Koncem dubna 1945, s blížícím se pádem Třetí říše, byl Berlín obklíčen Rudou armádou a říše umírala v posledních křečích. Sovětští vojáci bojovali v ulicích města a přes zuřivý odpor německých vojáků se blížili k Říšskému sněmu a Říšskému kancléřství. V tomto chaosu a zmaru se mnozí němečtí vojáci i civilisté zoufale snažili uprchnout na západ, aby se vzdali západním spojencům a unikli tak postupujícím Sovětům a jejich zasloužené pomstě. Po obrovských zločinech, které Němci na sovětské půdě napáchali, nemohli očekávat slitování a bohyně Nemesis podle očekávání roztáhla nad Německem svá bílá křídla. Sověti zabíjeli, kradli a ničili, a například se odhaduje, že sovětští vojáci znásilnili 2 miliony německých žen, přičemž do tohoto čísla nejsou započítány znásilněné Polky, Jugoslávky nebo Češky.

Foto: Bitva o Berlín | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Absurdní americká pravidla boje ve Vietnamu se stala vážným důvodem frustrace amerických vojáků

Já v žádném případě nehodlám sovětské vojáky soudit ani německé civilisty litovat, protože Němci po tom zlu, které v SSSR a v dalších okupovaných zemích napáchali, o právo na soucit přišli. Drtivé většině sovětských vojáků Němci zavraždili někoho z rodiny, často jim nezůstal nikdo jiný než soudruzi z jednotky, a naprosto je chápu. Vlastně si myslím, že Němci z toho vyvázli hodně lacino. Oni měli ještě menší slitování.

V každém případě měli němečtí civilisté ze sovětských vojáků zasloužený strach a totéž platilo i pro německé vojáky, které v případě zajetí čekala léta otrocké práce v sovětských lágrech, kde měli odčinit svou „kulturní činnost“ na území Sovětského svazu. Když se začala fronta na Odře hroutit a německé divize byly krok za krokem zatlačovány k západu, přidaly se k vojenským oddílům statisíce civilistů, kteří chtěli utéct s nimi. Část ustupujících divizí pohltil Berlín a unavené vojáky čekala smrtící bitva o hlavní město. Část divizí z 9. armády proklouzla kolem severní části Berlína a začala pomalu ustupovat k západu, kde Němci hodlali překročit Labe, aby se vzdali Američanům. Jenže mezi Němci a Labem stály sovětské divize, které obklíčily Berlín a nehodlaly dovolit, aby jim unikl jediný německý voják.

Na břehu Labe se tehdy nacházela 12. armáda generála Wencka, která měla zabránit Američanům překročit řeku. Američané se o to jednou pokusili, ale Němci je krvavě odrazili a americké předmostí na východním břehu rozdrtily poslední německé tanky. Poté se Američané rozhodli, že už nebudou plýtvat svými vojáky, a jejich postup se definitivně zastavil. Američané a Němci se na sebe dívali přes řeku a čekali, až válka skončí. Bitva o Berlín byla v plném proudu a někdo na Hitlerově velitelství dostal nápad, že by Wenck mohl zachránit Berlín. Němci už tehdy věděli, že Američané zůstanou na místě, a protože z jejich strany už žádné nebezpečí nehrozilo, měl Wenck se svými muži opustit pozice na Labi a vyrazit k východu.

Byl to samozřejmě utopický plán. Ačkoli 12. armáda, rozmístěná podél 200 km dlouhé fronty, měla na papíře sestávat z 10 divizí, tedy asi 200 000 vojáků složených ze všech možných armádních zbytků, kadetů, Volkssturmu a zbytků 11. armády, realita byla jiná. Velká část Wenckovy armády existovala pouze na mapách. Některé jednotky byly stále v procesu organizování, jiné existovaly jen v Hitlerově bunkru, a Wenck měl fakticky k dispozici asi pět a půl divizí s 55 000 muži. Ti měli jen několik tanků a samohybných děl, asi 40 transportérů a několik desítek děl. Všechny dostupné zbraně a vojáci šli na východní frontu a na Wencka zbyly jen trosky. Jediné, čeho měl Wenck dostatek, byly potraviny, pohonné hmoty a munice, protože Labe byla dopravní tepna, kde zůstaly na konci války uvězněny stovky plně naložených nákladních lodí. Wenckovi vojáci jedli dobroty, kouřili cigarety, měli plné žaludky a čekali, až hrůza skončí. Čekalo je americké zajetí a jejich budoucnost se zdála být nečekaně jasná a příznivá.

Psali jsme:Vysoce chráněná kolová obrněná vozidla BOXER 8x8

Psali jsme:Slovensko bude v roce 2026 vynakládat na obranu 2 % HDP

Psali jsme:Evropská autonomie začíná v Kyjevě: Přenos technologií jako zbraň budoucnosti

Jenže pak přišel rozkaz z Berlína, aby se 12. armáda vydala na pochod a zachránila vůdce. Pro Wencka a jeho muže bylo snadné rozkaz ignorovat a vzdát se, protože byli v ideální pozici. Nikdo by jim to nevyčítal – válka končila a nikomu nehrozilo, že by je za odmítnutí rozkazu zastřelil. Wenck však opustil své pozice a dal se na pochod k východu. Nehodlal ale zachraňovat Hitlera a jeho důstojnickou svitu, nýbrž nařídil své armádě přesun směrem k Berlínu s cílem otevřít cestu obklíčené 9. armádě a pomoci zachránit co nejvíce vojáků a uprchlíků, kteří se prokousávali sovětskými oddíly. Byla to sebevražedná mise a Wenck svému štábu řekl: „Na osudu jednoho člověka (Hitlera) už nezáleží... Dostaneme se tak blízko k Berlínu, jak jen to půjde, pokusíme se spojit s 9. armádou a potom se probijeme na západ.“

Většina vojáků šla do boje mlčky a chtěla splnit svou povinnost vůči kamarádům z 9. armády a statisícům civilistů, kteří ji doprovázeli. Někteří muži však reptali a nechtělo se jim bojovat, protože cítili, že konec války doslova visí ve vzduchu a nechtěli teď, když byl konec, umírat. Wenck měl svým mužům říci: „Kamarádi, ještě jednou. Jen ještě jednou.“ A 12. armáda vyrazila na svou poslední bitvu.

Wenckovi muži, kteří měli jen pár tanků a byli složeni ze všech možných jednotek, prolomili zuřivým útokem sovětské linie a asi 50 kilometrů od Labe udržovali koridor, kterým měla uniknout 9. armáda. Sověti na ně neméně zuřivě útočili a snažili se průlom zničit. Wenckovi muži měli smůlu, protože proti nim částečně útočili sovětští vojáci, kteří byli nedávno osvobozeni z německých zajateckých táborů a měli stovky důvodů se pomstít. Také chtěli svým osvoboditelům ukázat, že nejsou žádní zrádci, a aby se nedostali do gulagu, statečně riskovali své životy. Ostatní Sověti se boji spíše vyhýbali, protože byl konec války a nikdo teď nechtěl umírat. Vítězství bylo téměř hmatatelné, tak proč riskovat? Přesto vojáci 12. armády zuřivě bojovali a netrpělivě čekali, až se ukážou jejich kamarádi z 9. armády.

9. armáda se mezitím hlemýždím tempem prokousávala k západu a v ohni dělostřelecké palby Sovětů tála jako sníh na slunci. Velitel armády generál Busse sice nařídil, že jeho muži nemají na civilisty brát ohled a nesmí se jimi nechat zdržovat, ale tímto rozkazem se nikdo neřídil. Vojáci se ze všech sil snažili zachránit co nejvíce civilistů. Obří masa Němců, vojáků a civilistů se promíchala a tvořila jedno těleso. Nejstatečnější jednotky ze všech stran odrážely nekonečné útoky Sovětů a za cenu vlastních životů darovaly ostatním Němcům pár hodin navíc. Sověti se ze všech sil snažili 9. armádu zastavit a zničit a zdálo se, že je to otázkou cti, zda se jim to podaří. Cestu ustupující armády lemovaly zničené obrněnce a tisíce mrtvol a s každým kilometrem byla 9. armáda tenčí a slabší.

Aby toho nebylo málo, mezi jednotkami Waffen-SS a Wehrmachtu panovalo značné napětí. Vzájemně se obviňovali, že pomáhají svým vlastním a ignorují neutěšenou situaci těch druhých. Vojáci Wehrmachtu obviňovali esesáky, že Sověti je nenávidí kvůli jejich zločinům v Rusku, a esesáci naopak vojáky vinili ze zbabělosti a navrhovali, aby bojovali do poslední kulky a zemřeli jako hrdinové. Vše vyvrcholilo u Halbe, kde se někteří civilisté smilovali nad velmi mladými vojáky a dali jim civilní šaty, aby se mohli převléknout z uniforem. V jednom sklepě se 40 mladých vojáků začalo převlékat do civilních šatů, když se tam objevil esesák s panzerfaustem, který chtěl do sklepa vypálit, aby je zabil jako zrádce. Než to stihl, zastřelil ho starý veterán z východní fronty. Došlo k přestřelce mezi esesáky a vojáky, ve které zemřelo 40 až 50 Němců.

Velká část 9. armády byla nakonec zničena, ale zbytek se zachránil a dosáhl Labe. Zachránění za to mohli děkovat statečným vojákům, kteří se pro ně objevovali, a 12. armádě generála Wencka, které se podařilo udržet otevřený koridor dostatečně dlouho, dokud spojené německé 12. a 9. armádní zbytky neustoupily na západ směrem k Labi, kde se vzdaly americkým silám na západním břehu řeky. Převážná část prchajících německých sil spolu s civilisty překročila Labe za pomoci částečně zničeného mostu v Tangermünde, kde vznikly velmi známé fotografie. Z 9. armády se zachránilo asi 40 000 vojáků a 60 000 civilistů, a pro všechny překročení řeky znamenalo konec války.

Hlavními hrdiny tohoto příběhu jsou vojáci 12. armády – jejich statečnost a nezištnost zachránily tisíce životů. A sám Wenck, nejmladší generál Wehrmachtu, byl jedním z posledních Němců, kdo přešel polorozbořený most přes Labe, aby se vzdal vojákům americké 102. pěší divize.

Zdroj: warhistoryonline.com