Zone Rouge (Červená zóna) je oblast poblíž Verdunu ve Francii, která se rozkládá na 1200 čtverečních kilometrech převážně panenského lesa – alespoň zdánlivě a na povrchu. Je plná historie, což z ní činí hlavní turistickou atrakci a zdroj příjmů pro místní obyvatele – přesto zde nikdo nežije a nic se zde nestaví. Navzdory atraktivitě je ale přístup do zóny omezen, protože ne každý, kdo se tam dostane, vyjde živý. A pokud ano, není zaručeno, že se všemi končetinami.

Důvodem jsou události, které se odehrály během první světové války. V únoru 1916 se na kopcích severně od Verdun-sur-Meuse v severovýchodní Francii střetli Němci a Francouzi. V ofenzivě byla německá 5. armáda, která se snažila obsadit tzv. Région Fortifiée de Verdun (RFV, opevněnou oblast Verdun) a jednotky francouzské 2. armády, které se zakopaly podél pravého břehu řeky Meuse.

Foto: Pozůstatky padlých vojáků odkryté v roce 1919 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Stále jsou obutí, mají na hlavách helmy a čekají...

Verdun měl pro Francouze dlouho sentimentální hodnotu, protože v jeho okolí se nacházelo 20 velkých pevností a 40 menších, které po staletí chránily východní hranici Francie. Němci byli přesvědčeni, že pokud oblast obsadí, Francouzi nasadí vše, co mají, aby ji získali znovu. Přitom by sami vykrváceli. I když to fungovalo, nedopadlo to úplně tak, jak Němci doufali. Výsledkem byl jeden z nejdelších a nejkrvavějších konfliktů – nejen v rámci první světové války, ale i v zaznamenané historii.

Bitva u Verdunu trvala 303 dní a stála život 377 231 francouzských vojáků a 337 000 německých vojáků, což představuje přibližně 70 000 obětí za měsíc. Nejnovější údaje však naznačují, že toto číslo může být ve skutečnosti mnohem vyšší – přibližně 976 000 mrtvých a asi 1 250 000 těžce zraněných, pokud započítáme i civilisty.
Zatímco Francouzi se na začátku bitvy o Verdun spoléhali především na 75mm polní děla, Němci používali nové vynálezy, zejména plamenomety. Byly zavedeny také granáty, kulomety a jedovatý plyn, ale oblíbené byly na obou stranách tříštivo-trhavé dělostřelecké granáty určené k ničení zákopů a kamenných pevností. Byly použity miliony střel, které navždy změnily krajinu.

Když první světová válka v roce 1918 skončila, Francouzi si uvědomili, že bude trvat několik století, než se podaří oblast zcela vyčistit – někteří odborníci uvádějí, že by to mohlo trvat 300 až 700 let, možná i více. Oblast bývala poseta malými zemědělskými vesnicemi, ale všechny byly opuštěny a obyvatelé přestěhováni, protože vláda zjistila, že je to levnější a proveditelnější než oblast obnovovat do původního stavu. Dnes z těchto vesnic zbyly jen opuštěné cedule jako bezútěšná připomínka minulosti.

V Červené zóně se konají prohlídky historie bitvy u Verdunu s průvodcem, je zde obnovená vesnice se zákopy, pamětní místa a dokonce i restaurace – ale nenechte se zmást. Je to stále nebezpečné místo. Vláda zřídila Département du Déminage (Oddělení pro odminování), ale i po sto letech od bitvy je před ním nepředstavitelná práce. Některá místa dnes vypadají jako nedotčený les, ale skrývají miliony výbušnin – jak těch, které už vybuchly, tak těch, které jen čekají, až je někdo nebo něco odpálí. Stále se nacházejí zbraně, přilby, a ostatky vojáků, což bude pravděpodobně pokračovat po celá staletí a zajistí zaměstnání těm, kteří mají dost odvahy pro Département du Déminage pracovat.

Psali jsme:V duchu „předurčení osudem“: dobrodružství Severoameričana Walkera ve Střední Americe

Ale výbušniny, dokonce i ty již použité, jsou vyrobeny z nebezpečných chemikálií. A pak je tu bojový plyn. Miliony tun tohoto sajrajtu zhutněného na tak omezeném prostoru měly dopad na půdu a podzemní vodu v regionu, což vedlo k tomu, že na místech, kde roste jen málo, hynou zvířata.

A je to stále horší. Až do roku 2004 tam mohli lesníci a myslivci se zvláštním povolením, dokud vědci neučinili strašlivý objev. Analýza půdy v některých částech Červené zóny zjistila až 17% obsah arsenu. Ovlivněna byla také voda v této oblasti. Kromě zvýšení hladiny arsenu až na 300násobek toho, co vědci považují za "přípustné" množství, zjistili také zvýšení obsahu biologicky nerozložitelného olova ze střepin. Není to však jen ve vodě. Objevili také biologicky nerozložitelné olovo v některých zvířatech, zejména v divočácích, takže to myslivce odradilo od jejich lovu.

Podle vědců to může být horší, protože potvrdili také vysoké množství rtuti a zinku. A jak dlouho mohou tyto látky kontaminovat vodu a půdu? Až 10 tisíc let. Francouzská vláda a EU sice oficiálně monitorují plodiny sklízené v regionu a jeho okrajových částech, ale mnozí o účinnosti jejich snah pochybují. Někteří dokonce naznačují, že úřady nic nedělají, protože se bojí dopadů na místní ekonomiku. 

Ani na okraji Červené zóny však zemědělci nejsou v bezpečí. Neuplyne snad rok, aby někdo nepřejel traktorem přes nevybuchlý granát, který vybuchne. Naštěstí už několik desetiletí nedošlo k žádným obětem, kromě zničených traktorů a těžce otřesených zemědělců. Skutečné nebezpečí však nepředstavují výbušné granáty. Přicházejí od plynových granátů – zabijáka  číslo jedna těch, kteří pracují při odstraňování munice. Navzdory pravidelným kontrolám může trvat nějakou dobu, než se nahromaděné toxiny v lidském těle odhalí. A než je lékaři objeví, může být pozdě.

Další nebezpečí spočívá v dychtivosti po rekultivaci červené zóny. Po válce byly sanační práce povrchní, protože francouzská ekonomika byla zdevastovaná. Některým obcím bylo umožněno obnovit své okolí v Červené zóně předčasně, což mělo za následek oběti na životech způsobené výbušninami a jedovatými chemikáliemi. Aby se využilo válečné turistiky, bylo otevřeno mnoho restaurací a obchodů v takzvaných "bezpečných" oblastech, o nichž se později ukázalo, že tomu bylo jinak. Bitva u Verdunu skončila před sto lety, ale stále devastuje krajinu a stále ovlivňuje lidské životy.

Zdroj: warhistoryonline