Po celý říjen vydrží v jihovýchodním úseku východní fronty relativně teplé počasí, jen v noci je už chladno. Ale vítr, který předtím ještě bičoval step přeháňkami, je teď ledový. Stepní tráva se barví dohněda a odumírá. Na celé východní bojiště táhne zima. Zima, které se zvláště armády Osy bojí jako čert kříže. Na Volze se ukazuje první ledová tříšť. Ochromuje říční dopravu a ve Stalingradu odřezává Čujkovovu 62. armádu od východního břehu i od zásob.

To je pro Adolfa Hitlera správný okamžik, aby vydal 6. armádě rozkaz ke konečnému obsazení Stalingradu. Mají být dobyta zbylá sovětská předmostí v prostoru závodu Rudá barikáda a železniční smyčka, tzv. tenisová raketa, jižně od této továrny. Útok má vést 305. pěší divize, přičemž ke každému jejímu pěšímu pluku je přidělen prapor ženistů, vycvičených a ostřílených v pouličních bojích. Dosud nikdy v bitvách 2. světové války nebojovalo tolik ženijních praporů najednou na tak úzkém prostoru. Útok má být zahájen s podporou letectva ve středu 11. listopadu 1942.

Foto: Hrstka Němců zahnaná do defenzívy u vraku tanku T-34 | Wikimedia Commons

9. listopadu navštíví generál Žukov generálporučíka Jeremenka, velitele Stalingradského frontu, aby prověřil připravenost jeho frontu k protiofenzívě. Hned potom odjíždí s generálplukovníkem Vasilevským a v doprovodu dalších generálů k 57. armádě generálmajora Tolbuchina, aby si ještě jednou obhlédl terén, na kterém má začít ofenzíva Stalingradského frontu.

Ve městě mezitím obsazuje jeden z německých ženijních praporů zříceniny rafinérie a probíjí se k Volze. Útok ostatních ženijních praporů se po dobytí několika domů hroutí v sovětské palbě.

Ve středu 11. listopadu 1942 v 6:30 ráno přechází 6. německá armáda po silné letecké a dělostřelecké přípravě do útoku na sovětská postavení ve městě. Bude to její poslední větší útočná akce v rámci celé stalingradské bitvy. Na frontě široké 5 kilometrů útočí pět německých divizí, aby v jedné mohutné zteči dosáhly řeky Volhy. Boj o každý metr půdy trvá celou středu, ale nepřináší žádné rozhodnutí. Německé útoky probíhají i následujícího dne bez větších úspěchů a navečer 12. listopadu útok uvázne.

Téhož dne předkládá plukovník Gehlen z oddělení Cizí armády-Východ německému generálnímu štábu zprávu s odhadem sovětských operačních možností. V posudku stojí kromě jiného, že je možno uvažovat o omezených sovětských útočných operacích proti křídlům vojsk bojujících u Stalingradu. Ale také se v něm píše, že síly Sovětů, které jsou k dispozici, jsou příliš slabé a možnosti jejich útoku se v současné době "nerýsují". Fatálně tak selhává německá rozvědka, protože nic nemůže být pravdě vzdálenější.

Foto: Sovětští vojáci při obraně budovy | Bundesarchiv

12. listopadu překládá generálplukovník Jeremenko bojové stanoviště Stalingradského frontu z Krasného Sadu do Rajgorodu, které je zřízeno jako pomocné pro oklamání nepřítele. Příštího rána se generálové Žukov a Vasilevský hlásí u Stalina, který se jich dotazuje na přípravy k operaci Uran. Toho dne je také stanoveno přesné datum celé sovětské protiofenzívy u Stalingradu a to 19. listopad. Jako první se do útoku vrhnou útvary Jihozápadního a Donského frontu, o den později, 20. listopadu, zaútočí od jihu Stalingradský front. Rozdílné termíny útoků vyplývají z hojných a rozmanitých úkolů Jihozápadního frontu, který je rozmístěn dále od prostoru Kalač - Sovětsk a musí teprve překročit Don.

Vyvstávají určité potíže, jako např. přísun munice, pohonných hmot a zimního oblečení. Vše má ale dorazit k jednotkám nejpozději do večera 16., nebo rána 17. listopadu. Všichni vojáci střeleckých (pěších) jednotek dostávají boty do sněhu a pro každou střeleckou divizi je dodáno 400 - 500 saní, aby na nich mohlo být vezeno co nejvíce vojáků s kulomety a minomety ve vleku za pronikajícími tanky. K tomu je rozdělován pro saně a potahy pro děla dostatečný počet lopat na sníh. Každé vozidlo je vybaveno dvěma sadami zimních řetězů.

V pátek 13. listopadu je 138. střelecká divize generálporučíka Ljudnikova, která stále ještě hájí trosky závodu Rudé barikády, odříznuta. Tím jsou zbytky Čujkovových vojsk opět rozděleny. A 138. střelecká divize je zatlačena k příkrému břehu na pouze 350 m dlouhém a 200 metrů širokém předmostí.

14. listopadu posílá Čujkov rádiem depeši hlavnímu štábu generálplukovníka Jeremenka: "Jednotkám chybí munice a potraviny. Plovoucí led přerušil spojení s levým břehem." Situace zbytků obránců je stále zoufalejší. Toho dne se šíří mezi sovětskými jednotkami na východním břehu Volhy pověst, že je u nich Stalin. Někteří tvrdí, že ho dokonce viděli, jak šel klidně podél fronty a přehlížel linie, ale zůstává jen při pověsti.

Foto: Letecké snímky z bombardování Stalingradu, během něhož zahynulo přes 40 000 civilistů | Wikimedia Commons

Příštího dne díky vysokým ztrátám německá 6. armáda zastavuje své útoky na sovětská hnízda odporu v továrně Rudé barikády. Situace 62. sovětské armády je přesto více než obtížná. Její jednotky, respektive to, co z nich ještě zbývá, jsou rozděleny do tří obklíčených kapes s Volhou v zádech a jen díky strmému břehu se stále drží, protože jsou tak chráněny před německým přímým ostřelováním.

Na severu je jen malé předmostí, hájené vojáky 124. střelecké brigády plukovníka Gorochova, druhé předmostí blízko závodu Rudé barikády drží příslušníci 138. střelecké divize generálmajora Ljudnikova a největší, asi 8 kilometrů dlouhé, předmostí zajišťuje 13. gardová divize generála Rodimceva, jehož boky jsou jen pruhy několik stovek metrů široké. Na svém nejširším místě od Volhy k Mamajově mohyle je celé předmostí široké 2 kilometry. A na břehu Volhy východně od Mamajevovy mohyly je bojové stanoviště generála Vasilije Čujkova.

Všechna tři předmostí jsou trvale pod palbou německého dělostřelectva a kulometů z různých částí obsazené Mamajovy mohyly. Odtud je také vedena rušivá palba na říční dopravu na Volze. Ale záchrana se blíží...

Zdroj: britannica.com