EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Přežila jsem Buču - Z deníku Katji Savčenko

 10. 07. 2022      kategorie: Události      20 komentářů
Přidat na Seznam.cz

S laskavým svolením autorky vám přinášíme překlad zápisků z deníku Katji Savčenko, který si psala deník, aby unikla od všední reality v krytu ve městě Buča, které se stalo notoricky známým poté, co zde byly odhaleny válečné zločiny spáchané ruskými jednotkami.

Katje je 27 a pochází z východoukrajinské Horlivky, která je ruskými silami okupována už od roku 2014. Její rodina se proto rozhodla utéct ke Kyjevu. Nový život začali na jeho severozápadním předměstí v Buči. Svůj domov museli opustit po 8 letech, když jim ho opět vzali Rusové v úvodní fázi současné války.

Neumíme si asi ani představit, jaké pocity Katja, její rodina a přátelé zažívali. Upřímně doufáme, že rozhodnutím, které byla nucena učinit autorka níže uvedeného textu, nebude muset nikdo z nás čelit.

shutterstock_2144022793Foto: Katja Savčenko si psala deník, aby unikla od všední reality v krytu ve městě Buča, které se stalo notoricky známým poté, co zde byly odhaleny válečné zločiny spáchané ruskými jednotkami. (ilustrační foto) | Shutterstock

Den 1. –⁠ 24. února, Kyjev, Buča

Budí mne zvonek. Nikoho neočekávám, ale zvonění nepřestává. Spolubydlící něco mumlá a nadává, ale jde ke dveřím. Dívám se na telefon - je půl sedmé a mám 17 zmeškaných hovorů. O vteřinu později slyším sestru křičet na zápraží a vše mi dochází. Začala válka.

"Káťo, vstávej, dělej. Musíme domů do Buči," křičí sestra. Už dříve jsme se domluvily, že kdyby něco, tak zůstaneme spolu. Skáču z postele a oblékám si první, co je po ruce. Pak beru batoh, který jsem si pro jistotu připravila už před týdnem, a hlavně prsten - dar od babičky.

O půl hodiny později přijíždíme k domu našich rodičů. Jsou slyšet exploze - začala bitva o letiště v Hostomelu. Z okna vidíme helikoptéry a kouř. Pro jistotu je zakrýváme.

Stíhačka přeletěla přes náš dům s ohlušujícím rachotem, který mi stále zní v hlavě. Křičím a lehám si na podlahu, chráním si hlavu. Přesvědčuji rodinu, že se musíme jít schovat do krytu.

Je tu skoro stovka lidí. Našli jsme si kout, přinesli pár laviček a na ně rozložili karimatky a spacáky. Je tu světlo, voda i záchody - parádní podmínky! Jsem hrozně unavená, ale usnout nemůžu. "Válka začala" - slova, která nemůžu dostat z hlavy mi nedají spát.

Den 2. – 25. února, Buča

První noc v podzemí. Spím přerušovaně. Lavice je nepohodlná a mám z ní modřiny. Lidé jsou tu přátelští a atmosféra je vcelku milá. Slyšíme výbuchy, ale zdá se, že jsou daleko od nás. Z úkrytu vůbec nevycházíme, jen na kouřovou. Jít dál mě děsí. Večer už víme, kam dopadají bomby podle toho odkud jde rána. Říká se, že to jde z Hostomelu. Jídla máme asi na dva týdny, když s ním budeme šetřit. Já ale jíst nemůžu a musím se nutit.

Den 3. – 26. února, Buča

Táta strávil noc doma s naší kočkou Alicí. Je hodně plachá a v krytu mezi stovkou lidí a psy by se zbláznila. Máma, sestra a já jsme se šly domů vysprchovat. Sbalily jsme nějaké věci, které by se mohly hodit lidem z armády v nemocnici. Napsala jsem jim k tomu dopis o tom, jak jsem na ně pyšná.

Obchody zůstaly otevřené. Ve frontě jsem ale stála asi hodinu. Pokladní, která jediná přišla dnes do práce, je pro mě hrdinka! Hrdá jsem ale i na sebe, protože výbuchy byly přímo ohlušující, ale já to zvládla a neutekla.

Lidé začínají být podezřívaví ke každému, kdo vypadá jinak. Všichni musí mluvit ukrajinsky, aby se zjistilo jestli mezi námi nejsou nějací ruští záškodníci.

Každý se snaží svůj strach zakrýt humorem. Nikdo nepochybuje o našem vítězství. Zprávám se věnuje veškerá pozornost. Hráli jsme ale i karty. Mamka se pomalu stává hvězdou našeho krytu. Kdyby to byl hollywoodský film, určitě by hrála tu oblíbenou holku ve škole.

Kamarádi mi psali, že tato noc bude hrozná. Nevím, odkud na to přišli, ale celá se klepu. Táta se rozhodl zase zůstat v našem domě. "Velitelé krytu" kontrolují doklady a z bezpečnostních důvodů vytvořili prezenčku. Kdybychom náhodou umřeli, aby naši příbuzní věděli, že jsme byli tady.

Den 4. – 27. února, Buča

Nejhorší den.

Navzdory obávám byla noc docela klidná. V pět ráno nás ale vzbudily výbuchy. Silné a blízko. Zdi se otřásají. V krytu je teď asi 200 lidí - snad všichni se modlí. Já jen sedím u zdi a brečím. Malé holčičky si malují, aby se rozptýlily.

Nenávidím se kvůli svému strachu. Snažím se dýchat a uklidnit se, ale nepomáhá to, objímám mámu a sestru. Napsala jsem svým přátelům na internet: "Odpusťte mi prosím. Všechny vás mám ráda."

Zavírám oči a vidím nás všechny spolu. Procházíme se nočním Kyjevem a popíjíme víno. Vzpomínky zaplavují mou mysl. Náhodné obrázky šťastnějších časů. Divadelní vystoupení, cestování stopem, tanec v ulicích, sezení na balkoně, poslouchání rádia, večírky, pracovní cesty, první jízda na kole v Horlivce, festival v Mariupolu, promítání v Oděse, jazzový festival ve Lvově a smějící se tváře mých nejbližších.

Uvědomila jsem si, že ničeho nelituji. Žila jsem skvělý život. Tak, jak jsem chtěla. Dřív jsem se obviňovala, že jsem něčeho nedosáhla, ale teď, v tomhle krytu se vše zdá jako malichernost. Skrz šok a strach objevuji svou hodnotu. Objevuji sama sebe. Jak utíkám hlouběji do svých myšlenek, tak se trochu uklidňuji. Opravdu chci dál žít. Vážně si slibuji, že jakmile to půjde, každému řeknu, jak moc ho mám ráda. Z ulice sem proniká zápach kouře. Začínám mít hlad a tak dávám banán.

Světlo nesvítí. Bombardování skončilo až v pět večer. Konečně si mohu dojít na toaletu, vyčistit zuby a umýt se. Zrovna když jsme vycházeli ven, přijel starosta města. Ukazoval nám pár fotek z dnešních bojů. Naši vojáci jsou tak fešní! Zničili celou kolonu ruských vozidel. Ale ulice Vokzalnaja je tak zničená, že tomu nemůžu uvěřit. Osmipatrová budova vedle té naší je celá děravá.

Večer mám závratě. Zapálit si nás pustili až v noci. Kvůli výpadku proudu je ve městě úplná tma. Vidět jsou jen hvězdy. Jaká nádherná obloha!

Den 5. – 28. února, Buča

Už jsme si tu udělali přátele! Lena, její dcera Nataša a Vlad, Natašin manžel. Vypadá to, že jde o nejzodpovědnějšího muže tady. Při každém útoku nás uklidňuje slovy “nebojte se, byla to jen velká ráže a i kdyby to dopadlo sem, zdi to musí vydržet” a “nepanikařte, to budovu zasáhl jen šrapnel.” Je to můj osobní hrdina. Od včerejška jsme bez světla, ale stále máme powerbanku a naši noví přátelé ještě mají horkou vodu v termosce a dělí se o ni s námi.

Venku bylo relativně ticho, takže lidi vyběhli z krytu, aby si vzali nějaké věci z nedalekého supermarketu Novus. Rusové ho včera vybombardovali a starosta nám řekl, že si můžeme vzít cokoliv, co budeme potřebovat, abychom přežili, takže muži celý den nosili jídlo z obchodu do krytu.

Táta volal z domova a říkal, že kočce došlo stelivo a je potřeba ho rychle doplnit. Šly jsme tedy se sestrou do supermarketu, abychom ho sehnaly. To bylo poprvé, co jsem šla takhle daleko od krytu od včerejších bojů a viděla jsem svou Buču rozstřílenou. Domy i silnice byly zničené. Okna supermarketu byla roztříštěná a lidé se snažili vzít, co mohli. Rychle jsme vzaly píseček a utíkaly zpět. Až v krytu nám došlo, že jsme odnesly skoro 15 kg jen díky adrenalinu v krvi!

Nejlepší věc na celém dni byla lahev piva. Na cestě zpět jsme potkaly dvě dívky které odnesly celou basu a daly nám dvě lahve. Jednu jsme si se sestrou daly na půl a druhou schovaly na “horší časy.” Než jsme se vrátily zpět, povedlo se už lidem najít a zprovoznit generátor. Mohlo se začít s nabíjením telefonů. Neuvěřitelné!

Něco málo k domácím pracím a novým zkušenostem: Naučila jsem se prát si prádlo v umyvadle a zvládla si udělat manikúru ve světle kapesní svítilny. Večer jsem pomohla umýt a převléknout chlapce v kolečkovém křesle. Jeho maminka neustále plakala. Nedovedu si představit, jak těžké pro ni musí být zvládat to sama. Moje rodina mu dala tátovu bundu. Chlapec neumí mluvit, ale když jsme ho převlékly, chytl mě za ruku a já to gesto pochopila. Naštěstí byla tma, takže mě neviděl plakat. Poprvé jsem si před spaním pustila hudbu.

Den 6. – 1. března, Buča

První jarní den - den dobrých zpráv!

Máme světlo, sláva! Všichni se radují a tleskají.

Konečně jsme viděli tatínka, který přišel na návštěvu.

Povedlo se nám dostat se na chvíli domu. Konečně jsem se osprchovala a umyla si vlasy. Běh zpět do krytu byl opravdu děsivý, navíc jsme museli přelézt plot.

Někdo zprovoznil televizi v prvním patře nad krytem, takže jsme se mohli podívat na zprávy a pustit dětem kreslené pohádky. Konečně jsem od začátku války potkala jednoho ze svých kamarádů - Vovu. Poprvé přišel do krytu, protože se rozhodl, že doma to už nebylo bezpečné.

Jedli jsme boršč! Ženy z krytu spolupracovaly a udělaly ho pro všech téměř 200 lidí!

Po obědě jsme se všichni vrátili ke své rutině. Moje sestra Nataša pomáhá s vytvořením seznamu potřebných léků. Četli jsme si zprávy a bojíme se o Mariupol, Charkov a další města.

V 16:40 nám vypadlo mobilní spojení. Pro případ, že by došlo na nejhorší nás muži krátce instruovali, jak se chovat, pokud by do krytu přišli okupanti a vzali nás coby rukojmí. Začínáme se dohadovat o tom, co je nebezpečnější - jestli zůstat v krytu a nebo se pokusit utéct z města. Všechny výjezdy jsou ale zablokované.

Snažíme se udržet klid čtením knihy od Gogola.

Den 7. a 8. – 2. a 3. březen, Buča

Připadám si jako v tom filmu Na Hromnice o den více. Probudím se, něco sním, projdu se, cítím se smutná, prospím se, probudím se a zírám do zdi. V okamžiku, kdy se rozhodnu vyjít ven, začnou se přibližovat zvuky explozí a utíkám zpět do krytu. Tyhle dva poslední dny jsou rozmazané. Jsem vynervovaná, občas prostě jen tak propadnu pláči a nechci s nikým mluvit. To si pak vezmu prášky na uklidnění a cítím úlevu. Nikdo pořádně neví, co se ve městě děje, protože z něj nepřichází žádné zprávy. Je sice méně výbuchů, ale zato je častěji slyšet střelbu dávkami. Slyšeli jsme zvěsti, že Rusové bezdůvodně popravují lidi. Někoho zastřelili v autě, jiného na ulici, dalšího doma. Píšu tátovi a prosím ho, aby nechodil blízko k oknům.

Co kdybychom tu museli zůstat další týden? A nebo třeba další měsíc? Co když sem přijdou Rusové?

Abychom se nějak rozptýlili, hrajeme karty: Já, máma, sestra a pár přátel.

Jednou jsme zkoušeli hrát Alias, ale naše asociace zněly asi takhle:

“Kde jsme?”

“Ve sklepě,” odpověděli jsme (správná odpověď měla být “ve městě”)

“Co letí po obloze?”

“Stíhačka” (odpověď měla být “pták”)

Lidi z krytu se pro mě stali rodinou. Jestli je po letech potkám znovu, určitě je poznám a přesně si vzpomenu, kde spali. Společně se modlíme Otčenáš. Jednou jsme se začali modlit rusky, ale došlo nám, že je něco špatně a pokračovali jsme ukrajinsky. Na všechny jsem se koukala a říkala si “ne, tihle lidé nesmí zemřít.” Objala jsem svou mámu.

Ve večerním zpravodajství jsme viděli zprávu o úspěšné vlakové evakuaci Irpině. Byla to první evakuace do Kyjeva. Situace se začala přiostřovat. Na jednu stranu bychom všichni rádi zkusili štěstí a utekli, ale na stranu druhou si nejsme jistí, jestli je to bezpečné. A to se ještě musíme nějak dostat z Buči do Irpině. Poprava na místě, dělostřelectvo po cestě, nebo co když dojde k přerušení trati? Útěk do neznáma je děsivý, nicméně je lepší nechat se zastřelit, než znásilnit okupantem.

Naši rodiče nechtěli riskovat a rozhodli se neopouštět domov. Řekli nám ale, že se já i Nataša musíme při první příležitosti zachránit. Obrovsky mě štve nemohoucnost a nerozhodnost.

V noci jsem dostala zprávu od kamaráda. Řekl mi, že si musím sbalit věci a odejít, jakmile budu mít možnost. Řekl mi kam jít; sejdeme se tam a vezme mě k sobě domu.

9. den – 4. březen, Buča, Irpiň, Kyjev

Ve snu jsem viděla sebe a sestru v horách; byly jsme v bezpečí. Probudila jsem se silnou touhou utéct z Buči. Četla jsem zprávy, že dnes proběhne druhý pokus o evakuaci lidí z města Irpiň. Rozhodla jsem se chytit šanci za pačesy a promluvit si o tom s rodinou. Nataša je ochotná riskovat, ale rodičům se nechce.

Musely jsme počkat hodinu, než skončí zákaz vycházení a měly další hodinu na to, abychom se dostaly do z Buči do Irpině pěšky. Táta trval na tom, že nás odveze na nádraží v Irpini, i přesto, že riziko střelby na auto je větší, než na chodce. Nebo ne? Nevěděli jsme to jistě.

Máma pláče a my taky. Obejmu ji víc, než kdy dřív, protože netuším, jestli ji někdy budu moci obejmout znovu.

“Jednoho dne budu tančit na tvé svatbě,” byla poslední věta před tím, než jsme odjeli. Projeli jsme přes ukrajinské stanoviště mezi Bučou a Irpiní; tady už bylo klidněji. Irpiň ale byla těžce poničená. Trosky domů a kusy stromů a plotů na silnicích.

Konečně jsme na nádraží! Táta odmítl odjet, dokud nebudeme sedět ve vlaku. Rozloučili jsme se a to bylo potřetí v životě, kdy jsem ho viděla plakat. Nástupiště bylo plné žen, dětí a zvířat. Vojáci a chlapi od Červeného kříže tu prochází křížem krážem. Nikdy bych neřekla, že mě pohled na muže se zbraněmi uklidní.

Když jsme dorazili na nádraží, začalo ostřelování, stále hlasitější a hlasitější. Nevěděli jsme kam dopadá, ale každá rána se zdála blíž. Skoro jsem z toho zešílela. Obvykle jsem při ostřelování byla v bombovém krytu, ale tady nebylo kam se schovat. S každou další explozí se krčím, kryju hlavu, svíjím se a držím sestru. Moje tělo je bezvládné: jak od zimy, tak obrovským strachem.

Každých deset minut volám tátovi: Proč neodjel hned, jak se mu teď asi povede vrátit se?

Uběhly tři další hodiny. V jednu chvíli jsme přestali věřit, že vůbec nějaký vlak přijede. Vojáci a lékaři se nás snaží rozptýlit konverzováním nebo instrukcemi, jak se zahřát. V tu chvíli je slyšet silná exploze. Táta přestal odpovídat na mé telefonáty. Požádám sestru o vodu, ale ukáže se, že jsme si ji zapomněly zabalit. Máme jen láhev piva. Tu na “horší časy.”

Konečně uslyšíme dlouho očekávaný klapot kol na kolejích. Když přijel vlak, nacpaly jsme se do něj a vylezly do horní části prvního kupé. Normálně je pro čtyři osoby, ale už jich tam sedělo šest, když jsme tam vstoupily. Jakmile se vlak naplnil, konečně vyrazil směrem na Kyjev.

Příjezd do Kyjeva je jedním z nejšťastnějších okamžiků mého života. Požádala jsem své přátele, aby nás přišli přivítat na nádraží, a když jsme přijely, viděla jsem, že přišel Víťa. Celá rozklepaná a uplakaná jsem mu vyběhla vstříc. Vrhla jsem se do jeho obětí a řekla “Tady v Kyjevě je takové ticho!” Pak jsem se rozplakala. V Kyjevě jsme strávily osm hodin čekáním na nějaký vlak, který by jel na západní Ukrajinu. Náletové sirény houkaly pořád dokola. Panika, křik, davy lidí a děti předávané nad hlavami lidí v davu. Moji sestru Natašu někdo málem shodil pod vlak.

Kolem osmé hodiny večerní se nám povedlo zaujmout místa ve vlaku směřujícímu na Užhorod, město nedaleko ukrajinské západní hranice. Seděly jsme na vrchní části kupé a já se pořád nemohla vzpamatovat a uvěřit, že se nám povedlo utéct. Povedlo se nám to Káťo! Zvládly jsme to! Chápeš to? Povedlo se nám to! Jsme v bezpečí. Táta stále nezvedá telefon.

Dovětek

Jsem třetím měsícem ve Varšavě, našla si práci, získala jsem v Polsku dočasnou ochranu. Jeden z mých polských přátel a jeho matka pomohli odejít z Ukrajiny mě a mé sestře. Vlak, kterým jsme jeli z Irpině, se ukázal být tím úplně posledním, který po kolejích projel. Den poté byly koleje rozstřílené a ruská raketa zasáhla vlak, který měl vyzvednout další obyvatele.

Táta se ocitl pod palbou. Jel autem s našimi sousedy, když na ně začali Rusové střílet. Sousedi byli těžce zranění, ale tátovi se jako zázrakem nic nestalo. Vyjednával s jedním Rusem, který ho nechal odjet a odvézt zraněné sousedy do nemocnice. Podstoupili několik operací, ale přežili. Moji rodiče a kočka zvládli odejít z Buči humanitárním koridorem týden po nás. V té době už byly ruské síly v centru města. Vojáci se dostali do bombového krytu a lidé s nimi museli vyjednávat, aby se jim povedlo přežít. Jídlo se začalo připravovat venku v ulicích. Mému kamarádovi Vovovi se také povedlo opustit Buču ve stejný den jako my, ale jinou cestou.

5. března odešel Vova (jeden z mých přátel z krytu a můj osobní hrdina) z krytu, aby pomohl lidem v Stekolce (jedna ze čtvrtí v Buči). Zmizel. Jeho tělo bylo identifikováno až o několik týdnů později.

Nedávno se mí rodiče do Buči vrátili. Jejich dům naštěstí nebyl moc poškozen bombardováním. Moje sestra se vrátila do Kyjeva, já jsem stále v Polsku. Tu láhev piva na “horší časy” pořád mám. Schovám si ji a otevřu ji na schodech bombového krytu v Buči na oslavu vítězství Ukrajiny.

Válka pokračuje…

Autoři překladu: /AB/ a /PH/ - z deníku Katji Savčenko

Komentáře

Humer

22. 07. 2022

:grinning::grinning::grinning:nadpis jak kastovni trhak.Klasika a samozrejme klasicky prvni se kazdy "dozvi"kde Rusove vrazdily a spachali zlociny...ale dotycny/a co prezila to "peklo" vlastne nevi co se ve meste delo a PRY SE RIKA,ze Rusove popravuji lidi:grinning:Jak prez kopirak ty vase smesne sracky.Nesmysli jako je tento se udavaji jako "dukazy".Pribyva dukazu,pribyva svedku(jeste lepsi,kor u Ukrajincu):grinning:Nerikam,ze nejaky Rus nekoho nemohl zabit,ale zrovna tady u te pohadky s nazvem BUCA Ukacka ani nikdo jiny nepredlozil jedinej dukaz,ze by nejaky Rusky vojak tam nekoho zabil..."dukazama"vy i dalsi media nazivate vypovedi Ukrajincu (oni by prece nelhali:grinning::grinning::person_facepalming:) Ale 99% z tech Ukrajincu rika to same jako tahle holka,ze nic nevideli.A pak fotkami Ruskych vojaku...ano ty tam fakt byli:grinning::grinning::person_facepalming::person_facepalming:pravda pratele vyjde vzdy najevo,koneckoncu uz vyleza...

Veritas vincit

18. 07. 2022

Z
"Klaus přesně odhadl stav na Ukrajině již v roce 2019 a předpověděl velký problém."
*
Klaus st. ??
Ta ruská onuce, která chodila s ožralým zEmanem a Pitomiem, žmoulat čepice při ruských oslavách na ruskou ambasádu jako tupá ovce ?? :smile:

Veritas vincit

18. 07. 2022

Z
"Kdy vyjde pravda o zabíjení? Rusko napadlo Ukrajinu, která byla již dlouho nestabilnim státem a ohrožovala svým jednanim sebe, Rusko a Unii."
*
Hloupá tvrzení bez jediného důkazu.
Rusáky ohrožuje každý s výšším IQ než 40...
Čína předstihla ekonomicky Rusko již před 15 lety ...

"Klaus přesně odhadl stav na Ukrajině již v roce 2019 a předpověděl velký problém."
*
Klaus st. ??
Pravicový kecálek a levicový skutkař ??
Falešný "otec kuponové privatizace" ?? (Kupónovou privatizaci vymyslel pan Ježek s panem Třískou.)
Neschopný ministr financí, který měl zajistit zákonný rámec privatizace, aby nedosšlo k beztrestnému rozkradení ??
Zloděj protokolárních per ?? :smile:
Ten prolhaný postsocialistický ubožák, který na rozdíl od ostatních zachoval centrální, socialistické přerozdělování daní (v Praze) ?? (V Německu zůstává 40% daní v místě, 30% dostává země a 30% stát.)

Václav Havel na konci prezidentské kariéry udělil svým přátelům vyznamenání. :flag_cz::thumbsup:
Václav Klaus je musel pustit z kriminálů na amnestii... :face_vomiting:

bombero

12. 07. 2022

z-achvatčik- za půl roku 54lidí.To zvládne russák na ukrajině s přehledem za necelý den..Navíc vysloveně civilistů

bombero

12. 07. 2022

z-achvatčik- na rozdíl od russka, kde je to státní politika tak zde je to selhání jedinců, které se bude určitě řešit.Ale to vy se svým rusským myšlením nikdy nepochopíte

HrdyNEslovan

12. 07. 2022

Z: bytečný tvor

To tě přece hřeje u srdce. Sankce vás posilujou, jestli si zapomněl, napiš si to někam ať to máš pořád před očima.

???

11. 07. 2022

ROBO... Martin nejsem neboj, prihlouply oposume :wink:

zero foxtrot

11. 07. 2022

liliputin
hele vocasku taky meris pod 170 centaku ja tvuj botoxovej jmenovec z rusakova?

ROBO

11. 07. 2022

???
A copak Zmrdine23 , opet zmena nicku . Na co si to tady hrajes ty bolsevicka hnido ?
A nebo uz si dostal za ty svoje vylhany prokremelsky zvasty ban i tady ty ubozaku ?

???

11. 07. 2022

Zdendo nedoufej a čiň... Jako správný neosvazacek to můžeš nahlásit na Policii Čr, ba co víc je to dokonce tvá povinnost.

Zdeněk

10. 07. 2022

Tento článek se mi moc líbí, nádherně láká zdejší rudé šváby a ti zde vesele a dobrovolně páchají trestné činy.
Doufám, že kromě smazání následuje ban a trestní oznámení...

NATO!

10. 07. 2022

Rusáci srovnali se zemí desítky měst a vesnic, povraždili desítky tisíc lidí, ale v Buchi ne. Jsou přece tuze hodní.

ROBO

10. 07. 2022

Putin
Jo aha , tak ty seš ten Havířovskej cikán co hrdině zmlátil desetiletou ukrajinskou holčičku .
Tak se tady ty cikáne koukej chovat slušně , jako host , nebo táhni k vám domů zpátky do Indie .

Rudý vítr

10. 07. 2022

Ve válce se loupež,znasilneni, vražda,zlodejina dost tvrdě trestá tak se prober a nešířít bludy.....

Putin

10. 07. 2022

ROBO ty hňupe nevidím jediný důvod si zde něco vymýšlet a když bych chtěl vymýšlet klesl bych na úroveň sráčů co zde píšou ty stejný :poop:jako píšeš ty a tobě podobní.
I když je možná vyhnal tak se tu maj chovat jako v cizině a ve státě který jim chce pomoci vyžírkám a ne jako mistři světa co jim to tu patří.
V Havířově už jim rozkopali rypáky a zde už k tomu není daleko myslím že do konce týdne budou biti lidé toho mají dost.

Mark

10. 07. 2022

Je úplně jedno jestli konkrétně tento konkrétní životní příběh je, či není pravdivý. Jedno je jisté, že takových a ještě i více s dramatickým koncem by se mohlo na Ukrajině už napsat tisíce a toto je fakt. Nic na tom nezmění postoj některých inviduí s nickem masového vraha, nebo jiného, že jde o skazku, přece i ten psychopat z Kremlu jasně řekl, že na Ukrajině se ještě nic vážného neděje, chudáci.

Srovnávat chování nějakých ožralů s vraždami, znásilňováním, krádežemi, loupežemi, ničením soukromého majetků, bořením domů, nemocnic, škol může fakt jen ubožák.

ROBO

10. 07. 2022

Putin
No jestli je pravda ty nesmysli co tady plácáš - o čemž dost pochybuju , tak bys měl hlavně vědět že je to tvůj fašistickej a sadistickej jmenovec z kremlu , co je sem násilím nahnal .

Putin

10. 07. 2022

Asi napíšu taky deník..třeba o tom jak jsem se porval s chudákem z ukrajiny který naháněl hrůzu s dvěma promilema v krvi. Nebo o tom jak se zahradníci snaží zvelebit park kytkama a tyhle je v lepším případě ukradnou domů v opačném rozdupou.
Taky by šlo napsat jak devastují a ničí Bolevecký rybník.
No našlo by se toho víc ale kdo nechce vidět nevidí

Zdeněk

10. 07. 2022

Mimochodem víte, proč se to nejmenuje válka.
Trestní zákoník RF:
https://twitter.com/Posledniskaut/status/1545774707756208139?s=20&t=vAEDtPuFiExZtv5AMBHs_g

Nivkomarel

10. 07. 2022

Tak co, kde jsou ti, co pořád tvrdí, ze si za to můžou? Přijde vám tohle normální? Obdivovatelé Ruska. Vytřeli by si s váma ruské pozadí a jen by jste se ptali sebe sama, proč? Proč, protože ruskej dobytek....

Přidat komentář