Peklo jménem Kolyma: Soustava sovětských trestných táborů byla bezkonkurenčně nejhorší místo v celém Gulagu
Soustava sovětských trestných táborů na Kolymě byla bezkonkurenčně nejhorší místo v celém Gulagu a nikde jinde úmrtnost nedosáhla taky vysokých hodnot a zoufalství nebylo tak hluboké jako tam. Odhaduje se, že z táborových přídělů se dalo přežít průměrně dva roky, nejzazší dobou byly čtyři roky, pátý rok už nebyl vězeň schopný pracovat a umíral hlady. Úmrtnost horníků se odhadovala na 30 % ročně a v jednom sovětském článku v Gorbačovově době bylo napsáno, že bylo vypočítáno, že Kolymu přežili pouze dva až tři vězni ze sta.
Foto: Extrémně fyzicky namáhavá práce s nedostatkem jídla způsobovala smrt dělníků v průměru do dvou let | gulag.pl
Kolyma se nachází na ruském Dálném východě, který hraničí se Severním ledovým oceánem, Východosibiřským mořem a Ochotským mořem na jihu. Oblast je pojmenována podle řeky Kolyma, jejíž povodí je velké jako Ukrajina. Vládne tam extrémní zima, kde teplota může klesnout až na minus 70 stupňů. Zkázou pro kolymské trestance bylo zlato, které bylo v oblasti objeveno ve dvacátých letech. Sovětská vláda v tom rychle zavětřila příležitost jak snadno získat prostředky na nákupy strojů pro budovaný těžký průmysl. Těžba zlata pak začala ve velkém na počátku 30. let a svého vrcholu dosáhla během Ježovovy čistky, které do gulagů dodaly miliony lidí. Hlavní koncentrace 80 vězeňských táborů se pak příznačně nalézala na kolymských nalezištích zlata, pro něž byl základnou Magadan se svým přístavem Nagajevo. Protože zásobování a transporty tu probíhaly výhradně po moři a počet lodí, jejichž kapacita a množství plaveb byly dobře zdokumentovány, dá se celkem přesně odhadnout, že na kolymských nalezištích zemřely až 2 miliony lidí, další desetitisíce lidé zemřely již cestou.
Nejznámější trasa, kterou putovali trestanci na Kolymu, byla plavba z Vladivostoku do Magadanu. Dlouhá cesta trvala i dva týdny a vězni se jí velmi obávali. Ještě delší cesta pak vedla kolem Severního ledového oceánu do Ambarčiku v ústí řeky Kolymu. Tato trasa byla dlouhá 6 000 kilometrů a trvala dva měsíce. Vězni byli po tisících napěchováni do podpalubí, kde je následně zabednili a pustili ven až na místě. Strážní do podpalubí za vězni vůbec nechodili a nestarali se, co se tam děje. Političtí vězni byli okrádáni kriminálníky, kteří jim brali jídlo a vodu a tak tito umírali hladem a žízní. Jednou se stalo, že se urkové, jak se kriminálníkům říkalo, probourali přepážkou do druhé části lodi, kde se nacházelo několik set mladých žen, které byly zavřeny za absenci v práci. Přestože se několik mužů snažilo dívky chránit, byli tito rychle umlčeni a dívky pak byly hromadně znásilněny.
Foto: Podmínky, v kterých museli lidé pracovat, jsou nepředstavitelné | gulag.pl
Jindy se zas urkové (stalo se na lodi Džurma) probourali do skladiště s jídlem, načež celé skladiště zapálili, aby se nemohl odhalit viník. Loď se podařilo uhasit, až když se dostala do přístavu. Než se tak stalo, nebyl jediný vězeň puštěn ven a všichni tak byli ponecháni napospas ohni. Vězni se pokoušeli dostat ven, ale stráže po nich stříleli z kulometů. Podpalubí byla plná vody z požárních hadic a jak požár pokračoval, voda začala vřít a všichni vězni v ní pak zahynuli. Ještě dlouho se pak na Džurmě držel nesnesitelný zápach seškvařených lidí.
Nejhorší případ se však stal na nákladní lodi Chabarovsk. Loď v zimě 1933 uvízla během plavby Ledovým oceánem v pozimním ledu, a když na jaře příštího roku konečně doplula do Ambarčiku, nezůstal z původních 12 000 vězňů ani jediný na živu. Během čekání, než led roztaje, začaly docházet zásoby jídla a aby stráže přežili do příštího jara, přestali vězňům vydávat potravu. Všichni vězni tak zemřeli hlady.
Foto: Kolyma - Místo, kde se ,,peklo na zemi" nacházelo | Wikimedia Commons / Public domain
I když na Kolymě vládly velmi nízké teploty a vězni byli nuceni pracovat i při mínus padesáti, bylo zakázáno nosit kožešinu a místo ní byly povoleny vycpávky. Místo válenek se pak používaly pouze hadry. Řeky v tomto kraji bývají zamrzlé 8 až 10 měsíců v roce a v zimě slunce po dobu 2 měsíců nevyjde vůbec. Není proto divu, že zima zabíjela vězně v obrovském počtu a další mrzačila omrzlinami.
Práce v povrchovém dole vypadala takto. Vězni pracovali 12 hodin denně a každý musel splnit danou normu. Dva muži museli rozdělat oheň, to se dělo bez pomoci zápalek, místo nich se používalo křesadlo a hubka. Další vězni museli nosit ze zamrzlé řeky led a rozpouštět ho. Pak bylo třeba hluboce zmrzlou půdu změkčit a odtěžit, načež se písek proséval přes síta a hledalo se v něm zlato.
Kolik normy vězeň splnil, tolik jídla pak dostal. Jedlo se ráno a večer. Když vězeň pracoval na 100 procent, dostal ráno 800 gramů chleba a misku řídké polévky zvané balanda. Polévka se vařila pouze z toho, co se do oblasti v daný rok přivezlo. Když to byla mrkev, jedli vězni celý rok polévku z mrkve. Příští rok to zas byla polévka ze zelí, a tak pořád dokola. Chléb musel vězni vydržet na celý den, ale vyhladovělí vězni ho většinou snědli hned ráno. Večeřelo se až pozdě večer v podobě další misky polévky, většinou vařené z malých a rozvařených ryb a krup. To bylo vše. Bylo vypočítáno, že takováto strava měla asi 1 700 kalorií. To však nemohlo tvrdě pracujícím vězňům stačit a ti tak rychle umírali hlady a vyčerpáním. Jen pro zajímavost, spojenečtí váleční zajatci ve známém táboře u řeky Kwai za 2. světové války dostávali 700 gramů rýže, 600 gramů zeleniny, 100 gramů masa, 20 gramů cukru, 20 gramů soli a 10 gramů oleje. To odpovídalo 3 400 kaloriím. I přes to tam vězni umírali jako mouchy. Hlad všeobecně trápil sovětské vězně po celou dobu fungování SSSR a ještě v 80. letech byla táborová norma v Sovětském svazu 2 200 kalorií, které pocházely z velké části z chleba.
Vězeň při takové stravě rychle chřadl a rychle ho opouštěly síly. Nemohl proto plnit normy a dostával tak stále méně jídla. Když splnil normu na 70 až 99 %, dostal 700 gramů chleba. Za splnění 50 až 60 % normy pak dostal 500 gramů chleba. Vyčerpaní vězni, kteří už nemohli těžit zlato, pak byli přeřazeni na lehkou práci v táboře, kde je nechali pomalu umírat hladem při dávce 300 gramů chleba na den. Tyto vězni se postupně měnili doslova v chodící kostry, které se jen pomalu ploužily po táboře a hledaly zbytky jídla v odpadcích kuchyně nebo pojídaly trávu. Takto zemřela většina vězňů na Kolymě. Kolymské peklo ukončila až Stalinova smrt a Chruščov, který vyhlásil amnestii, po které v kolymské oblasti těžili zlato jen dobře placení horníci.
Zdroj: gulag.pl, theguardian.com, history.com