Před padesáti lety – 17. ledna 1970 se v Sovětském svazu dostal poprvé do vzduchu letoun T-6-2I, prototyp nadzvukového středního taktického bombardéru Suchoj Su-24. Tento typ přinesl do sovětského letectví vysoce sofistikované palubní počítačové vybavení, pokročilé navigační systémy a do té doby zatím nevídanou všestrannost. "Čtyřiadvacítka“ se za dobu své existence zúčastnila řady ozbrojených konfliktů a dosud stále zůstává hlavním tažným koněm ruského frontového letectva.

Foto: . Prototyp T-6-2I | OKB Suchoj

Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století byly ve Spojených státech, Velké Británii a Sovětském svazu zahájeny projekční práce směřující k vytvoření moderního bojového letounu schopného operací za každého počasí v malých výškách nadzvukovou rychlostí. Právě v tomto období totiž dochází k prudkému rozvoji protivzdušné obrany (PVO) a zařazování typů PLŘS schopných vysoce účinně zasahovat proti cílům ve středních a velkých výškách. Konstruktérům letounů tehdy zbývalo jediné řešení – vytvořit konstrukci schopnou operačních letů vysokou rychlostí v nízkých letových hladinách. To přineslo mnoho nečekaných problémů. Zvýšení rychlosti letu v blízkosti země činilo pilotáž nezvykle obtížnou a náročnou na psychiku pilota. Let nadzvukovou rychlostí v blízkosti země také značně zvýšil nároky na pevnost konstrukce, včetně zvýšení plošného zatížení křídla. Další nebezpečí představovaly terénní překážky, které bylo možno oblétnou pouze za pomoci vysokého stupně automatizace řízení a vybavení letounu kvalitními radiolokátory o vysokém stupni rozlišení. Bylo též zřejmé, že letouny budou muset mít minimálně dvoučlennou posádku. 

Psali jsme:Armádní Tatra 815-7: Spolehlivé vozidlo Armády České republiky

Foto: Su-24M2 | Alex Beltyukov / CC BY-SA

Specialisté v sovětské konstrukční kanceláři Suchoj se zpočátku vydali cestou hluboké modernizace existujících vzorků letadel. Zejména se pokusili přizpůsobit stíhací bombardér Su-7 požadavkům ministerstva obrany. Rychle se však ukázalo, že jeho velikost neumožňuje namontovat na palubu veškeré potřebné vybavení.
Poté konstruktéři začali vyvíjet experimentální letoun T-58 se systémem krátkého vzletu a přistání (jeden z tehdejších požadavků sovětského ministerstva obrany), vycházející ze stíhačky Su-15. Prototyp byl vybaven zdvihovými motory, které umožnily téměř na polovinu zkrátit délku startu i přistání. Poměrně rychle však byly odhaleny nedostatky takového systému a vývoj se zaměřil jiným směrem. 

Byl zahájen projekt s kódem T-6, u kterého se konstruktéři pro dosažení požadovaných vzletových a přistávacích charakteristik zaměřili na použití křídla s proměnnou geometrií. Piloti na T-6 byli umístěni bok po boku pro snazší vzájemnou interakci.

Foto: Su-24M2 v Sýrii na letišti Latákíja | MO RF / CC BY

Psali jsme:Slovenské ozbrojené síly již mají všech devět objednaných vrtulníků Black Hawk

V únoru 1975, po několika letech testování, byl typ T-6 přijat do výzbroje sovětského letectva jako Su-24. Stal se prvním sovětským taktickým letounem schopným efektivně útočit na pozemní cíle za každého počasí, bez ohledu na denní dobu.

Letoun Su-24 obdržel pokročilý pozorovací a navigační systém Puma, sestávající z několika subsystémů. Tento výkonný systém dokázal přivézt letadlo do předem určené pozice naprogramovanou trasou, poskytoval automatický návrat na domovské nebo záložní letiště i rychlý let těsně nad terénem.

Su-24 může nést nejen konvenční munici, ale i jadernou. Projektantům se podařilo vytvořit jedinečný komplex pro řešení operačních i strategických úkolů, který kombinuje funkce útočného letounu, průzkumníka a rušičky.
Koncem 80. let přišla k letectvu modernizovaná verze Su-24M. V letadle byla aktualizována pozorovací a navigační technika, byl instalován systémem doplňování paliva a letu a rozšířena paleta zbraní. Su-24M může nést téměř všechny typy taktických raket a bomb domácí produkce, a i některé zahraniční. Na osmi závěsných bodech může být umístěna letecká výzbroj do celkové hmotnosti až osm tun.

Video: Letoun Su-24 v akci / YouTube

Letouny Su-24 byly vyráběny do poloviny 80. let. Výrobní linku opustilo asi jeden a půl tisíce strojů. Letouny Su-24 byly použity ve všech ozbrojených konfliktech s účastí SSSR a Ruska. Stroje úspěšně operovaly nebo operují v zahraničí - v Africe, na Středním východě i jinde. Zejména během operací v Sýrii realizovaly „Čtyřiadvacítky“ spoustu přesných úderů. Su-24 se ukázal jako nenáročný spolehlivý stroj, odolný vůči extrémním klimatickým podmínkám, vhodný pro provoz za polárním kruhem i ve vyprahlých jižních oblastech.

Ačkoli v posledních letech přicházejí k ruskému letectvu nové stíhací bombardéry Su-34, společnost Suchoj nadále pracuje na modernizaci legendy Su-24. Tento veterán bude zřejmě sloužit ještě řadu let.