Vlastenectví znamená, že je člověk kromě dalšího za svou zemi ochoten bojovat a zemřít. Dovedeno do extrému, tento impuls také znamená, že někteří jsou ochotni nechat se zranit, a přesto pokračovat v boji, navzdory zraněním, která jim byla způsobena na těle a která by jiní rádi použili jako důvod k ústupu z boje. Někteří považují takové jednání za čistou statečnost, jiní za naprosté šílenství. Tak či onak, japonský pilot Saburo Sakai bojující během druhé světové války v řadách námořního letectva byl zosobněnou definicí extrémního vlastenectví. Jako námořní poručík pokračoval v leteckém boji i poté, co během bitvy ztratil zrak na jedno oko a ochrnul na polovinu těla.

Navíc, když konečně přistál a bylo mu pomoženo z jeho stíhacího letounu A6M typ 0, odmítl nechat zdravotníky, aby mu pomohli, dokud nepodá formální hlášení svým nadřízeným. Podle mnohých to byla známka obětavosti a odhodlání. Jiní tvrdí, že jde o projev zvrhlého fanatismu. Sakai ovšem pocházel z dlouhé linie samurajských bojovníků a v tomto duchu byl vychován.

Foto: Poddůstojník Saburo Sakai | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Ruští zajatci v čečenské válce: Nevýslovné krutosti i novodobé otroctví

V roce 1937 se přihlásil k císařskému námořnictvu. Toužil se však stát pilotem a v roce 1938 vstoupil do námořního letectva. Koncem téhož roku se stal poddůstojníkem druhé třídy.

Byl jedním z pilotů, kteří se zúčastnili útoku na Pearl Harbor, útoku, který nakonec přiměl Spojené státy, aby se připojily k boji proti Adolfu Hitlerovi a jeho spojencům. Sakai sestřelil tři americká válečná letadla nad leteckou základnou Clark a v roce 1942 už byl na cestě do bojů v Nizozemské východní Indii.

V jednu chvíli Sakai narazil na letadlo s civilisty. Japonští piloti měli přísný rozkaz sestřelit každé letadlo, na které narazili, ať už šlo o civilní, nebo vojenský stroj. Jak později vzpomínal ve svých pamětech, tento bojovník se nedokázal odhodlat k útoku na letadlo, protože v jednom okně uviděl blonďatou ženu, která držela v náručí dítě. Velmi mu připomínala učitelku, kterou měl ve škole, a tak pokynul pilotovi, aby pokračoval, a ujistil ho, že nebude střílet. Setkání samozřejmě neohlásil svým nadřízeným.

Dne 8. srpna 1942 byl Sakai nad Tulagi, nedaleko Gudalcanalu, během boje těžce zraněn. Jeho lebku vážně poškodila střela ráže 7,62 mm, kdy zcela oslepl na levé oko a dočasně i na pravé. Byl dezorientovaný, jeho Zero se převrátilo do střemhlavého letu, ale zrak se mu naštěstí nakonec vrátil a pád stihl vybrat včas. V bídném stavu a za velkých bolestí se Sakaiovi podařilo uletět za bezmála pět hodin vzdálenost přes 1 000 km zpět na japonskou základnu do Rabaulu.

Psali jsme:Goltz Paša aneb příběh pruského vojáka v osmanských službách

Z aktivní služby pilota byl Sakai propuštěn v roce 1943, avšak dál pokračoval v letectvu na pozici instruktora mladých pilotů. Tato práce ho však neuspokojovala a vytrvale usiloval o to, aby mohl opět létat a bojovat. Jeho nadřízení nutně potřebovali piloty, a tak nakonec ustoupili a nechali Sakaie znovu odejít do boje. Japonsko však válku prohrávalo a pilotům se na obloze tváří v tvář početní, technické a taktické převaze spojenců nedařilo. Chirurgové Sakaiovi sice později obnovili některé pohybové schopnosti, ale poškození zraku se jim už nikdy nepodařilo napravit.

24. června 1944 se Sakai přiblížil k formaci 15 stíhaček Grumman F6F Hellcat amerického námořnictva, o nichž se mylně domníval, že jsou to japonské letouny. William A. McCormick spatřil čtyři Hellcaty za ocasem Zera, ale rozhodl se do toho nezasahovat. Přestože Sakai čelil přesile nepřátelských letounů, prokázal své schopnosti a zkušenosti tím, že se vyhnul útokům a vrátil se na své letiště bez úhony.

5. července dostal rozkaz vést misi kamikaze, ale nepodařilo se mu najít americkou operační skupinu. Byl napaden stíhačkami Hellcat poblíž hlášené pozice operační skupiny a všechny torpédové bombardéry Nakajima B6N2 v jeho skupině, kromě jednoho, byly sestřeleny. Sakaiovi se podařilo sestřelit jeden Hellcat a poté unikl nepřátelským letounům do mraků.

V srpnu 1944 byl Sakai jmenován praporčíkem. Přibližně ve stejné době se oženil se svou sestřenicí Hacujo, která ho požádala o dýku, aby se mohla zabít, kdyby padl v boji. Jeho autobiografie Samuraj! končí tím, že Hacujo po kapitulaci Japonska dýku zahodila s tím, že ji již nepotřebuje.

Saburo Sakai se zúčastnil poslední válečné mise, když 18. srpna zaútočil na dva průzkumné letouny Consolidated B-32 Dominator, které prováděly fotoprůzkum a testovaly dodržování příměří. Zpočátku letouny chybně identifikoval jako Boeingy B-29 Superfortresses. Oba letouny se vrátily na svou základnu na letišti Jontan na Okinawě. Po skončení války byl Sakai povýšen na podporučíka.

Zajímavé je, že když Sakai opustil japonské ozbrojené síly, stal se buddhistou. Možná, že všechna ta smrt a krveprolití války nakonec ovlivnily jeho psychiku. Usadil se v Tokiu a přísahal si, že už nikdy nezabije žádnou živou bytost, dokonce ani něco tak malého, jako je moucha nebo komár.

Navzdory zraněním, která utrpěl během druhé světové války, žil Sakai až do září 2000. Zemřel v poklidu stářím a v Japonsku na něj dodnes vzpomínají jako na jednoho z hrdinů bojových jednotek v konfliktu, ve kterém se země postavila na špatnou stranu.

Zdroj: warhistoryonline