Když se v roce 1944 vznesl do vzduchu, vypadal Messerschmitt Me 163 Komet jako ze sci-fi seriálu. Byl to jeden z nejpodivnějších letounů druhé světové války, který kombinoval vyspělou technologii se zajímavou konstrukcí, jež mu dávala mimořádné, byť omezené schopnosti.

Baňatá přední část letounu Me 163 se zužovala dozadu, kde již připomínala konvenční konstrukci letadla. Vznikl tak tvar podobný raketovým lodím ze sci-fi komiksů, avšak s křídly a velkým ocasním kormidlem. Samotná křídla Me 163 byla v té době neobvyklá. Většina letadel té doby totiž měla pár rovných křídel, Me 163 byl jedním z prvních letounů, využíval šikmá křídla, což byla tehdy nadčasová konstrukce, která se stala populární v následujícím desetiletí.

Foto: Messerschmitt Me 163B | Wikimedia Commons / Public domain

Me 163 byl výtvorem Dr. Alexandra Lippische. Lippisch byl ve dvacátých letech průkopníkem konstrukce bezocasých kluzáků. Když pak v roce 1939 nastoupil k firmě Messerschmitt, přinesl s sebou své unikátní zkušenosti z této oblasti a použil je právě při tvorbě nového typu stíhačky pro Luftwaffe.

První zkušební let Me 163 se uskutečnil v červnu 1940. Test se uskutečnil v tajném výzkumném zařízení pro zbraně v Peenemünde, kde probíhal nacistický raketový výzkum. Letoun si při tomto prvním letu vedl velmi dobře, což vedlo k dalším testům, při nichž prototyp dosáhl strmé stoupavosti a rychlosti až 550 km/h.

Následovaly další prototypy s vylepšenými motory, které nakonec dosáhly rychlosti 1002 km/h - o 402 km/h vyšší než Spitfire Mk. V. Ačkoli výkonný raketový motor umožňoval dosáhnout ještě vyšších rychlostí, vznikaly pak problémy se stabilitou. Proto byly na prototypu provedeny další úpravy pro větší bezpečnost při vysokorychlostním letu.

Me 163 začínal jako upravená verze letounu DFS 194. Konstruktéři Me 163 dodali raketový motor Walter, poháněný dvěma kapalinami, které se po spojení vznítily. Díky kontrole prudké reakce, která vznikla jejich smícháním, dávala raketa v původním prototypu tah kolem 400 kg. Po zdokonalení rakety se tento tah téměř zdvojnásobil, což působivě zvýšilo celkovou rychlost Me 163. Vzhledem ke svému původu neměl Me 163 pevný podvozek. Místo toho vzlétal pomocí kolového vozíku, který nechával na zemi. K přistání pak používal odpruženou ližinu.

Díky neobvyklému podvozku a nestálému palivu mohly být vzlety a přistání s Me 163 velmi nebezpečné. Procento nehod, které Me 163 utrpěly při přistání, bylo poměrně vysoké, ale celkově byly nehody poměrově pořád nižší než např. u nejrozšířenějšího Messerschmittova stíhače -  Bf 109.

Foto: Me 163 pohledem fotokulometu amerického Thunderboltu | Wikimedia Commons / Public domain

Další nevýhodou raketového přistání s kluzákem bylo, že motor Kometu dokázal vyvíjet tah pouze po dobu sedm a půl minuty. Jakmile tato doba skončila, musel pilot bez pohonu doplachtit zpět na základnu. To pak činilo letoun po počátečním nárůstu rychlosti velmi zranitelným. Pokud v této fazi zaútočil nepřítel, jediné, co mohl pilot efektivně udělat, bylo pokusit se co nejdříve přistát.

Me 163 Komet poprvé vyrazil do ostrého boje 28. července 1944. Tehdy šest stíhačů z 1/Jagdgeschwader 400 zachytilo skupinu bombardérů B-17 armádního letectva USA, která byla na cestě k bombardování ropných rafinerií v Leuna-Merseburgu. Pokus o střet s americkými letouny se nakonec ukázal jako neúčinný, protože bylo velmi obtížné na bombardéry zaútočit. Hlavním důvodem byla neuvěřitelná rychlost, s jakou se Komet pohyboval. Stroje se k americkým bombardérům blížily tak rychle, že pilot měl pouze tři vteřiny, během nichž mohl na nepřítele vystřelit, než ho minul. Vzhledem k faktu, že každý z 30mm kanónů Kometu pak nesl pouze 60 nábojů, neměli piloti ani příliš velkou šanci útok efektivně zopakovat.

Aby tento problém piloti Kometu vyřešili, zavedli nový přístup v nalétávání na spojenecké bombardéry. Nejdříve se piloti vysokou rychlostí dostali nad nepřítele a pak se na něj snesli dolů a klouzavým letem přešli do útoku.

I když si piloti Me 163 byli velmi dobře vědomi svých omezení, na druhé straně vypadal celkový obraz tohoto nového německého letounu jinak. Neuvěřitelná rychlost, těžké kanóny a náhlé útoky strojů Me 163 naháněly spojeneckým pilotům bombardérů velký strach. Tehdy se jim zdálo, jako by na ně útočilo letadlo z budoucnosti.

Jedním ze způsobů, jak se němečtí konstruktéři snažili zvýšit účinnost Me 163, bylo osazení stroje zcela novou a neobvyklou zbraní - Sondergerät SG 500 Jagdfaust. Ta se skládala z deseti odpalovacích trubic, pěti v kořeni každého křídla. Každá trubka směřovala vzhůru a obsahovala 50mm náboj. Fotoelektrický článek detekoval stín jiného letadla prolétajícího nad hlavou a spustil zbraň, která odpálila všech deset trubic najednou. K použití této zbraně tak stačilo, aby Me 163 proletěl pod nepřátelským letadlem. Svůj potenciál tato zbraň prokázala 10. dubna 1945, kdy Me 163 pilotovaný Fritzem Kelbem pomocí Jagdfaustu zničil britský těžký bombardér Avro Lancaster (jiné zdroje zas uvádějí sestřel létající pevnosti B-17).

V roce 1943 Německo poskytlo Japoncům výrobní práva na produkci vlastní verze letounu Me 163. Plány byly do Japonska odeslány ve dvou ponorkách, avšak jedna z nich byla cestou potopena. Japonci, kterým tak zůstaly neúplné plány, ještě stihli vyrobit prototypy (známé pod názvem Mitsubishi J8M Šúsui), ale do konce války je už nestačili uvést do provozu.

Foto: Mitsubishi J8M1 Šúsui ukořistěný Američany | Wikimedia Commons / Public domain

Německo nasadilo své stíhací letadla Me 163 příliš pozdě na to, aby naplno využily svůj potenciál a v době, kdy zbraň SG 500 Jagdfaust proměnila Komet v účinný protiletadlový stroj, byla válka téměř u konce. 300 kusů strojů Me 163, které vstoupily do služby, tak celkem zničilo pouze devět bombardérů. Ačkoli se jednalo o nejfuturističtější letoun celé 2. světové války, výsledná efektivita Me 163 tak byla v součtu velmi nízká.

Zdroj: warhistoryonline.com