Dne 26. srpna 1278, v den svatého Rufa, se v bitvě na Moravském poli proti sobě postavilo 25 000 mužů českého krále Přemysla Otakara II. a 30 000 mužů Rudolfa Habsburského. České vojsko vítalo nepřítele voláním „Budějovice –⁠ Praha!“, habsburská armáda jim pak odpovídala „Řím – Kristus!“. Český král neměl armádu kompletní. Nedostavili se rytíři braniborského markraběte Oty a též nedorazila většina Vítkovců, jejichž čest tu zachraňovali jen páni z Rožmberka – Vítek a Jindřich. Ani Habsburk neměl vojsko v plné síle, i tak však disponoval mírnou přesilou. Jeho armáda byla složená z lehké uherské jízdy, Kumánů a z oddílů rakouské, štýrské a korutanské šlechty. Habsburská přesila ovšem nic neznamenala, protože Přemysl měl převahu v těžké jízdě z Čech, Durynska, Míšeňska a Braniborska a právě na tyto rytíře český král spoléhal. V obou táborech byly odslouženy mše a zhruba kolem deváté začala samotná bitva. Českému králi zbývaly tři hodiny života...

Foto: Padlý král Přemysl Otakar II. | Josef Mathauser / Wikimedia Commons / Public domain

Jako první vyrazili Rudolfovi Kumáni, divocí jezdci z Uher, které přivedl do bitvy uherský král Ladislav IV., Rudolfův spojenec. Jak se předpokládalo, Kumáni neměli proti českým rytířům šanci a byli tak rychle zahnáni na útěk. Do boje pak vyrazily druhé sledy obou rytířských vojsk. Ten český vedl sám král Přemysl a čeští rytíři pod jeho velením brzy získávali převahu. Svými zbraněmi a obrovskou odvahou vytlačili Habsburkovi rytíře až k Weidenbašskému potoku a zdálo se, že bitva bude jejich. V těchto chvílích boje byl z koně sražen i sám Rudolf a nechybělo málo, aby našel na bojišti smrt. Podle Kolmarské kroniky ležel na zemi, štít však z ruky nepustil a kryl se jím před údery českých rytířů. Tento stav však netrval dlouho a ze smrtícího nebezpečí Rudolfa zachránila jeho královská družina. Jako první se k němu dostal duryňský rytíř Heinrich Walter z Ramschwagenu, který ho zvedl ze země, přivedl mu koně a pomohl Rudolfovi do sedla.

Psali jsme:Wormhoutský masakr: zavrženíhodný válečný zločin vojáků Waffen-SS

Po této kritické chvíli se štěstí začalo obracet na stranu habsburských šiků. Rudolfovi velitelé, Ulrich z Kapellenu a Kondrád ze Sommerau, totiž provedli nečekaný výpad do odkrytého boku českých rytířů na pravém křídle jejich šiků. Nevedli nijak zvlášť velký oddíl, cca jen několik desítek jezdců, ale protože se na tu dobu jednalo o nečekaný manévr, odporující mravům rytířského boje, české rytíře tento počin dokonale zaskočil. Habsburští rytíři měli prý ještě během tohoto manévru volat „Utíkají!“, čehož se chytli i čeští rytíři, kteří to začali volat také. Někteří se nové hrozbě statečně postavili, např. velitel těžkooděnců Milota z Dědic se dokonce pokusil s několika rytíři tento výpad marně zastavit, avšak většina českých rytířů se dala na útěk a zcela tak rozvrátila české šiky. Král Přemysl se tehdy pravděpodobně pokusil tuto zoufalou situaci zachránit a vrhl se i se svou družinou do té nejprudší řeže a marně doufal, že s sebou strhne i své rytíře. Bohužel, čeští rytíři se dali na útěk a pro české vojsko tak nebylo záchrany. Přemyslova družina pak musela vést svůj poslední boj zcela sama, opuštěna celým vojskem. Postupně umíral jeden Přemyslův rytíř za druhým, až nakonec zůstal český král osamocen.

Ve vyprahlém hrdle ho nesnesitelně pálilo, pot ho štípal do očí a jeho ruka už byla tak slabá, že sotva pozvedla meč. Jeho myšlenky patřily krásné Kunhutě a malému Václavovi. Žízní popraskaná ústa krále ještě jednou vykřiknou „Praha!“ a zároveň se Přemysl ohnal mečem po nejbližším rytíři. Tento boj však netrval dlouho. Pod králem byl usmrcen kůň a na bezmocného Přemysla se vrhla skupina pěšáků. Ti mu kolem krku hodili provaz a bezbranného krále vytáhli z bojiště, aby ho mohli oloupit. Jeden z Habsburkových velitelů, štýrský šlechtic Berthold Schenk z Emmerberka, si toho všiml a přijel na místo potyčky. Přemysl se mu chtěl vzdát a pozvedl ruku, avšak Berthold ťal mečem a rozsekl mu hlavu. Ostatní pěšáci se k Bertholdovi přidali, začali do Přemysla sekat a bodat a tropili si z krvácejícího krále Čechů posměch. Poté knechti ze zakrváceného těla strhali drahocenné brnění a nechali královo nahé tělo ležet na bojišti. Když se Rudolf dozvěděl, že je Přemysl zajat, nařídil, aby byl jeho život ušetřen, bylo však již pozdě. Za normálních okolností by Rudolf Přemyslovy vrahy nechal zřejmě přísně potrestat, ale protože byl Přemysl v řísské kladbě, unikli tak knechti trestu.

Přemyslovo tělo nechal Rudolf vystavit ve Vídni, aby svět uvěřil, že je český král je skutečně mrtvý. Přemysl byl zabalen v purpurovém plášti a jeho tělo bylo mnichy řádně omyto, avšak každý mohl spatřit strašnou ránu, která mu znetvořila obličej. Protože byl Přemysl pořád v římské kladbě, nemohlo být jeho tělo pochováno do posvěcené půdy a zůstalo tak na márách u minoritů. Až na jaře roku 1279 Rudolf dovolil, aby bylo tělo převezeno do Čech, kde ho nechala královská vdova pohřbít ve Znojmě. Roku 1296 byl Přemysl slavnostně pochován v Praze a král železný a zlatý tak našel konečně klidu. Přemyslovo tělo bylo v minulém století zkoumáno doktorem Vlčkem, který zjistil, že král utržil hned několik smrtelných ran. Některé rány poškodily orgány v dutině hrudní a břišní, avšak smrt mu přivodila hned ta první rána do hlavy. Král byl tehdy okamžitě mrtvý díky těžkému poškození mozku a lebky.

Závěrem uvádím list, jež zaslal Rudolf po bitvě papeži. „Ač král zmíněný viděl úplnou porážku svých rytířských šiků a že takřka všemi jest osamocen, přece nehodlal ustoupit našim vítězným praporům, nýbrž bránil se, obřím duchem i mravem, s podivuhodnou statečností, až někteří z našich rytířů jej smrtelně zraněného s ořem jeho k zemi srazili. Tu konečně král ten přeslavný spolu s vítězstvím život ztratil.“ 

Zdroj: Historie válek