Přišel o obě nohy ještě před válkou a Královské letectvo ho jako neschopného vyřadilo ze služby. O deset let později byl jedním z nejobávanějších stíhacích es bitvy o Británii – a když ho sestřelili nad Francií, nepřítel mu kvůli jediné ztracené protéze dočasně otevřel nebe.

Foto: Přišel o obě nohy, RAF ho vyhodilo jako neschopného. O deset let později byl jedním z nejlepších stíhacích es | Wikimedia Commons / Public domain

Nehoda, která měla ukončit kariéru

Douglas Bader nastoupil k Royal Air Force jako kadet už v roce 1928 a rychle se stal jedním z nejnadanějších pilotů své generace. O jeho osudu ale rozhodlo jedno odpoledne 14. prosince 1931 na letišti Woodley u Readingu, kde ho kolegové vyzvali, aby předvedl nebezpečný nízký přemet – manévr, před kterým byl výslovně varován. Křídlo letounu při manévru zavadilo o zem a stroj se zřítil. Baderovi museli lékaři okamžitě amputovat pravou nohu nad kolenem, o půl roku později kvůli infekci přišel i o levou nohu pod kolenem. Do svého leteckého deníku si po nehodě lakonicky poznamenal jen: „Havaroval jsem při přemetu nízko nad zemí. Špatný výkon."

Návrat, který RAF nechtěla povolit

Bader se ale odmítl smířit s rolí invalidy. Na protézách, kterým sám říkal „plechové nohy", se naučil chodit bez hole během pár měsíců a do roka dokonce řídit auto. Opakovaně žádal o návrat k létání – letectvo ho stejně opakovaně odmítalo. Šance přišla až s vypuknutím druhé světové války v září 1939, kdy RAF zoufale potřebovalo každého zkušeného pilota, kterého mohlo sehnat. Bader svou příležitost využil naplno.

Nejúspěšnější „Dogsbody" bitvy o Británii

Za bitvy o Británii patřil mezi nejviditelnější britské esa a v březnu 1941 se stal jedním z prvních takzvaných „wing leaderů" – velitelů celého křídla stíhaček – na základně Tangmere. Na boku jeho Spitfiru byly namalované iniciály D-B, podle kterých dostal svou radiovou volací značku „Dogsbody". Do srpna 1941 měl na kontě 22 potvrzených sestřelů, pátý nejvyšší počet v celém RAF.

Pád nad Francií

Devátého srpna 1941 vedl Bader své křídlo Spitfirů nad severní Francií poblíž Le Touquet, kde se dostal do vzdušného souboje s messerschmitty Bf 109. Co přesně jeho letoun poškodilo, se nikdy nepodařilo s jistotou zjistit – historici uvažují jak o srážce s jiným letadlem, tak o zásahu palubní kanónem. Jisté je jen to, že se poškozený Spitfire zřítil do vývrtky a Bader musel opustit kabinu. Jedna z jeho protéz mu přitom uvízla pod přístrojovou deskou – z letadla se dostal jen díky tomu, že kožené popruhy držící nohu praskly. Umělá noha zůstala v troskách letounu, zatímco Bader s jednou nohou a jedním pahýlem dopadl na padáku na okupované francouzské území, kde ho záhy zajali němečtí vojáci.

Operace Leg

Němci byli svým slavným zajatcem evidentně fascinovaní – sám říšský maršál Hermann Göring si Badera pozval na čaj. Jeho ztracenou protézu se podařilo najít na poli poblíž vesnice Blaringhem a provizorně ji opravit. Třináctého srpna 1941 pak německá strana odvysílala přes radiostanici na ostrově Ushant vzkaz britské straně: velitel Bader žádá o zaslání nové nohy, Německo povoluje shoz padákem a letadlu, které ji doveze, zaručuje bezpečný průlet. Britové zprávu přijali a o šest dní později, 19. srpna 1941, v rámci náletu s krycím označením Circus 81 shodil bombardér Bristol Blenheim 18. peruti nad Saint-Omer dřevěnou bednu s protézou, obvazy, ponožkami a popruhy, opatřenou vzkazem pro německého velitele letiště s prosbou o doručení zásilky veliteli křídla Baderovi. O chvíli později stejná formace pokračovala dál za svým skutečným cílem – bombardováním elektrárny v Gosnay, který se nakonec kvůli hustému mračnu nad cílem neuskutečnil. Německá strana podle dochovaných záznamů nebyla z kombinace humanitárního gesta s bojovou misí ve stejném letu nijak nadšená.

Colditz a věčný uprchlík

Jako zajatec bez obou nohou Bader Němcům zpočátku připadal jako minimální bezpečnostní riziko – jak by mohl přelézat ploty, prolézat tunely nebo utíkat po venkově na protézách? Přepočítali se. Bader se o útěk pokusil hned několikrát, a to natolik vytrvale, že ho Němci po čtvrtém pokusu přeřadili do hradu Colditz – zvláštního vysoce střeženého tábora vyhrazeného právě pro nejproblematičtější a nejodhodlanější uprchlíky z celé okupované Evropy. Tam pak zůstal až do osvobození tábora v roce 1945.

Po válce byl Bader povýšen do rytířského stavu a stal se celoživotním zastáncem práv lidí s tělesným postižením. Jeho příběh později zpopularizovala kniha Paula Brickhilla Reach for the Sky a stejnojmenný film z roku 1956 – ale ani ten nejlépe napsaný scénář by si těžko vymyslel scénu, ve které si dvě znepřátelené armády uprostřed světové války na pár minut vyjednají příměří kvůli jediné umělé noze.

Zdroj: War History Online