Židovský národ byl nacisty odsouzen k záhubě. Na jeho příslušníky Hitler a jeho stoupenci nahlíželi s opovržením. Jaký šok asi musel v jejich řadách vyvolat fakt, že ne všichni snadno podlehnou a odevzdaně půjdou na smrt – a že se najdou dokonce tací, kteří budou svým katům se zbraní v ruce urputně vzdorovat.

Foto: Chlapec z varšavského ghetta se zdviženýma rukama. Jedna z nejznámějších fotografií holokaustu, zachycující malého chlapce se zdviženýma rukama při zatýkání během povstání | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Výbuch munice na USS Arizona zvedl bitevní loď z hladiny. Zahynulo 1177 námořníků

Připomeňme si těžké boje během povstání ve varšavském ghettu, proti kterému Němci, jmenovitě SS-Gruppenführer Jürgen Stroop, a jeho muži brutálně zasáhli. Židovští povstalci tváří v tvář obrovské přesile neměli téměř žádnou naději na záchranu života, přesto dokázali, že jsou přes všechna příkoří svobodnými bytostmi, schopnými se bránit.

Po porážce Polska hitlerovským Německem byli tamní Židé vystaveni stále intenzivnější diskriminaci. Z území přičleněného k Říši byli systematicky vysidlováni a v oblasti Generálního gouvernementu soustřeďováni do ghett. Od roku 1939 vznikala ghetta oddělující je od ostatního obyvatelstva v Piotrkowě Trybunalském, Lodži, Krakově, Tarnově a na mnoha dalších místech. Před válkou tvořili Židé velmi významnou a početnou část městské populace Polska.

Největší ghetto vzniklo v říjnu 1940 v bývalé židovské čtvrti ve Varšavě. Podle odhadů se zde na zhruba 403 hektarech tísnilo až 500 000 lidí. Postupně bylo obehnáno třímetrovou zdí s ostnatým drátem. Z vnější strany ho hlídaly německé policejní oddíly a stejně jako jinde jej spravovala Židovská rada se svými pořádkovými silami. Němci jejím členům předávali rozkazy a ti se je snažili řádně plnit, neboť se domnívali, že tak zabrání dalším represím. Tím si ale často vysloužili nálepku kolaborantů. Kromě toho v ghettu působily i nejrůznější organizace, jako například pololegální Židovská organizace sociální péče, pomáhající uprchlíkům i hladovějícím dětem.

V ghettu panovaly otřesné životní podmínky. Při takovém množství lidí nebylo možné dodržovat hygienu, denní příděly potravin byly nesmírně nízké. Obnášely pouze 8 % běžných německých přídělů. Chybějící potraviny si lidé pokoušeli zajistit od pašeráků a překupníků, ale ne každý si mohl dovolit od nich nakupovat, a tak se denně z ulic sváželi mrtví – hlavně starci a děti. Navíc, především příslušníkům SS, stačila sebemenší záminka k tomu, aby kohokoli popravili, a udržovali tak všechny ostatní v permanentním strachu. Velká část lidí byla využívána k otrocké práci v několika německých zbrojních podnicích fungujících přímo v ghettu.

Psali jsme:Dvojnásobné eso Korejské války aneb když jste tak dobří, že na vás nepřítel podá žalobu

Ghettorizace Židů ale nebyla konečným nacistickým plánem. Cílem se stala jejich úplná likvidace. Deportace lidí z varšavského ghetta do vyhlazovacích táborů, především Treblinky, byly zahájeny 22. července 1942. Předcházelo jim hermetické uzavření celé čtvrti a následně rozsáhlé zatýkání čelných představitelů Židovské rady a dalších významných osob. Do konce roku 1942 mělo být ghetto podle plánů zcela vyklizeno. Na určené místo, tzv. Umschlagplatz, odkud byli odváženi na východ, se mělo denně dostavit průměrně 6 000 lidí. Před odjezdem jim bylo vždy řečeno, že si mohou vzít osobní věci a cennosti a že dostanou potraviny potřebné na cestu.

Zpočátku se mezi lidmi našla řada dobrovolníků, neboť se domnívali, že vlaky směřují do pracovních táborů, kde snad budou podmínky snesitelnější. Brzy se však objevily zprávy, že skutečným cílem je obyvatele ghetta zcela zlikvidovat, a tak se Židé začali deportacím důsledně vyhýbat. Němci na to reagovali nasazením stále brutálnějších donucovacích prostředků. Během první deportační vlny bylo nicméně z ghetta odvezeno přibližně 300 000 osob. Deportacím zůstaly částečně uchráněny rodiny zaměstnanců německých továren Többens a Schultz, kde pracovalo asi 37 000 lidí. Další lidé se snažili pokoutně získat pracovní průkaz těchto firem, který označovali za „poukázku na život“. Obě výše zmíněné firmy byly během evakuace ghetta donuceny přesunout svoji výrobu do Poniatowy a Trawnik. Židé, kterým bylo povoleno jako zaměstnancům ghetto opustit, byli na podzim roku 1943 příslušníky SS povražděni v rámci akce nazvané „Dožínky“.

V ghettu zůstalo po deportaci oficiálně pouze 35 000 Židů. Kromě toho se zde ale ukrývalo dalších 25 000 lidí, kterým se podařilo při zatýkacích akcích nějakým způsobem uniknout. V těchto okamžicích si zbývající židovští obyvatelé uvědomili, že nemají co ztratit, a rozhodli se bojovat. Za tímto účelem založili Židovskou bojovou organizaci (ŽBO). Do jejího čela se v listopadu 1942 postavil mladý a v odboji již zaangažovaný Mordechaj Anielewicz. Ten byl v předcházejícím období vůdcem židovské mládežnické organizace Hašomer Hacair. Ve vedení byli zastoupeni i členové mládežnického sionistického hnutí Hechaluc, židovské sociální demokratické strany (tzv. Bundu) a dalších organizací.

Během období relativního klidu od konce září 1942, kdy velké deportace až do počátku roku 1943 ustaly, začalo v domech a sklepích tajné budování bunkrů a skrýší, které byly mezi sebou propojeny kanalizací. Za aktivní pomoci polských odbojových skupin působících za zdmi ghetta si členové ŽBO opatřovali zbraně. Podle svědectví několika málo přeživších měl téměř každý bojovník pistoli, dále získali desítky pušek a samopalů, asi tři lehké kulomety, kolem 800 granátů, několik set kilogramů výbušného materiálu britské výroby, zápalníky a potřebnou dokumentaci k výrobě bomb, granátů, Molotovových koktejlů apod.

Zásadní zvrat nastal po inspekci Reichsführera-SS Heinricha Himmlera ve Varšavě dne 9. ledna 1943. Při jednání s SS-Oberführerem a velitelem SS a policie ve Varšavě Ferdinandem von Sammernem vyjádřil Himmler velké rozčarování – termín úplného vyklizení ghetta totiž nebyl dodržen a žádal okamžitou nápravu. Následovaly mohutné policejní razie, při nichž byly pozatýkány stovky osob, a německé podniky podepsaly počátkem února smlouvy o přemístění svých továren. Dne 18. ledna 1943 vpochodovalo do ghetta tisíc německých vojáků, ale nikdo z Židů se přes veškeré výhrůžky k deportaci nehlásil. Naopak – oddíly SS byly napadány a to se opakovalo i v následujících dnech. Přestože mnoho povstalců padlo, jednotky SS byly nuceny od dalších deportací ustoupit a ghettu se dočasně stáhly. Následující týdny připomínaly klid před bouří – obě strany se intenzivně připravovaly na rozhodující střet. Dne 16. února vydal Himmler rozkaz k úplnému zničení ghetta.

Rozhodující úder měl být veden během významného židovského svátku Pesach. Němci očekávali razantní a rychlou akci. Heinrich Himmler dokonce prohlásil, že likvidaci ghetta věnuje Hitlerovi k narozeninám, které připadaly na 20. dubna. V ranních hodinách 19. dubna 1943 nasadili Němci do akce 850 mužů a 16 důstojníků, včetně pořádkové policie, Wehrmachtu a tzv. askariů – pomocných sil složených především z Lotyšů. Do ghetta byl vyslán rovněž jeden tank a dvě obrněná vozidla. Obránci nechali ozbrojené síly vstoupit do ghetta a poté na ně v ulicích zaútočili přesnou střelbou, granáty a zápalnými lahvemi. Němci měli brzy těžké ztráty – poškozen byl tank i jedno z obrněných vozidel – zatímco Židé, kteří vzájemně propojili bloky domů, nečekaně útočili a stejně nečekaně mizeli. Sammern po půlhodině nařídil ústup.

Himmler Sammerna okamžitě odvolal a velením pověřil k akci již připraveného Jürgena Stroopa, známého svým tvrdým postupem proti partyzánům. Ten sice po dvou hodinách zahájil nový útok s ještě většími silami, ale výsledek byl téměř stejně neúspěšný. Další den bylo cílem útoku Muranovské náměstí, kde Židé na jednom z betonových domů vyvěsili polskou vlajku a vlajku s Davidovou hvězdou. Důstojníci SS byli rozzuřeni k nepříčetnosti a za cenu vlastních ztrát se pokoušeli tyto symboly odporu odstranit. Během dne přišli o několik desítek mužů. V následujících dnech Němci změnili taktiku. Vojáci se pohybovali v malých skupinách, do boje povolali dělostřelectvo a jako velmi účinné se ukázaly plamenomety. Do kanalizace pouštěli vodu a jedovatý chlor. Povstalci byli po dobytí bunkrů okamžitě zastřeleni, ostatní zajatí Židé odvlečeni na smrt. Několikrát se totiž stalo, že zajatí Židé, na první pohled odevzdaní osudu, náhle vytáhli ze šatů ruční granát a vrhli jej mezi německé vojáky. Sám Stroop byl ohromen židovskými dívkami, které se vojákům SS divoce bránily do posledního dechu. Muranovské náměstí padlo až po čtyřech dnech bojů.

Během noci boje obvykle utichaly a většina vojáků se stáhla. Toho povstalci využívali k doplňování potravin, zásob, střeliva a ke kontaktům s odbojáři za zdmi ghetta. Aby tomu Němci zabránili, vysílali zvláštní noční maskované skupiny vojáků, ale příliš úspěšní nebyli. Po těchto urputných střetech se Stroop rozhodl celé ghetto srovnat se zemí a nařídil systematicky vypalovat bloky domů jeden po druhém. V domech se však neukrývali jen povstalci – v plamenech nebo zoufalým skokem z oken umíraly stovky civilistů, žen i dětí. Stroop hovořil o desítkách bunkrů, které se denně dařilo dobývat, tisících zajatců a stovkách zabitých povstalců. Bylo jen otázkou času, kdy bude povstání poraženo.

Zatímco se nad ghettem vznášel hustý černý dým a neustále se z něj ozývala střelba, obávali se Němci, že se povstání rozšíří i do ostatních částí Varšavy. Polské odbojové organizace jako Armia Krajowa nebo komunistická Gwardia Ludowa útočily na esesmany ve čtvrtích v okolí ghetta, občas dodávaly povstalcům zbraně a pomáhaly některým z nich v posledních dnech bojů uprchnout. Němci později uváděli, že mezi židovskými bojovníky se nacházeli i povstalci polské národnosti. V květnu však měly jednotky SS už většinu povstaleckého území pod kontrolou. Židovským obráncům rychle docházela munice a byli nuceni stahovat se do od sebe izolovaných oblastí. Přesto se v těchto těžkých chvílích dařilo Němce překvapovat nečekanými útoky v místech, o nichž se domnívali, že jsou již pevně pod jejich kontrolou. Dokonce se přes veškerá opatření dařilo do ghetta pronikat i bojovníkům zvenčí.

Těžké boje probíhaly 4. května 1943 v již vyklizených továrních komplexech německých zbrojních firem. Dne 8. května Němci objevili bunkr v ulici Mila č. 18, kde sídlilo hlavní velitelství Židovské bojové organizace. Po dvouhodinovém urputném boji většina z přítomných vůdců spáchala sebevraždu – mezi nimi i Mordechaj Anielewicz.

Úsilí Jürgena Stroopa neoslabilo ani sovětské bombardování některých vojenských objektů ve Varšavě v noci z 12. na 13. května, i když tyto cíle byly od místa bojů příliš vzdálené. V následujících dnech střelba postupně utichala a ve večerních hodinách Stroop oficiálně prohlásil tzv. „Velkou akci“ ve varšavském ghettu za úspěšně ukončenou. Na oslavu svého vítězství Němci vyhodili do vzduchu Velkou synagogu v Tłomacké ulici. Počty padlých nelze přesně určit. Podle různých odhadů zahynula většina ze zhruba tisícovky židovských bojovníků, a celkem bylo zabito nebo deportováno až 71 000 lidí. Na německé straně údajně padlo 400–500 mužů, ačkoli Stroop ve své oficiální zprávě uvedl pouze 17 mrtvých. Až do podzimu 1943 pokračovaly střety německých vojenských a policejních hlídek na území již bývalého ghetta s přežívajícími skupinami židovských partyzánů. Byly odhalovány poslední bunkry a úkryty. Povstalci, kterým se na poslední chvíli podařilo uprchnout, nadále působili v různých odbojových a partyzánských jednotkách.

Na místě ghetta mělo v budoucnu vyrůst vzorové německé obytné sídliště. Kvůli likvidaci trosek a budování nového města zde byl zřízen nový koncentrační tábor, spadající pod správu věznice na Pawiaku. Mohutné povstání ve varšavském ghettu, které Němce svou nečekanou silou doslova šokovalo, však nebylo ojedinělé. Následovala další – již v srpnu 1943 povstali vězni přímo ve vyhlazovacím táboře Treblinka, kde byla v předchozích měsících většina obyvatel varšavského ghetta povražděna…

Zdroj: valka.cz, palba.cz