:Má smysl jednat s Putinem? Aneb poučení z minulosti

Tyto předpoklady vycházely především z porovnání vojenského potenciálu obou zemí. Rusko mělo před válkou jednu z největších armád na světě, zatímco ukrajinské ozbrojené síly byly dlouhodobě podfinancované, a teprve postupně modernizované po konfliktu z roku 2014. Z tohoto pohledu se zdála ruská vojenská převaha natolik výrazná, že mnozí pozorovatelé očekávali rychlý kolaps ukrajinské obrany.

Z dnešního pohledu je však zřejmé, že ruská invaze nebyla původně koncipována jako plnohodnotná válka proti čtyřicetimilionovému státu. Do operace bylo zpočátku nasazeno přibližně 150 až 190 tisíc vojáků, což je počet, který by pro dobití a dlouhodobou okupaci tak rozsáhlé země byl zjevně nedostatečný. Mnohé indicie tak naznačují, že Moskva počítala spíše s rychlou operací po vzoru roku 1968, zaměřenou na politický zlom v Kyjevě, než s vleklým konfliktem.

Charkovská a chersonská ofenzíva

Konec léta a začátek podzimu roku 2022 přinesl dva významné ukrajinské úspěchy, které výrazně ovlivnily vnímání války. Nejprve v září ukrajinská armáda provedla překvapivou ofenzivu v Charkovské oblasti. V krátké době se jí podařilo prolomit oslabené ruské linie a během několika týdnů osvobodila zhruba 500 osad a obcí, zhruba 12 tisíc čtverečních kilometrů, včetně důležitých logistických uzlů, jako byl Izjum či Kupjansk.

Rychlost tohoto postupu byla mimořádná. Ukrajinské jednotky během několika málo týdnů osvobodily tisíce kilometrů čtverečních území a ruské síly byly nuceny k rychlému ústupu. Operace zároveň odhalila slabiny ruského rozmístění sil, protože část jednotek byla předtím přesunuta na jih Ukrajiny.

Psali jsme:Št. prap. Michal Baka: Myslet si, že nová technologie nahradí dovednost, není cesta

Psali jsme:Obranný val jako součást obrany východního křídla NATO

Psali jsme:LOM PRAHA přesunul výcvik armádních pilotů vrtulníků na letiště Přerov-Bochoř

Druhým významným momentem byl ruský ústup z pravobřežní části Chersonské oblasti v listopadu 2022. Stažení ruských jednotek z města Cherson znamenalo první velké regionální centrum, které Ukrajina během války znovu získala. Kombinace těchto dvou úspěchů vytvořila dojem, že ukrajinská armáda získává na bojišti jasnou iniciativu, ba co víc, že je té ruské výrazně nadřazená.

Zrození vítězného narativu a dodávky těžké techniky

Úspěchy roku 2022 výrazně změnily politickou i mediální debatu o válce. Zatímco na jejím začátku se diskutovalo o možnosti rychlého ruského vítězství, po charkovské ofenzívě se začal prosazovat opačný narativ. Stále častěji se objevovaly prognózy, že Ukrajina by mohla postupně osvobodit všechna okupovaná území, a to včetně Krymu. Současně se očekávalo, že západní sankce výrazně oslabí ruskou ekonomiku a ztíží Moskvě pokračování války. Někteří komentátoři, aktivisté a i „aktivistická“ média dokonce spekulovali o tom, že dlouhodobý tlak by mohl destabilizovat samotný ruský stát, který by se mohl rozpadnout. 

Příkladem může být plakát „Putinův zlý sen“, jenž zobrazuje post-ruskou politickou mapu Ruské federace, který dodnes můžete zakoupit na e-shopu webu Forum 24. Tento proukrajinský optimismus se promítl i do vojenské pomoci, kterou Ukrajina začala dostávat od západních zemí, ale nejen tam.  Zatímco v prvních měsících války dostávala Ukrajina především lehké protitankové zbraně, protiletadlové systémy a dělostřeleckou munici, po úspěších roku 2022 se začalo diskutovat o dodávkách těžké techniky určené pro ofenzivní operace.

Postupně byly oznámeny dodávky moderních tanků, bojových vozidel pěchoty a dalších systémů. Mezi nejvýznamnější patřily tanky Leopard 2, americké tanky Abrams a britské Challenger 2. Ukrajinská armáda zároveň získala moderní bojová vozidla pěchoty, jako byla Bradley, Marder nebo CV90, která měla umožnit vytvoření mechanizovaných brigád podle standardů NATO. Tyto jednotky byly postupně vycvičeny a vybaveny s cílem provést velkou ofenzivu, která měla rozhodnout válku. Do začátku ukrajinské protiofenzívy z roku 2023 se však k frontovým jednotkám dostala necelá stovka Leopardů 2 a Challengerů 2. Do zahájení ofenzívy žádný ze slíbených 31 Abramsů nebyl dodán. Vedle moderních MBT Ukrajina v té době disponovala cca 200 moderními BVP.

Velká ofenziva roku 2023

Ukrajinská ofenziva zahájená v létě roku 2023 byla jednou z nejvíce očekávaných operací celé války. Jejím hlavním cílem bylo prorazit ruskou obranu na jihu Ukrajiny a přerušit pozemní koridor spojující Rusko s Krymem. Podpůrné údery se odehrávaly v oblasti Bachmutu a Velyké Novolosilky. Ukrajinské jednotky však narazily na mimořádně silně připravenou obranu. Rusko během zimy vybudovalo několik obranných linií tvořených zákopy, protitankovými překážkami, příkopy a rozsáhlými minovými poli. Tento systém obrany výrazně zpomalil postup ukrajinských sil a znemožnil rychlý průlom.

Přestože se ukrajinským jednotkám podařilo dosáhnout dílčích úspěchů a proniknout do některých ruských linií, očekávaný strategický průlom ovšem nenastal. Tato ukrajinská ofenzíva má však svoji historickou paralelu. Stejně jako během německé operace Citadela v roce 1943 i zde obránce předem věděl, odkud útok přijde, měl tedy dostatek času připravit do hloubky členěnou obranu. 

Ruské jednotky tak vytvořily obranný systém, který byl schopen absorbovat první, ale i další nápory ukrajinských mechanizovaných jednotek. Rozsáhlá minová pole a hustá síť zákopů zpomalily postup útočníků natolik, že se ofenziva postupně proměnila v opotřebovací boj. Je zde však, v porovnání s poslední velkou německou ofenzívou na východní frontě, jeden podstatný rozdíl – Němci tehdy ve 43. roce nenatočili na chystanou ofenzivu trailer.

Konec iluze rychlého vítězství

Neúspěch velké ofenzivy postupně změnil atmosféru v západních politických i mediálních kruzích. Optimistické představy o potenciálním ukrajinském vítězství začaly ustupovat realističtějšímu hodnocení situace, k latentní podpoře. Západní pomoc se navíc začala více soustředit na obranné systémy, zejména protivzdušnou obranu, dělostřelectvo a munici. To odráželo rostoucí přesvědčení, že konflikt se proměnil v dlouhodobou opotřebovací válku, ve které nemá blitzkrieg své místo.

Původní představy o rychlém vítězství jedné či druhé strany tak postupně ustoupily realitě dlouhého a nákladného konfliktu. Charkovská ofenziva z roku 2022 sice představovala jeden z největších ukrajinských úspěchů celé války, zároveň však pomohla vytvořit očekávání, která byla a jsou téměř nesplnitelná.

Zdroj: defence24.pl, armyrecognition.com