Konflikty současnosti – různé asymetrické války v rozvojových zemích, ale stejně tak i válka na Ukrajině – přinesly komplexní proměnu bojiště. V těchto válkách se totiž vedle klasických systémů, jako jsou tanky, BVP, dělostřelectvo atd. čím dál častěji prosazují  principiálně nové zbraňové systémy, které bojům dávají zcela jinou podobu. Širší veřejnost si tyto proměny bojiště nejčastěji spojuje s létajícími bezpilotními prostředky, drony. Vedle létajících bezosádkových systémů ale existují i pozemní bezosádkové systémy. Tyto pozemní roboty byly po dlouhou dobu opomíjené, což bylo dáno i tím, že nebyly schopny plnit požadavky na ně kladené. Týkalo se to přitom především bojových, ozbrojených robotických vozidel. Tato situace se ale v posledních letech mění, a bojové roboty již plně prokazují svůj vysoký potenciál. Je proto otázkou, zda by tyto bojové roboty nebyly vhodným řešením i pro Armádu ČR.

Foto: Pozemní bezpilotní vozidla (UGV) se na ukrajinském bojišti ověřila | Chat GPT 5.2

Ozbrojená vozidla UGV

Snahy o sestrojení ozbrojených robotických vozidel (unmanned ground vehicle – UGV) jsou dlouhé, a začaly se objevovat již krátce po druhé světové válce, přičemž první průkopnické práce se objevovaly už v meziválečném období. Motivace těchto snah byla přitom jednoduchá, byla vedená snahou ušetřit lidské životy, což byla přirozená reakce na obrovské lidské ztráty v obou světových válkách. Pozemní ozbrojené robotické systémy navíc byly 
(přinejmenším teoreticky) schopny vykonávat úkoly, které by jinak vojáci nedokázali splnit.

Psali jsme:Lehké samohybné minomety - inspirace pro AČR

Po dlouhou dobu měli konstruktéři, ale stejně tak i armády snahu vytvořit bojová robotická vozidla na bázi běžných bojových systémů, jako jsou tanky, případně i BVP atd. Šlo tak de facto o dálkově řízené verze těchto systémů. Typickým příkladem takových systémů jsou známé sovětské „teletanky“, postavené na bázi běžných tanků, případně i další typy. Jednalo se ale o slepou vývojovou cestu. Tato vozidla se ukázala jako příliš těžkopádná, měla sníženou schopnost pohybu, selhávalo jejich řízení na dálku. Především ale tato vozidla nedokázala plnit své základní úkoly, kdy nebyla schopna pomocí nesených zbraňových systémů plnit bojové úkoly. Jako mnohem lepší se ukázala konstrukce specializovaných vozidel se specifickým podvozkem, určených právě pro roli ozbrojeného robotického systému. Tato cesta byla lepší, přesto lze konstatovat, že po celou dobu studené války se nepodařilo žádnému státu zkonstruovat skutečně efektivní dálkově řízený robotický systém, určený k plnění bojových operací.

Technický pokrok posledních desetiletí

Teprve až v posledních desetiletích, zhruba od začátku tohoto století, se tato situace začala měnit, a to v návaznosti na rozvoj počítačové techniky, nástup moderního softwaru atd. Díky tomu se podařilo aspoň částečně vyřešit tu největší slabinu dálkově řízených robotických vozidel, jejich řízení, resp. komunikaci těchto systémů s operátorem.

Přesto se až donedávna tento problém nedařilo skutečně vyřešit. Bojové roboty sice dokázaly jezdit, prokázaly schopnost být řízeny i na velkou vzdálenost, nedovedly ale plnit bojové operace. Nedařilo se především přenést informace získané robotem operátorovi, což samozřejmě znemožňovalo jejich nasazení. S tímto problémem se přitom potýkaly i vyspělé západní firmy, resp. armády. Teprve až nástup umělé inteligence atd. dokázal tuto nevýhodu odstranit, byť ne zcela.

Současně s tím se vyvíjela i výzbroj těchto vozidel. Po dlouhou dobu se totiž nevědělo, jaké zbraňové systémy jsou pro tato vozidla optimální, což souviselo i s tím, že armády do jisté míry nevěděly, jak tato vozidla využít, jaké by mělo být jejich bojové určení. Zpočátku se proto objevovala snaha vyzbrojit robotická vozidla co nejtěžšími a nejúčinnějšími zbraňovými systémy (včetně malorážových kanonů), případně co nejširší škálou zbraní, aby tato vozidla byla schopna plnit nejrůznější úkoly. Tento přístup ale byl opuštěn, a místo toho jsou dnešní bojové roboty převážně vyzbrojovány zbraněmi, odvozenými od běžných pěchotních zbraní – tedy kulomety (běžné puškové ráže nebo velkorážovými), granátomety či různými protitankovými, ale i protiletadlovými systémy.

Psali jsme:Št. prap. Michal Baka: Myslet si, že nová technologie nahradí dovednost, není cesta

Psali jsme:Obranný val jako součást obrany východního křídla NATO

Psali jsme:LOM PRAHA přesunul výcvik armádních pilotů vrtulníků na letiště Přerov-Bochoř

Tento přístup je někdy zpochybňován. Bývá poukazováno na to, že tato vozidla jsou schopna plnit jen takové úkoly, které dokáže splnit i běžný voják. Vozidla UGV jsou přitom relativně drahá (což je ale dáno i tím, že jsou zatím jen málo rozšířená – jen málokterý systém je vyráběn skutečně masově, což se obráží i na jednotkové ceně těchto vozidel). Takovýto myšlenkový přístup je ale chybný. Základním úkolem pozemních bojových robotů je přeci právě nahrazení běžných vojáků, a to především v různých extrémně nebezpečných situacích. Případně vykonávání úkolů, pro které je používání kvalitně vycvičených vojáků neúčelné – typickým příkladem může být strážní služba. Pokud vozidla UGV tento svůj základní úkol plní, mají svůj smysl, a tedy i své místo na současném bojišti.

Bojové robotické systémy dnes

I přes veškerý pokrok, který bojová robotická vozidla v posledních letech zaznamenala, lze konstatovat, že tyto systémy nejsou schopny plnit některé úkoly, které od nich byly očekávány, a které se objevovaly v různých vizích. Předně se ukazuje, že bojové robotické systémy nejsou schopny působit skutečně autonomně. Nedokážou se tak skutečně chovat jako voják. Nedovedou si vytvořit skutečně dobré povědomí o bojové situaci, a to i přesto, že jsou vybaveny kvalitními senzorovými systémy. Nedokážou si samy aktivně vyhledávat cíle, a pokud ano, pak ne v optimálním pořadí, kdy si nedovedou stanovit správné priority (i proto vozidla UGV při nasazení v ostrých konfliktech zaznamenávají vysoké ztráty). Nedovedou pružně reagovat na změny, ke kterým na bojišti dochází, především na různé atypické situace. V tomto směru je klasický voják stále nenahraditelný.

Stejně tak je příznačné, že se dosud nepodařilo dosáhnout toho, aby bojové roboty dokázaly skutečně efektivně velet dalším bojovým robotickým vozidlům. V někdejších vizích se přitom předpokládalo, že bojové robotické systémy (přinejmenším aspoň některé) budou fungovat jako jakési „systémy systémů“. Tedy podobně jako je tomu u nadzvukových letadel, které dnes fungují tak, že pilotovaný letoun často řídí i hned několik bezpilotních systémů. Takové konstrukce se sice už objevily, a to především v USA a v Izraeli, lze ale konstatovat, že tato vozidla nejsou schopna plně fungovat.

Je zajímavé, že tyto nedostatky se u vozidel UGV nepodařilo odstranit ani rozsáhlou aplikací umělé inteligence. Tento stav by ale neměl být pokládán za konečný, a to především díky obrovskému technickému rozvoji, který v oblasti AI probíhá. I přes všechny tyto své nedostatky ale bojové pozemní robotické systémy mají smysl, byť možná jiný, než se původně předpokládalo. Ukazuje nám to jejich nasazení v ukrajinském konfliktu.

Zkušenosti z Ukrajiny

Zkušenosti z dnešní bojující Ukrajiny jsou mimořádně zajímavé. Ostatně, bojové dálkově řízené pozemní systémy ukrajinská armáda používá již řadu let – začala s nimi operovat již v předchozí fázi války, po anexi Krymu v roce 2014 a vypuknutí separatismu na východě Ukrajiny. Tehdy šlo ale spíše o zkušební nasazení. Až v posledních cca dvou letech začala Ukrajina bojové pozemní roboty používat skutečně masově. Jednak se ukrajinským konstruktérům podařilo svá vozidla UGV zdokonalit, takže jsou schopna plnit bojové úkoly. A především se ukrajinská armáda naučila tyto systémy skutečně efektivně používat. Nutno podtrhnout – v ostrém válečném konfliktu, notabene ve válce, která je příznačná neobyčejnou intenzitou a nasazením obrovského množství vojáků a nejrůznějších zbraňových  systémů.

Je zajímavé, že i přes veškerou snahu se ukrajinským konstruktérům (obdobně jako konstruktérům jiných zemí) nepodařilo dosáhnout toho, aby jejich vozidla UGV byla schopna pracovat skutečně autonomně. Nebylo tedy ani možno dosáhnout toho, aby vozidla UGV fungovala jako „systém systémů“, kdy by jeden softwarově nadřazený robot řídil celou rodinu dalších robotů. Reálně to funguje tak, že každý operátor ovládá jen jeden robotický systém, ozbrojený povětšinou nějakým kulometem ráže 7,62 mm či 12,7 mm.
  
Z hlediska Ukrajiny má obrovský význam fakt, že tento přístup dokáže šetřit životy samotných vojáků. Nedochází tedy ke ztrátám na životech, ale ničeny jsou pouze systémy, které tito vojáci ovládají. To je obrovský přínos pro Ukrajinu, která se vzhledem k vysokým lidským ztrátám potýká s nedostatkem vojáků. Stejně tak tento přístup pomáhá čelit převaze ruské armády, která nadto používá vojáky bez ohledu na ztráty. A lze jen litovat, že tohoto stavu se nepodařilo Ukrajincům dosáhnout již dříve.

A co Česká republika?

Je otázkou, zda tento přístup, kdy vojáka s puškou či kulometem do jisté míry nahradí voják ovládající robotický systém vyzbrojený kulometem ( či jinou výzbrojí), není vhodný i pro Českou republiku, resp. AČR. Na první pohled něco takového není třeba, protože Česká republika není v takové situaci jako Ukrajina. I když – co není, to může být, protože ohrožení Evropy (včetně ČR) ze strany Ruska stále trvá. Česká republika, resp. AČR, se ale především potýká s jiným problémem. A tím jsou relativně nízké početní stavy armády, kdy oněch necelých cca 30 000 vojáků je v kontextu celkové bezpečnostní situace v Evropě nedostatečných. AČR se navíc nedaří naplnit ani současné početní stavy, a potenciálních zájemců o službu v armádě je relativně málo. AČR se navíc potýká i s nižší fyzickou kondicí mladých Čechů.

Jedním z mála řešení je zavedení povinné vojenské služby. Ta má ovšem i svá negativa. Mnohem lepším řešením by bylo právě ono zmíněné nahrazení „vojáků s puškou“ vojáky ovládajícími bojové vozidlo UGV. Tak by mohla AČR výrazně navýšit bojovou hodnotu svých jednotek – a to bez extrémních finančních nároků.

Tento přístup má i tu výhodu, že vojáci určení pro ovládání bojových robotů by nemuseli splňovat tak vysoké fyzické požadavky jako běžní vojáci. Nebylo by tedy nutno investovat tak obrovské prostředky do jejich výcviku; bylo by možno pro tento úkol využít i lidi s horší kondicí, ale s dobrými schopnostmi v ovládání počítačové techniky.

Velkou výhodou v tomto směru je i to, že UGV jsou v České republice vyráběna a některá jsou v AČR již zavedena (například vozidlo TAROS státního podniku VOP CZ). Objevují se však i aktivity dalších privátních firem. Stačilo by tedy jen tyto aktivity vhodně využít, případně nasměrovat je správným směrem. AČR se tak nabízí poměrně snadná cesta k navýšení jejího bojového potenciálu.