Polední slunce, nemilosrdně pražící do vybledlých fasád salonů a prašné, hektické hlavní ulice odlehlého města kdesi v rozlehlosti Kansasu nebo Arizony – to je ikonická scéna předcházející legendárnímu souboji na Divokém západě. Dva pistolníci, ztuhlí tváří v tvář, napjaté ticho přerušované jen hvízdáním větru a vrzáním cedule, bleskově rychlá ruka sahající k pouzdru revolveru. Vteřina – a jeden z nich padá na zem a potkává svůj osud.

Foto: Divoký západ | Adobe Stock

Tento obraz, zapsaný do povědomí veřejnosti nespočtem westernů, je stejně svůdný jako vzdálený drsné realitě pohraničí. Takové formální souboje, kde se soupeři setkávali na hlavním náměstí, aby si vyzkoušeli rychlost svých reakcí, se odehrávaly tak zřídka, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A i ty, které se skutečně staly, byly často obklopeny takovou vrstvou legendy, že oddělit fakta od mýtů je téměř nemožné.

Psali jsme:O humanitární pomoci Rusku aneb podej čertovi ruku, peklem se ti odvděčí

Realita ozbrojených konfliktů na Divokém západě byla mnohem prozaičtější a zároveň mnohem drsnější. Místo ušlechtilých mužů řídících se nepsaným kodexem cti se na scéně často objevovali jiní aktéři: opilí kovbojové hádající se o karty či o ženu v dusném salónu, zahořklí farmáři přející se o hranice pozemků nebo chladnokrevní jedinci, kteří raději vykonávali spravedlnost z bezpečného úkrytu než v otevřeném souboji.

Historik Joseph G. Rosa, který zasvětil roky výzkumu životu Jamese Butlera Hickoka, známějšího jako Divoký Bill, poznamenal: „Takzvaný souboj Divokého západu, kde se dva muži formálně setkají na ulici a na povel střílejí, je z velké části fikce.“ Většina přestřelek byla chaotickými šarvátkami, v nichž výhoda patřila tomu, kdo tasil a stiskl spoušť jako první – bez ohledu na pravidla nebo svědky.

Klasickým příkladem, který se skutečně odehrál, je střet mezi Divokým Billem Hickokem a Davisem Tuttem ve Springfieldu v Missouri 21. července 1865. Bojovníci stáli proti sobě na vzdálenost asi 68 metrů. Konflikt pramenil z dluhu z hazardu a Hickokových hodinek, které si Tutt vzal jako zástavu a okázale je nosil. Hickok ho varoval, aby se s nimi neukazoval, ale když Tutt varování ignoroval, Hickok na něj zvolal: „Dave, tady jsem! Jsem připraven!“ Oba muži tasili zbraně. Tutt vystřelil první a minul, Hickok však zasáhl a jeho střela z coltu Navy Model 1851 ukončila Tuttův život. Tato událost, doložená soudními záznamy, se stala jedním z mála skutečně „čistých“ soubojů – i když i zde šlo o spontánní střet, nikoli o rituál.

Častěji se však střílelo náhle, v zápalu hádky. Představte si salón prodchnutý zápachem levné whisky, tabákového kouře a potu. U stolů se hraje poker o vysoké sázky, nervy napjaté k prasknutí. Stačí neopatrné slovo nebo obvinění z podvodu – a ruce se natahují po revolverech. Žádná výzva, žádné formality, jen náhlý výbuch vzteku a vzduch se plní řevem a střelbou. Kulky létají všemi směry a často zasahují i náhodné kolemjdoucí. Arizonský týdeník Citizen z 26. října 1878 napsal: „Včera večer došlo v saloonu Pioneer k opilé hádce mezi dvěma muži, která skončila střelbou. Naštěstí nebyl nikdo vážně zraněn, i když jedna kulka prošla barmanovým kloboukem.“

Psali jsme:Návrat raketometů do Armády ČR: Těžké dělostřelectvo si udržuje význam

Psali jsme:Evropa směřuje k vesmírné suverenitě: Fúze Airbus–Thales–Leonardo a český průmysl

Psali jsme:VOP CZ podepsal smlouvu se společností Rheinmetall na servis tanků Leopard 2A4 pro AČR

Myšlenka „férového boje“ jeden na jednoho, kde mají oba soupeři stejnou šanci, byla spíš ideálem než realitou. Mnoho slavných pistolníků – jako John Wesley Hardin či Clay Ellison – bylo proslulých tím, že stříleli první a přemýšleli až potom. Hardin, který měl na svědomí podle odhadů 10 až 15 životů, se tím ani netajil. Ve svých pamětech popisoval, jak zabíjel lidi, které považoval za hrozbu, bez ohledu na pravidla cti.

Dokonce i slavná přestřelka v O.K. Corral v Tombstone z 26. října 1881, symbol střetu zákona s bezprávím, byla ve skutečnosti policejní operací, která přerostla v prudký boj zblízka trvající asi půl minuty. Zapojeno bylo devět mužů, z nichž tři zemřeli. Nebyla žádná výzva ani příprava – jen náhlé rozuzlení dlouho doutnajícího napětí mezi klanem Earpů a skupinou kovbojů.

Romantická aura obklopující tyto střety se tak při bližším pohledu rozplývá. Místo ušlechtilých duelů vidíme drsnou realitu, kde právo síly často vítězilo nad zákonem a revolver se stával posledním argumentem. Hlavní ulice měst častěji než epickým arénám připomínaly chaotické scény, kde jen ti nejrychlejší měli šanci přežít.

Ačkoli formalizované souboje v evropském smyslu byly na Divokém západě vzácné, neznamenalo to úplnou absenci pojmu cti. V prostředí s chatrnou přítomností zákona si lidé vytvořili vlastní etiku, kde se nade vše cenila osobní pověst, odvaha a ochota postavit se sám za sebe. Ve společnosti, kde je každý svým vlastním zákonem, mohla ztráta tváře znamenat ztrátu všeho.

Tento „hraniční kodex“ se výrazně lišil od evropských rituálů se sekundanty a pravidly. Byl syrový, přímý a často končil smrtí. Obvinění ze lži, zbabělosti, podvodu či napadení ženy mohlo vést k okamžité konfrontaci. „Výzva“ však většinou neměla podobu zdvořilé nabídky uspokojení – spíše tichého pohybu ruky směrem k pouzdru.

V některých komunitách rozhodovalo o vině či nevině i veřejné mínění. Pokud někdo bránil svou čest nebo život před útokem, mohl být ospravedlněn, i když technicky porušil zákon. Dodge City Times v roce 1877 napsaly: „V tomto městě musí být gentleman připraven bránit se, protože zákon často zaostává.“

Spory o dobytek, o nároky na zlatonosných pozemcích, hádky v salónech i politické neshody po občanské válce – všechny tyto příčiny vedly k přestřelkám. A přesto i v tomto chaosu existovaly určité hranice. Střelba na neozbrojeného byla většinou považována za hanebnost, pokud ovšem obětí nebyl obávaný zločinec.

Na Divokém západě se sice právo často ohýbalo, ale nikdy zcela nezmizelo. Mnohá města přijímala vyhlášky zakazující nošení zbraní. Dodge City, přezdívané „Královna kovbojských měst“, mělo na vjezdu cedule hlásající: „Nošení střelných zbraní přísně zakázáno.“ Podobná pravidla platila i v Tombstone, Deadwoodu či Abilene. Jejich vymáhání bylo však nejednotné – zvlášť v době, kdy se města plnila mladými, opilými kovboji.

Pokud došlo k přestřelce, právní důsledky závisely na pověsti účastníků. Pokud střelec zabil známého výtržníka, poroty často rozhodly ve prospěch sebeobrany. Hickok i Earpovi byli za své činy souzeni, ale osvobozeni. Naopak Jack McCall, který v roce 1876 zastřelil Divokého Billa Hickoka zezadu, skončil na šibenici – i Divoký západ měl své hranice.

Soudy tehdejší doby byly neformální, porotci často bez právního vzdělání a veřejné mínění mohlo rozhodnout víc než důkazy. V odlehlých oblastech se někdy uchylovalo k lynčování – davové spravedlnosti, která spojovala touhu po pořádku s hrůznou brutalitou.

V tomto prostředí nabývala postava šerifa mimořádného významu. Muž s hvězdou na hrudi byl symbolem řádu uprostřed chaosu. Hlídal ulice, odzbrojoval kovboje, tlumil hádky v salónech a často stál sám proti přesile. Wyatt Earp, Bat Masterson nebo Divoký Bill Hickok byli živými důkazy, že autorita musela být podložena odvahou i schopností tasit rychleji než protivník.

Hvězda na hrudi z nich dělala terče. Mnozí maršálové a šerifové padli při výkonu služby. Jejich práce byla riskantní, často nevděčná, ale položila základy pro budoucí civilizovanější společnost, v níž se spory neměly řešit olovem, ale slovem zákona.

Zdroj: warhistoryonline.com