Německé druhoválečné zbraně a zbraňové systémy dodnes fascinují zájemce o vojenskou techniku. Nejčastěji je naše pozornost upřena k různým přelomovým zbraním, případně technickým monstrozitám, jako byl supertěžký tank Maus. Mnohem zásadnější roli v tomto konfliktu ale sehrály možná méně nápadné, ale zato praktičtější a efektivnější zbraňové systémy, které mohly německé zbrojovky vyrábět ve větším množství. Jedním z nich se stal německý stíhač tanků Nashorn.

Foto: Německý stíhač tanků Nashorn | Bundesarchiv / Johannes Bergmann / CC-BY-SA 3.0

Důvody zrodu kategorie samohybných stíhačů tanků

Kořeny stíhače tanků Nashorn sahají až do samotného počátku druhé světové války. Už při německém tažení do Polska a do Francie se totiž ukázalo, že výkony standardního německého protitankového kanonu Pak 36 ráže 37 mm jsou nedostačující. Nepostačovaly především v boji se středními tanky, které se na bojištích začaly objevovat čím dál častěji, o těžkých tancích ani nemluvě. I proto německá armáda začala přicházet s novými protitankovými kanony vyšších ráží a tedy i vyšších výkonů – kanonem Pak 38 ráže 50 mm a později Pak 40 ráže 75 mm.

Psali jsme:Takhle vypadá cvičení monstrózní létající pevnosti AC-130

Na druhou stranu již při francouzském tažení německá armáda zjistila, že vynikající protitankovou zbraní jsou známé protiletadlové kanony Flak 18/36 ráže 88 mm. Ty si dokázaly poradit i s pancéřováním francouzských těžkých tanků. Nevýhodou kanonů Flak 18/36 ovšem byla jejich vysoká hmotnost, která komplikovala jejich nasazení v manévrovém boji. To bylo mimořádně nevýhodné právě pro německou armádu a její taktiku Blitzkriegu. Řešením tohoto problému tak mohl být jedině samohybný protitankový kanon.

Potřeba nového stíhače tanků zesílila po zahájení operace Barbarossa, tedy v bojích proti Sovětskému svazu. Německá armáda se zde totiž střetla s dobře vyzbrojenými a silně pancéřovanými tanky T-34 a KV-1, které navíc byly nasazovány v obrovských počtech. Především proti typu KV-1 pak byly dostatečně účinné jen 88 mm kanony. I to vedlo k myšlence sestrojit stíhač tanků, vybavený kanonem ráže 88 mm. Zároveň bylo nutné, aby vývoj tohoto stíhače nebyl příliš komplikovaný, aby jej bylo možno nasadit co nejdříve. Vzhledem k obrovské mase sovětských tanků, kterým měl čelit, měl být nový stíhač tanků výrobně jednoduchý a finančně nenáročný, aby bylo možno jej vyrábět v co nejvyšších počtech. Výsledkem těchto úvah se stal typ Nashorn, vyvinutý firmou Alkett-Borsigwalde.

Stíhač tanků Nashorn

Vývoj nového stíhače tanků SdKfz 164, známého pod bojovým jménem Nashorn (tedy nosorožec, někdy bylo používáno i bojové jméno Hornisse, sršeň) byl poměrně jednoduchý. A to i proto, že stíhač tanků byl pojat velice pragmaticky a účelově, na rozdíl od mnohých jiných německých obrněných vozidel, příznačných svou technickou komplikovaností.

Základem stíhače tanků Nashorn byl speciální podvozek nazývaný Geschützwagen III/IV, který měl sloužit jako univerzální nosič zbraňových systémů (používalo jej např. technicky spřízněné samohybné dělo Hummel ráže 150 mm). Jak napovídá jeho název, vznikl jako kombinace podvozků tanků PzKpfw III a IV, tedy standardních tanků německé armády.

Psali jsme:Excalibur Army získala rekordní exportní kontrakt na obrněná vozidla Patriot

Psali jsme:Velitel Pozemních sil AČR o výcviku, modernizaci a návratu k základům

Psali jsme:F-35 ve Velké Británii: Od ambiciózního plánu 138 kusů k 75 kusům do roku 2033

Klíčovou výhodou bylo to, že šlo o podvozek výrobně jednoduchý, což je v protikladu např. složitému podvozku tanku Tiger. Výhodou bylo i to, že používal již zavedené komponenty, pro které již existovala masová výroba, takže byly snadno dostupné.

Zbraňovým systémem stíhače tanků se stal protitankový kanon Pak 43/1 ráže 88 mm. Šlo o jeden z nejvýkonnějších kanonů druhé světové války, který byl díky své vysoké úsťové rychlosti a kvalitní munici schopen probíjet pancíř i těžkých tanků, a to i na velkou vzdálenost. Proto byl široce používán i v dalších německých obrněných vozidlech.

Zajímavé je uložení tohoto kanonu, který byl osazen do jednoduché, shora otevřené nástavby, umístěné v zádi vozidla (motor se u Geschützwagen na rozdíl od tanku PzKpfw IV přesunul do středu vozidla).  Nashorn se tak principiálně lišil od stíhačů tanků Jagdpanzer či Jagdpanther, které měly kanon umístěný v přídi vozidla. Pro kanon Pak 43/1 nesl Nashorn standardně 40 nábojů, běžně se ale stávalo, že osádka naložila více munice, což ovšem vedlo k přetížení vozidla. Doplňkovou výzbroj představoval kulomet MG 34.

Problematické pancéřování

Často diskutovaným prvkem stíhače tanků Nashorn je jeho pancéřování. To totiž bylo poměrně slabé. Přední pancéřování korby činilo 30 mm, na bocích 20 mm. Nástavba pak nesla jen 10 mm pancéř. Zdá se to být málo, a to zvlášť ve srovnání s dalšími německými obrněnými vozidly, pro které bylo příznačné až enormní pancéřování (samohybné dělo Ferdinand mělo čelní pancéř 200 mm, stíhač tanků Jagdtiger dokonce 250 mm). Je ale třeba si uvědomit, že samohybné dělo Nashorn bylo postavené na bázi podvozku odvozeného od relativně lehkých, ještě předválečných tanků PzKpfw III a IV, jejichž hmotnost se pohybovala jen mezi 20-22 tunami. Samohybné dělo Nashorn nemohlo být o moc těžší, a nemohlo tedy ani nést silnější pancéřování.

Především je ale třeba si uvědomit, že samohybné dělo Nashorn  bylo určeno jako stíhač tanků. Jeho úkolem proto bylo pálit ze zálohy, a to na velkou vzdálenost, což mu umožňoval právě jeho výkonný 88 mm kanon Pak 43/1. Tím se samohybné dělo Nashorn principiálně lišilo od dalšího populárního německého samohybného děla Sturmgeschütz, které přitom bylo osazené na podobném podvozku tanku PzKpfw III, resp. později PzKpfw IV. To bylo totiž určeno primárně pro palebnou podporu pěchoty (byť později bylo čím dál častěji užíváno k protitankovému boji). Proto mělo kanon nižší ráže 75 mm (původně navíc s poměrně krátkou hlavní a tedy i nižší průbojností, až později byly používány kanony o větší délce hlavní), a tedy i nižší hmotností, a na druhou stranu bylo mnohem lépe pancéřované, kdy jeho čelní pancéřování činilo až 80 mm. I proto je poněkud nesmyslné tato dvě samohybná děla srovnávat. Nicméně lze konstatovat, že v protitankovém boji byl Nashorn lepší.

Příliš vysoká silueta

Často – a to i v dobových materiálech – je též poukazováno na příliš vysokou siluetu samohybného děla Nashorn, kdy jeho výška činila 2,94 m. To činilo určité problémy právě v protitankovém boji, kdy Nashorn měl na nepřátelské tanky útočit pokud možno z připravených postavení, ze zálohy. Jenže i tato kritika je zavádějící.

Předně – nižší výšky u samohybného děla Nashorn nebylo možno technicky dosáhnout. Byla to přirozená daň právě za to, že dělo Pak 43/1 ráže 88 mm bylo umístěno do nástavby umístěné v zádi vozidla. Toto řešení mělo přitom své výhody. Díky tomu byl Nashorn jednak kratší; výhodou bylo i to, že nedocházelo k situacím jako u typů Jagdpanzer a Jagdpanther, u kterých se často stávalo, že se jim dlouhá vyčnívající hlaveň zaryla do terénu. Pozitivem byla i mnohem lepší stabilita při jízdě.

Stojí také za to srovnat si výšku samohybného děla Nashorn s dalšími německými samohybnými děly. Např. typ Jagpanther dosahoval výšky 2,71 m, tedy o pouhých cca 20 cm méně. Samohybné dělo Elefant mělo téměř identickou výšku 2,97 m, a těžký Jagdtiger 2,94 m. Pro zajímavost lze uvést, že sovětská samohybná děla SU-100 měřila na výšku 2,48 m. Vidíme tedy, že výška samohybného stíhače tanků Nashorn nebyla nijak přehnaná.

Nashorn – až překvapivě pragmatická konstrukce

Nashorn měl přitom celou řadu předností. Jednou z jeho největších výhod byla nízká hmotnost pouze 24 tun, která je v protikladu dalším německým konstrukcím, pro které byla naopak typická vysoká hmotnost (Ferdinand - 65 tun, Jagdtiger – 75 tun). Díky tomu bylo možno Nashorn nasadit i v složitějším terénu, výhodou byla i nižší spotřeba paliva. Přitom nesl extrémně výkonný kanón 88 mm, který byl schopen ničit těžké tanky KV a IS i na velkou vzdálenost.

Výhodou samohybného stíhače Nashorn byla též jeho  konstrukční jednoduchost. I proto jeho vývoj trval poměrně krátce, a výroba mohla být zahájena již v březnu 1943, cca tři čtvrtě roku po rozhodnutí o zahájení vývoje. Díky této jednoduchosti se navíc Nashornu vyhnuly technické obtíže, které doprovázely některé další typy německé techniky (tanky Tiger, Panther).

Zásadní výhodou bylo ale to, že podvozek samohybného děla Nashorn vycházel z podvozku již zavedených tanků, které navíc již byly stavěny na druhou kolej. Bylo tak možno využít již existující výrobní řetězce. Výhodou byla i celková konstrukční jednoduchost Nashornu, díky které bylo možno tento typ vyrábět mnohem rychleji a v neposlední řadě také levněji. Výroba, trvající až do března 1945, dala celkem 494 kusů. Zdá se to relativně málo, zvlášť ve srovnání s masovou výrobou sovětských samohybných děl. Nicméně i tak počtem vyrobených kusů patří Nashorn mezi nejrozšířenější německá samohybná děla (Jagdpanther – 384 ks). A mohlo by jich být víc, kdyby výroba typu Nashorn dostala vyšší prioritu; místo neustálého vývoje nových typů, které mnohdy byly vyráběny jen v směšně nízkých počtech (stíhač tanků Jagdtiger – pouhých 70 ks), a to za enormních nákladů a obrovských organizačních potíží, což znamenalo ztrátu peněz a především času, kterého přitom měla Třetí říše tak málo.

Nashorn – lepší než Jagdpanther

Z tohoto pohledu byl typ Nashorn dokonce v mnohém lepší než další německý typ Jagpanther, který je přitom považován za nejdokonalejší německý stíhač tanků, a jeden z nejlepších na světě. Stíhač tanků Jagdpanther ovšem typ Nashorn technicky předstihoval. Byl sice vyzbrojen stejným kanonem Pak 43/1 o délce 71 ráží, zato ale byl lépe pancéřován. Síla jeho čelního pancéřování činila až 80 mm, přičemž byla dál umocněna i vysokým sklonem čela. Výhodou byla i nižší silueta, byť jak bylo poukázáno, tento rozdíl nebyl nijak zvlášť velký.

Nicméně typ Jagdpanther měl i své nevýhody. Jednou z nich byla vyšší hmotnost, která činila 45,5 tun, tedy takřka dvojnásobek Nashornu! To znamenalo výrazně vyšší spotřebu paliva. Ve složitém terénu pak těžký Jagdpanther ani nebylo možno nasazovat, zatímco lehký Nashorn si dobře vedl i v měkkém, blátivém terénu.

Nevýhodou byl i podvozek Jagdpantheru, který byl odvozen od tanku Panther. Tento podvozek byl sice dokonalejší, ale zato výrazně složitější, což působilo problémy při nasazení v poli. Konstrukční složitost pak znamenala i komplikace ve výrobě.

Na samohybná děla Nashorn a Jagdpanther navíc musíme nahlížet i z pohledu celkové německé výroby obrněné techniky. Především je třeba si uvědomit celkový stav německého zbrojního průmyslu, který i kvůli spojeneckému bombardování jen s obtížemi navyšoval produkci zbraňových systémů. Z tohoto úhlu pak musíme vzít v potaz podvozky tanků, na jejichž bázi byly tyto stíhače vyráběny. Tanky PzKpfw III a IV představovaly již výběhový typ. Nasměrování výroby jejich komponentů pro stíhač Nashorn tedy bylo bezproblémové. Zato v případě samohybného děla Jagdpanther jeho výroba ubírala kapacity potřebné pro výrobu tanků Panther. Kdyby výroba stíhačů Jagpanther neprobíhala, bylo by možno tanků Panther – které představovaly nejdokonalejší německý tank - vyrobit mnohem více. Tak by německé tankové jednotky mohly snáze čelit početní přesile spojeneckých tanků. Díky tomu by také bylo možno naplnit původní plán, aby tanky Panther ve výrobě nahradily typ PzKpfw IV (přitom výroba komponentů pro PzKpfw IV by mohla běžet pro samohybná děla Nashorn a Sturmgeschütz). Úkoly typu Jagdpanther by přitom mohly převzít Nashorny. Takovýto krok by přispěl k typovému zjednodušení zbrojní výroby a tedy i k početnímu navýšení produkce zbraňových systémů, které přitom německá armáda tolik potřebovala.

Závěr

Samohybný stíhač tanků Nashorn nám tak ukazuje, že při posuzování obrněné techniky nestačí hledět jen na pouhá takticko-technická data (v tomto směru Jagdpanther typ Nashorn předstihoval), ale že je třeba daný problém vnímat mnohem komplexněji. Vidět daný zbrojní systém i z pohledu jeho výroby, ale stejně tak i celkových kapacit zbrojního průmyslu. A tato druhoválečná zkušenost – týkající se nejen stíhače tanků Nashorn – je dodnes platná. 

Zdroj : I. Pejčoch „Obrněná technika“