Stíhačky páté generace, jako je F-22 Raptor či F-35 Lightning II, mohou nést řízené střely, které jsou schopny zasáhnout nepřátelské letadlo na vzdálenost daleko převyšující 50 kilometrů se smrtící přesností. Piloti jsou vybaveni nejmodernějšími technologiemi, které zajišťují, že jsou schopni vypořádat se s protivníkem dlouho předtím, než se stane hrozbou. Proč jsou tedy vlastně stále vyzbrojeni také „staromódními“ palnými zbraněmi? V případě F-35A jde o čtyřhlavňový rotační kanón GAU-22/A ráže 25 mm, F-22 Raptor zas nese šestihlavňový rotační kanón M61 Vulcan ráže 20 mm. AV-8B Harrier II zas disponuje 25mm rotačním pětihlavňovým kanónem GAU-12.

Automatické zbraně jsou důležitou součástí stíhacích letounů již od první světové války. Zpočátku armády používaly letouny převážně k průzkumu, takže nebylo nutné, aby byly ozbrojené. Přesto netrvalo dlouho a piloti během první světové války našli způsob, jak se ve vzduchu navzájem utkat.

Foto: AV-8B Harrier II s 25mm rotačním pětihlavňovým kanónem GAU-12 v levém podvěsu a municí v pravém; Wikimedia Commons / Public domain

Zpočátku po sobě stříleli z běžných ručních zbraní a zásah byl otázkou náhody. Pak ovšem přišly ke slovu kulomety. Zprvu instalované na stíhačkách různým způsobem mimo okruh vrtule, velkou změnu pak přinesla synchronizace. Jelikož se jednalo stále o počátky letectví, letadla měla tehdy sotva dost síly na to, aby unesla pilota a zbraň, natož pak pancéřování.

Do druhé světové války se však letecké motory i konstrukce letounů vyvinuly a pancéřování se stalo standardem. Odolnost letadel zlepšily i další doplňky, jako například samouzavírací palivové nádrže. K překonání těchto změn byly zdokonaleny v historicky obvyklé přetahované mezi ofenzívními a defenzívními prostředky také útočné zbraně.

Kanónové náboje byly mnohem účinnější a způsobovaly při zásahu velké škody, protože kromě kinetické energie působily na cíl také výbušninou. Protože však měly pomalejší rychlost střelby, bylo skutečné zasažení cíle náročnější. Mnohé typy kombinovaly výzbroj kanónů a kulometů. Objevily se také první pokusy se střelami vzduch-vzduch – šlo o neřízené rakety, které měly zasahovat svazy těžkých bombardérů. Neosvědčily se.

Jednou z mnoha změn, které přišly v éře proudových letadel, pak byly řízené střely vzduch-vzduch, které, byly novou revoluční válečnou zbraní. Letadla nyní mohla zničit nepřítele z mnohem větší vzdálenosti, aniž by se musela pouštět do riskantních soubojů. Ačkoli první střely jako Sidewinder byly jistě užitečné a měly vynikající potenciál, stále se jednalo o novou technologii, takže jejich spolehlivost byla sporná.

Vojenští představitelé však byli ohledně schopností a spolehlivosti řízených střel přehnaně horliví a domnívali se, že palné zbraně již nemají v nadzvukovém vzdušném boji místo. V důsledku toho byl mimořádně výkonný F-4 Phantom navržen bez kanónu.

Toto rozhodnutí se ukázalo v mnoha situacích během války ve Vietnamu, kdy se letouny F-4 střetly s nepřátelskými MiGy, jako velmi špatné. Střety mezi těmito letouny se často měnily v souboje na blízko a v podzvukové rychlosti, což činilo jejich střely prakticky nepoužitelnými. Letouny F-4, které by se dokázaly dostat za nepřátelské MiGy, je nebyly schopny sestřelit; MiGy jednoduše měly jednu možnost navíc.

V reakci byly provedeny úpravy letounu F-4, aby mohl nést kanon pro boj na blízko, a od té doby každý americký stíhací letoun touto osvědčenou zbraní disponuje. Jde o rotační vícehlavňové kanóny, které kombinují schopnost mimořádně rychlé palby a účinnosti granátu. Technologie a spolehlivost řízených střel se výrazně zlepšily, což znamená, že téměř všechny sestřely jsou dosahovány na větší vzdálenosti a palné zbraně ke slovu často nepřicházejí.

V moderním boji se používají jen zřídka, ale zůstávají základem konstrukce letadel, protože přes veškerý pokrok střely nejsou 100% spolehlivé. Kanón může vyrovnat rozdíl, když selžou střely, jakkoli jde dnes o nepříliš pravděpodobnou situaci.

Jak již bylo zmíněno, střely byly ve Vietnamu na krátkou vzdálenost většinou neúčinné, a to platí i dnes, i když v menší míře. Ovšem stále platí, že některé moderní střely mohou být na vzdálenost menší než několik kilometrů nepoužitelné.

Proti řízeným střelám rovněž existují účinná protiopatření. Světlice (flare) proti tepelně naváděným střelám, chaff proti radarem naváděným, a moderní elektronická protiopatření jsou účinnými způsoby, jak střelám ztížit možnost zasáhnout cíl. Když jsou všechny ostatní možnosti vyčerpány, zbývá stále možnost sestřelit nepřítele dávkou z kanónu.

Bez nich by se letadla musela snažit udržovat vzdálenost odpovídající minimálnímu účinnému dosahu střel; vstupovat do souboje bez možnosti nepřítele zasáhnout, by bylo nesmyslné, a mnohé situace by jednoduše neměly řešení – nepřítel by naopak mohl nerušeně dokončit svou misi. Hrozba, že stále může být napaden palbou palubního kanónu, může její plnění ztížit. Řízených střel je nesen omezený počet, a ač zasahovat protivníka v pohyblivém letounu není snadné, existuje celá řada cílů, které palubní kanóny mohou likvidovat s velkou spolehlivostí. Z těchto důvodů jsou kanóny stále vybaveny i ty nejmodernější stíhačky a pravděpodobně tomu tak bude i v dohledné budoucnosti.

Zdroj: warhistoryonline