EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Smutný příběh mariňáka Williama Wolda - Zabil ho posttraumatický stresový syndrom

 02. 01. 2020      kategorie: Události      3 komentáře

William Wold byl americkým klukem, který se ve věku 17 let přidal k americké námořní pěchotě. Byl to kluk, který měl své sny. Chtěl být bojovník, chtěl něco dokázat. Po absolvování základního výcviku byl vybrán jako ochranka pro prezidenta USA George Bushe. Tuto činnost vykonával až do svých 21 let, kdy byl v roce 2004 povolán do Iráku. Wold se tak v listopadu 2004 dostal do nejtvrdší bitvy v Iráku a to druhé bitvy o Fallúdžu. Bitvy, která změnila každého, který se jí účastnil. Byl to teror, který trval skoro dva měsíce.

5135038a6bb3f7be1300000c-750-500
Foto: William Wold během svého nasazení v Iráku | Wikimedia Commons


V jednom rozhovoru je Wold reportérem zpovídán bezprostředně poté, co jeho jednotka zaútočila na mešitu, kde Wold sám zastřelil šest teroristů. Ze začátku rozhovoru je patrné, jak ve Woldovi proudí adrenalin a voják se zaobírá hlavně tím, jak je super, že nepřítele "sundal". Později v rozhovoru si už voják uvědomuje i stinné stránky svého působení v armádě. Podívejte se na část daného rozhovoru níže:

Psali jsme: Gabčík s Kubišem opět ožijí v novém filmu Anthropoid

Reportér se Wolda ptá, co plánuje dělat, až se z bojiště dostane. Wold odpovídá:
,,Chtějí mě po návratu povýšit na seržanta, ale na to jim kašlu. Neupíšu se jim na další čtyři roky. Jsem u mariňáků už tři a půl roku. Jenom půl roku mi zbývá, abych byl fuč. Chci žít normální život".

Reportér: Změnilo tě to?
,, Hodně. Strašně moc. Před třemi lety jsem maturoval a teď jsem tady. Na účtě mam dvanáct lidí. V jednadvaceti letech už mam na účtě dvanáct lidí."
(Během toho začal na to Wold přemýšlet a začal být takový nesvůj)
,, Jsou to kreténi. Zabijí mi kamarády. Zabili mi mého nejlepšího kamaráda".


Reportér: Je to hrozivé?
,, Hrozně"

Po příjezdu domů do USA,odletěl Wold do Washingtonu DC za dívkou, o které se v rámci výše uvedeného rozhovoru také zmínil. Dívku poznal během svého působení v Camp David a hodlal si ji vzít.
Po příletu do Washingtonu však jako první nezavolal oné dívce, ale své matce, která následně daný rozhovor se synem shrnula následovně:

,,Nestrávil tam ani čtyřiadvacet hodin. Volal mi, že potřebuje najít let domů. Říkal mi, že nemůže ani zavřít oči, že nemůže spát. Co je se mnou špatně, neustále se ptal. Věděla jsem, že se s ním něco děje."

Wold se pak přestěhoval ke své matce. Do léta 2005 neměl žádné těžké příznaky PTSD. Ale 4. července, v Den nezávislosti, se vše změnilo, když začaly venku vybuchovat rachejtle. Wold se v posteli začal třást a vyluzoval nepopsatelné zvuky.

Jeho matka vypověděla: ,,Přišla jsem k němu, hladila ho a řekla mu, že to bude v pořádku. Jenže on mě odstrčil a začal neuvěřitelně řvát." Syn se pak na matku ohradil se slovy: ,,Vůbec nevíš, co se odehrává v mé hlavě! Vůbec! Nemám tam žádný čudlík, kterým ty hrůzy vypnu!."

Psali jsme: Policejní akce na ostro ,,NIKITA 2''

rooftop2
Foto: Extrémní vyčerpání, strach a stres se na vojácích velmi silně podepsal. Jednalo se prakticky o nejtvrdší boje, které příslušníci USMC podstoupili od 2. světové války | USMC


Wold se následně začal v posteli svíjet a křičet. Záchvat trval asi 30-40 minut. Matka viděla, že její syn musí mít velmi vysoký tep a že hrozí infarkt. Matce pak došlo, že jediné co mu pomůže, bude autorita, na kterou byl syn zvyklý. Začala proto na syna křičet rozkazy: ,,Pohov, mariňáku!". Příkaz zopakovala asi pětkrát, než se Wold uklidnil. V tu chvíli došlo matce, že je opravdu zle.

Matka se nechala slyšet: ,,Před Irákem to byl skvělý kluk. Těšil se na všechno, snažil se všem pomoci, radoval se z maličkostí. Po návratu to byl někdo úplně jiný. Bylo to, jako kdyby mi umíral".

Wold začal chodit k psychologovi, který mu diagnostikoval posttraumatický syndrom. Svoji psychickou bolest začal utlumovat léky a postupem času množství léků zvyšoval. Po roce a pár měsících od své diagnózy Wold přišel za matkou, že se opět upsal mariňákům. Řekl doslova: ,,Moji bratři se tam o mě postarají". V té době již začal být závislý na léku Oxykodon.

Poté, co se Wold dostal opět k mariňákům, sloužil jako seržant u 1st Light Armored Reconnaissance Battalion (1. prapor lehkého obrněného průzkumu). Wold se nechtěl nikdy vrátit do boje, chtěl být pouze pod dohledem svých spolubojovníků. Jednu noc měl Wold těžkou noční můru, a voják se začal ve své posteli nekontrolovatelně zmítat. Jeho tři kamarádi mu skočili na postel a snažili se ho uklidnit, ale nic na něj neplatilo. Nakonec ho drželi celou noc, aby mohl v klidu usnout.

Po nějaké době byl Wold poslán na léčení kvůli jeho závislosti na lécích. Léčba však byla neúspěšná. Wold byl následně poslán do Naval Medical Center (Hlavní námořní nemocnice), kde měl sloužit do jeho propuštění.

9. 11. 2006 měl Wold pohodový den s jeho dvěma kamarády. V ten den se nechali všichni společně tetovat a pak celý den koukali na filmy. Když si Wold chtěl vzít své prášky, jeho kamarád mu řekl, že už si jeden vzal, že už si další brát nemusí a Wold ho poslechl. Ten samý večer se prý Wold začal cítit špatně. Byla mu hrozná zima. Půl hodiny před půlnocí jeho kamarádi odešli domů s tím, že se ráno vrátí a společně pojedou kempovat na celý víkend.

Jak slíbili, následující ráno byli Woldovi kamarádi zpět. Ťukali na dveře, avšak nepřišla žádná odpověď. Došli proto na recepci nemocnice s tím, že potřebují někoho, aby otevřel Woldovi dveře, že se něco asi děje. Jakmile nemocniční personál spolu s Woldovými kamarády otevřeli dveře, uviděli Wolda, jak leží v posteli ve stejné poloze, v které ho viděli naposledy. Ležel na zádech s kelímkem na hrudi, kam si odplivával, když žvýkal tabák.

34268638_1728850860569324_2181650559516278784_o (1)
Foto: Příslušníci USMC nasazují bodáky během brutálních bojů v městské zástavbě Falluji, kde velmi často docházelo ke střetům muže proti muži. | Wikimedia Commons


Wold nedýchal. Personál a kamarádi okamžitě provedli neodkladnou resuscitaci, dokud nepřijeli záchranáři a neodvezli ho na oddělení, avšak Wolda již nedokázali zachránit. William Christopher Wold zemřel dne 10. 11.2006 v 9:35 hodin.

Wold se tak stal další z mnoha obětí posttraumatické stresová poruchy. Posttraumatická stresová porucha (PTSP či PTSD, z angl. Posttraumatic Stress Disorder), někdy též posttraumatický stresový syndrom (PTSS), jinak také nazývána jako reakce na závažný stres, vzniká jako reakce na traumatickou událost. Postižený opakovaně prožívá událost v myšlenkách, snech a fantaziích a vyhýbá se místům a situacím, ve kterých k události došlo.

Video: Záběry příslušníků USMC z jednotky Williama Wolda / YouTube

CENOVÉ BOMBY (551)

Komentáře

mmm

27. 02. 2020

obyčejné výčitky svědomí ,desiluze ,pocit zneužití , vlast ho donutila znetvořit se.

Ecto

03. 01. 2020

Článek jsem si přečetl, protože mě zajímal. Nechci kritizovat, ale psychická porucha člověka nezabije(jako příčina), zástava dechu nebo srdce spíš. Myslím si, že válečné zkušenosti mohou nepoznamenat jen bezohledného člověka. Prošla si tím spousta lidí, ne všichni se z toho sesypali. Pravděpodobně neumíme určit kdo to vydrží nebo je jim to jedno.

Monarchista

02. 01. 2020

Je to nelidské, něco jsem také prožil, ale zde vojáček jasně říká co jej pálí, co jej bolí. Zdravotní služba nic, jeho velitel nic. Dokonce i během 2. světové války kluci od bombardéru po splnění daných letů, či bojových hodin měli prostě SPLNĚNO. Copak se nevede systém zařazení, není dáno jak dlouho může být voják nasazen? Potom máme mezi bývalými vojáky psychopaty. Velmi dobrý článek, ale chybí poučení...?

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací