Jedním z nejzajímavějších technických fenoménů v historii vojenství a vojenské techniky jsou německé druhoválečné zbraňové systémy; především pak ty, které v dané kategorii patří svou velikostí a svými výkony k rekordmanům, a které jsou do značné míry výrazem gigantomanie Adolfa Hitlera. Takové zbraňové systémy, jako jsou tanky Maus či železniční dělo DORA, tak dodnes fascinují zájemce o vojenskou historii, a to jak svou velikostí a výkony, ale i svou nepraktičností, kdy tyto systémy nikdy nenaplnily očekávání do nich vložená a naopak jejich výroba spolykala obrovské množství prostředků, které pak chyběly na výrobu mnohem praktičtějších běžných zbraní. Mezi tyto monstrózní zbraňové systémy je často řazeno i samohybné dělo Grille 17, které také svými výkony a velikostí převyšovalo obdobné zahraniční systémy. Zařazení děla Grille 17 mezi „neužitečné obry“ je ale chybné a je výsledkem určitého nepochopení tohoto samohybného děla .

Foto: Nedokončený prototyp samohybného děla Grille 17/21 nalezli spojenci v testovacím středisku Haustenbeck nedaleko Paderbornu | U.S. Army / Public domain

Samohybné dělo Grille    

Samohybné dělo Grille 17 bylo výsledkem válečných zkušeností, kdy se již na samotném počátku jasně ukázala potřeba, ale i praktičnost a vysoká efektivita samohybných děl. Obzvlášť to platí v případě německé armády, která pro svou strategii bleskové války vedle tanků či motorizované pěchoty potřebovala i dělostřelecký systém, který by byl schopen poskytovat útočícím jednotkám palebnou podporu a který by byl schopen postupovat společně s obrněnými jednotkami. Pro tyto úkoly ale nevyhovovala tažená děla, která se vyznačovala nízkou rychlostí transportu a u kterých navíc bylo třeba zdlouhavě budovat palebná postavení. To vše vedlo k masovému nástupu samohybných děl.

Psali jsme:Suchoj T-4: Sovětské kladivo na americké letadlové lodě

Standardními německými samohybnými děly bylo lehké samohybné dělo Wespe ráže 
105 mm, a těžké samohybné dělo Hummel ráže 150 mm. Ale ani samohybné dělo Hummel i přes své kvality nevyhovovalo pro všechny úkoly. Jeho nevýhodou byl především nízký dostřel, který činil pouze 13,3 km (což byl ovšem výkon srovnatelný s obdobnými zahraničními konstrukcemi).

Německá armáda přitom již v počátcích války rozpoznala potřebu dělostřeleckého systému, který by byl schopen působit i na výrazně vyšší vzdálenosti, a ničit důležité objekty daleko za frontovou linií. Na základě toho byla definována potřeba těžkého samohybného děla s ráží přesahující ráži běžného polního děla 150 mm. Pro konstrukci takového samohybného děla měla ovšem německá armáda výborný základ, a to v podobě samotné dělostřelecké zbraně, kterou se stal kanón K 18 Mörser lafette ráže 170 mm.

Kanón K18 Mörser lafette ráže 170 mm

Kanón K 18 Mörser lafette dnes poněkud nezvyklé, ale pro Německo tradiční ráže 170 mm byl až překvapivě kvalitní zbraní. Kanón K18 konstrukčně navázal na své předchůdce stejné ráže, vyvinuté již v dobách císařského Německa, a to kanóny SK L/40 válečného námořnictva, a jejich odvozené pozemní varianty. Ty přitom byly oceňovány právě pro svůj vysoký dostřel. Díky těmto předchůdcům kanónu K18 Němci měli dostatek zkušeností s atypickou ráží 170 mm, pro tyto ráži v Německu existovaly výrobní kapacity a stejně tak existovaly potřebné kapacity pro výrobu munice.

Kanón K18 proto jen dál rozvíjel technické prvky svých předchůdců, přičemž byly odstraněny jejich některé nedostatky. Charakteristickým rysem této zbraně se stala dlouhá hlaveň o délce 50 ráží, což je dnes standard, na tu dobu ale byla nezvykle vysoká hodnota (např. standardní těžké polní dělo sFH18, které tvořilo i výzbroj zmíněného samohybného děla Hummel, mělo hlaveň o délce pouze 29,5 ráží). Důležitým prvkem kanónu K 18 se stalo jeho brzdovratné zařízení, které používalo systém tzv. dvojitého zpětného rázu. Tento systém dokázal účinně absorbovat energie vzniklé při výstřelu, což výrazně přispělo ke zvýšení přesnosti.

Psali jsme:Kosher Kraken - mořské příšery s Davidovou hvězdou

Charakteristickým rysem kanónu se stal podvozek, který měl společný se svou sesterskou zbraní – těžkým moždířem Mörser 18 ráže 210 mm. Ten výrazně usnadňoval transport kanónu K 18, který bylo možno na kratší dobu transportovat v celku, což  napomohlo mobilitě zbraně a zároveň usnadnilo vyhnout se protipalbě protivníka. Pro transport na větší vzdálenosti ovšem bylo nutno kanón K18 rozložit na dvě části.

Pro kanón K 18 byla také vyvinuta nová 170 mm munice. Ta se ukázala jako mimořádně účinná, a její účinek se téměř vyrovnal účinku těžší 210 mm munice moždíře Mörser 18. Především díky své dlouhé hlavni, ale částečně i díky nové munici kanón K18 dosahoval vysokého dostřelu, který činil až 29,6 km. To je dnes běžná hodnota, ve své době to byl ale velmi dobrý výkon, je to více než dvojnásobek dostřelu zmíněného děla sFH-18. A např. vynikající sovětský těžký kanón Br-2 ( M 1935) ráže 152, který sloužil k podobným účelům jako K18, dosahoval dostřelu jen 24,7 km, obdobně známé americké dělo M1 „Long Tom“ dosahovalo dostřelu 23,7 km. A lze podotknout, že i sovětská armáda vysoce hodnotila kanóny K18 právě pro jejich dostřel, díky kterému mohl K18 zasahovat cíle i daleko za frontovou linií.

Foto: Dřevěný model z června 1942 ukazoval mimo jiné i způsob vysunutí děla z bojové kabiny | Wikimedia Commons / Public domain

I proto byl kanón K18 hromadně vyráběn, a mezi lety 1941-45 bylo vyrobeno více než 300 těchto děl. K18 měl nicméně i svá negativa. Vedle výrobní náročnosti to byla i vysoká hmotnost, která přepravě činila 23,3 tuny (v palebném postavení 17,7 tuny). To samozřejmě komplikovalo pohyblivost zbraně a snižovalo její průchodnost terénem. A to především na východní frontě, příznačné nižší úrovní cest. Na neobyčejně dynamické východní frontě působilo značné problémy i to, že kanón K18 vyžadoval poměrně dlouhou dobu k zaujetí stanoviště, a především k jeho opuštění. V důsledku toho byly mnohé z těchto drahocenných děl při ústupu zbytečně ztraceny. I z toho důvodu padlo rozhodnutí umístit kanón K18 na pásový podvozek. Výsledkem se stalo samohybné dělo Grille 17.

Samohybné dělo Grille17

Pro zkonstruování takového samohybného děla měli navíc němečtí konstruktéři vhodný podvozek, a to podvozek těžkého tanku Tiger II. Tento podvozek byl ale pro tento účel prodloužen, a měl tak celkem 11 kol (podvozek tanku Tiger II měl jen 9 kol). Na tento podvozek byla místo běžné tankové věže osazena pevná nástavba. Ta byla i vzhledem k velkým rozměrům samotného kanónu K18 (nazývaného v této samohybné podobě jako K 44) značně vysoká. Oproti jiným německým samohybným dělům se tato nástavba lišila i tím, že byla řešena jako uzavřená, což zvyšovalo ochranu, ale i komfort posádky.

I přes velké rozměry interiéru samohybné dělo Grille 17 převáželo jen poměrně malou zásobu munice – pouze 5, podle některých pramenů 6 ks munice. Zbytek munice pak mělo převážet doprovodné vozidlo. Osádku pak činilo 6 mužů, podle některých pramenů 8 mužů (velitel + řidič + 6 mužů obsluhy děla).

Díky použití podvozku těžkého tanku bylo samohybné dělo Grille 17 dobře pancéřováno. U korby převzaté z tanku Tiger II činilo pancéřování na čele 150 mm, a na bocích až 80 mm. Vzhledem k účelu samohybného děla Grille 17 působícího na vysoké vzdálenosti lze dokonce říci, že toto pancéřování bylo až zbytečně silné. Nově zkonstruovaná nástavba nesla pancéřování 30 mm. Tato hodnota je někdy kritizována jako slabá. Je ale třeba si uvědomit, že stejnou sílu pancéřování mělo i zmíněné samohybné dělo Hummel, které přitom bylo určené pro palebnou podporu divizí, mělo jen poloviční dostřel a bylo tak mnohem více vystaveno palbě protivníka. Oproti tomu samohybné dělo Grille 17 bylo určeno pro palebné úkoly na velké vzdálenosti, takže jeho možné ohrožení ze strany protivníka bylo nižší. Je také možno poznamenat, že i moderní pásová samohybná děla 155 mm, která jsou určena k palbě na obdobné vzdálenosti jako Grille 17, mají pancéřování věže obdobné, a leckdy ještě slabší.

Samohybné dělo Grille 17 se vyznačovalo značnými rozměry: jeho výška činila 3,15 m a délka 13 m (délka bez kanónu 9,5 m). Zdá se to moc, je ale třeba zmínit, že samohybné dělo sFH18 Hummel bylo vysoké 2,85 m, a výšky kolem 3 m dosahovala i další německá samohybná děla (Elefant - 2,97 m), ale i sovětská děla. Někdy jsou tyto značné rozměry terčem posměchu, často jsou jeho rozměry srovnávány s velikostí spojeneckých vojáků, kteří měli možnost si samohybné dělo Grille 17 prozkoumat. Je ale třeba brát v potaz, že v samohybném dělu Grille 17 bylo použito těžké dělo 17 cm, mnohem mohutnější než běžná děla 150-155 mm. Stejně tak je třeba brát v potaz velké rozměry a váhu munice a tedy i potřebu dostatečného vnitřního prostoru. Pokud toto vezmeme v potaz, pak vidíme, že na velkých rozměrech samohybného děla Grille 17 není nic neúčelného.

Hmotnost samohybného děla Grille 17 činila 55 tun. I to se zdá příliš. Ale lze připomenout, že např. hmotnost současného německého pásového samohybného děla PzH 2000 činí také 55 tun, a jihokorejské samohybné dělo K9 váží 48 tun.. Stojí za to také srovnat tuto hmotnost s další druhoválečnou německou technikou, kdy např. tank Tiger II vážil 69,8 tuny. Díky tomu, že samohybné dělo Grille 17 poháněl výkonný motor Maybach HL 230 P45 (technicky příbuzný s motorem tanků Tiger) o výkonu 700 HP, dosahovalo slušné rychlosti až 50 km/h, takže by dokázalo držet krok i s postupujícími tankovými jednotkami. Určitou nevýhodou byla pro německou obrněnou techniku příznačná vysoká spotřeba paliva 375 l na 100 km, v terénu pak až 600 l na 100 km.

Osud tomuto samohybnému dělu nepřál, což bylo dáno i tím, že s jeho vývojem bylo započato až v r. 1944. Do konce války se proto nepodařilo jej dokončit, což bylo dáno i tím, že programu byla přidělena nižší priorita a prostředky byly investovány do jiných, akutnějších programů. Nebylo vyrobeno ani jediné kompletní dělo, natož aby se podařilo zahájit sériovou výrobu. Spojeneckým jednotkám se však podařilo ukořistit jediný nedokončený prototyp, a díky tomu je k tomuto samohybnému dělu poměrně dost informací včetně fotografií.

Je také možno připomenout, že samohybné dělo Grille 17 mělo mít i svého „sourozence“, kdy na stejném podvozku měl být osazený i zmíněný moždíř Mörser 18 ráže 210 mm. Jenže tento samohybný těžký moždíř nepřekročil projektovou práci, a nebyla nijak zahájena jeho výroba.

Zhodnocení samohybného děla Grille 17  

Samohybné dělo Grille 17 je někdy hodnoceno jako jeden z mnoha „mastodontů“ Adolfa Hitlera; jako nesmyslně velký, těžký a v neposlední řadě také drahý zbraňový systém, jehož vývoj a výroba by spotřebovávaly neúměrně množství prostředků. Opak je ale pravdou, Grille 17 bylo až překvapivě racionální konstrukcí. Je sice pravdou, že výroba samohybného děla Grille 17 by si vyžádala značné prostředky, a vysoká by byla i jeho jednotková cena, vyšší než u běžných samohybných děl. Jenže samohybné dělo Grille 17 by díky svým vysokým výkonům bylo schopno vyvážit hned několik běžných samohybných děl.

Pokud se navíc na samohybné dělo Grille podíváme s určitým historickým nadhledem, pak vidíme, že samohybné dělo Grille 17 je nápadně podobné moderním pásovým samohybným dělům 155 mm. S nimi sdílí podobně koncipovaný podvozek, díky kterému by si dokázalo poradit i s těžkým terénem, a postupovat spolu s obrněnými jednotkami. Moderním samohybným dělům se Grille 17 téměř vyrovná i svým dostřelem dosahujícím téměř 30 km, srovnatelným s dostřelem starších verzí amerického samohybného děla M-109.

Správnost samohybného děla Grille 17 potvrzují i některé další poválečné konstrukce, především americké samohybné dělo M 175. Je možná příznačné, že pro jeho konstrukci bylo zvoleno dělo příbuzné ráže 175 mm, a to proto, že běžná ráže 155 mm byla pro určité úkoly nepostačující. Nepomohlo by ani další prodlužování hlavně.

Foto: Nedokončený prototyp samohybného děla Grille 17/21, trojice amerických vojáků demonstruje neuvěřitelné rozměry tohoto stroje | U.S. Army / Public domain

O samohybném dělu Grille by se tak dalo říci, že obdobně jako některé další zbraňové systémy druhoválečného Německa mělo smůlu jen v tom, že do značné míry předběhlo svou dobu. Ale – kdyby jeho vývoj byl zahájen dříve, a ne až v roce 1944 (první hlasy volající po takovémto samohybném dělu se objevovaly již na počátku války, zejména pak po zahájení operací proti Sovětskému svazu), kdyby jeho vývoji a výrobě byla udělena patřičná priorita, a kdyby na něj byly vyčleněny adekvátní prostředky a průmyslové kapacity (velkou výhodou přitom bylo, že samohybné dělo Grille 17 převážně využívalo již existující komponenty), pak by vývoj byl dokončen mnohem dříve, a mohla být zahájena sériová výroba. Samohybné dělo Grille 17 by nemohlo být nějakou zázračnou zbraní vyhrávající válku, zázračné zbraně neexistují. Přesto by samohybné dělo Grille mohlo do vývoje na frontě výrazně zasáhnout.

Každopádně lze konstatovat, že samohybné dělo Grille 17, někdy označované jako zbytečné monstrum, bylo naopak až překvapivě racionální a efektivní konstrukcí. I to nám ukazuje, jak je povrchní odsuzování zbraňových systémů bez jejich hlubšího pochopení a bez přihlédnutí ke kontextu doby pochybné. 

Zdroj: britannica, panzernet.net