Když 9. října 1941 vyrazil na frontu k útvarům 5. armády Západního frontu nový obrněný vlak č. 1 pojmenovaný „Za Stalina“, nacházely se mezi členy jeho osádky i tři ženy zachycené na první fotografii. Jednalo se o radistku Serafinu Petruchinovou a zdravotní sestřičky Klavdiji Makarovovou a na snímku uprostřed stojící Jelizavetu Kubyškinovou. Všechny tři padly při první a zároveň poslední operaci obrněného vlaku č. 1, jenž se dostal do léčky příslušníků divize SS Reich (pozdější 2. tankové divize SS Das Reich).

Foto: Sovětský obrněný vlak v roce 1941 | Wikimedia Commons / Public domain

Jelizaveta Kubyškinová se narodila 8. října 1912 v obci Golygovčina. V 18 letech se přestěhovala do města Kolomna, ležícího v moskevské oblasti jihovýchodně od hlavního města Sovětského svazu. Zde začala pracovat v místní lokomotivce. Postupně prošla různými pracovními pozicemi – od pomocné dělnice, slévačky až po jeřábnici. Od roku 1937 dokonce působila jako instruktorka nových jeřábníků. Dne 15. dubna 1939 byla dekorována Leninovým řádem.

Psali jsme:Samohybné dělo Ferdinand/Elefant – propadák, který si Němci nechtěli připustit

Již krátce po zahájení německého útoku na Sovětský svaz 22. června 1941 se v lokomotivce v Kolomně začalo pracovat na novém obrněném vlaku č. 1. Když byl na podzim roku 1941 dokončen, bylo potřeba pro něj také sehnat osádku. Ta byla nakonec téměř celá složena právě ze zaměstnanců závodu. Mezi prvními, kdo se přihlásili ke službě na obrněném vlaku č. 1, byla i Jelizaveta. Po absolvování zdravotnického kurzu se stala zdravotnicí obrněného vozu č. 2.

Obrněný vlak č. 1 se po dokončení skládal z původně posunovací parní lokomotivy 9P obložené pancéřováním o síle 45 mm, dvou čtyřnápravových obrněných vozů chráněných rovněž pancířem o síle 45 mm, z nichž každý nesl dvě věže ze středních tanků T-34/76, tří plošinových vozů s výzbrojí a čtyř tzv. předběhových vozů, tlačených před lokomotivou jako ochrana v případě najetí na nálož nebo srážky.

Výzbroj obrněného vlaku č. 1 byla respekt budící. Kromě čtyř 76mm kanonů F-34 v tankových věžích a stejného počtu kulometů DT to byly i čtyři kulomety Maxim, po dvou v každém obrněném voze, dále 37mm protiletadlový kanon, tři těžké kulomety DŠK ráže 12,7 mm umístěné po jednom na obou plošinových vozech a na tendru lokomotivy. Výzbroj doplňovaly dva vrhače zadýmovacích granátů.

Osudného dne bylo úkolem obrněného vlaku č. 1 „Za Stalina“ postoupit na 174. kilometr Moskevské železnice a zaútočit na německé jednotky postupující po dálnici Minsk–Moskva. U Gžatsku se osádka vlaku střetla s nepřítelem. Existují přitom dvě verze následujících událostí. První hovoří o tom, že vlak padl mezi stanicemi Gžatsk a Kolesniki do připravené německé léčky a byl následně zničen. Jenže přeživší svědci shodně vypověděli, že to bylo přece jen jinak.

Psali jsme:Byla zveřejněna mapa pokladů Třetí říše

Jako první měla palbu na nepřítele zahájit právě osádka sovětského obrněného vlaku, které se dokonce mělo podařit poškodit nebo zničit několik nepřátelských tanků. Přesto i Němci docílili několika zásahů. Jeden měl za následek poškození tendru a lokomotiva začala ztrácet vodu. Vlak se tedy dal na ústup do stanice Kolesniki, kde došlo k improvizované opravě. Velitel vlaku Alybin následně vydal rozkaz k druhému útoku, který se soupravě a většině osádky stal osudným.

Němci se na příjezd nebezpečného protivníka připravili. Příslušníci dělostřeleckého pluku divize SS Reich, dobře zamaskovaní ve svých pozicích, zahájili smrtící palbu. Již jeden z prvních zásahů doslova ustřelil spřáhla mezi lokomotivou a zbytkem vlaku. Následně inkasovala zásah i samotná lokomotiva. Strojvedoucí Michail Fokin, jeden z mála přeživších svědků, byl vymrštěn z kabiny, což mu ale paradoxně zachránilo život. Z proraženého kotle unikající pára těžce opařila jednu z výše zmíněných žen – Klavdiji Makarovovou, která ve strašlivých bolestech zemřela krátce poté, co ji do blízkého lesa odnesl další z členů osádky Andrej Kuzněcov.

Na znehybněný obrněný vlak následně zaútočila pěchota Waffen-SS. Po krátkém boji bylo zajato několik přeživších členů osádky. Esesmani je následně postříleli. Je pravděpodobné, že mezi nimi byly jak radistka Serafina Petruchinová, tak právě zdravotnice Jelizaveta Ivanovna Kubyškinová. Pouze 11 členům osádky obrněného vlaku č. 1 se podařilo vrátit do sovětských linií. Jeden z nich krátce na to zemřel a šest dalších bylo za údajnou zradu zatčeno příslušníky NKVD.

Po skončení boje Němci ukořistili lokomotivu, jež se díky provedení svého pancéřování stala vzorem pro přestavbu německých parních lokomotiv řady 57 na pancéřem vybavené stroje BP-42. Ukořistěn byl také jeden z obrněných vozů s věžemi z tanků T-34. Jak lokomotiva, tak obrněný vůz se v německých „barvách“ zúčastnily dalších bojů proti Rudé armádě, respektive partyzánům. Jejich konec přišel shodně v lednu 1945. Obrněný vůz, jenž se mimo jiné zúčastnil i potlačování Varšavského povstání, byl zničen Sověty na počátku měsíce. Lokomotiva, tvořící součást obrněného vlaku č. 30, byla doslova rozstřílena na kusy sovětskými tanky nedaleko dnešního polského Olzstynu.

Zdroj: valka.cz, palba.cz