EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Spasila je čokoláda aneb neuvěřitelný ledový pochod paraskupiny TUNGSTEN napříč vrchovinou Protektorátu

 08. 01. 2019      kategorie: Vojenská historie      3 komentáře

Do Štědrého večera chyběly pouhé tři dny. Protektorát prožíval poslední hladovou válečnou zimu. Nad jižní Moravou se objevil britský vojenský transportní letoun. Právě se mu podařilo setřást německého nočního stíhače, který si z něho udělal nad Vídní pohyblivý terč. Otvor v podlaze se konečně otevřel. Někdo v šeru letounu vykřikl: „Go!“ Výsadkáři ve tmě pod sebou spíše tušili, než viděli okolí Prostějova. Příslušníci skupiny EMBASY, zde měli plnit zpravodajské a organizátorské úkoly. 

tungsten_01
Foto: Rudolf Pernický v Tungsten ve Velké Británii (vlevo) a v roce 1939 | VÚA–VHA

Na palubě letounu zůstala již jen skupina TUNGSTEN. Její velitel kapitán Rudolf Pernický se snažil soustředit na svůj úkol, a tak ani nevnímal čas. Přesto se mu zdálo, že od okamžiku, kdy EMBASY opustila palubu letounu, uplynula už pěkně dlouhá doba. Podíval se na hodinky. „Osm minut,“ pomyslel si. „Jak jen je to možné, pouhé čtyři minuty po první skupině měli přece skákat oni?“ Na nějaké otázky ale již nebyl čas. Poslední dva „pasažéři“ se jen o par desítek sekund později, snášeli z výšky jedenácti set metrů na padácích k zemi.

Psali jsme: Matt Urban přezdívaný Duch - bojovník, na kterého byla i smrt krátká

Svatební šaty z nebe

„Hned, jak jsme přistáli, bylo mi jasné, že nás nevysadili na správném místě,“ vzpomínal Rudolf Pernický po více než šedesáti letech. „Měli jsme seskočit na mýtinu u Vortové poblíž Hlinska. Znal jsem místo dopadu z mapy, měl jsem ho nastudované do nejmenších podrobností. Polská posádka, která nás dopravovala nad protektorát, musela udělat navigační chybu.“ 

Z blízké vesnice se ozval výstřel. Oba výsadkáři se otočili tím směrem. Naštěstí se ale již neopakoval. Zřejmě někdo jen tak naslepo vypálil za odlétajícím letounem. Bylo půl jedenácté v noci. Kapitán společně s rotmistrem Leopoldem Musilem se rozhodli, že ze všeho nejdříve musejí najít kontejner s materiálem, který se jim utrhl. Než pročesali přilehlé pole, uplynula skoro hodina. Padáky a další nepotřebné věci ukryli v nedalekém stohu. „Později jsem se dozvěděl, že je našli lidi z vesnice a děvčata si z padákového hedvábí ušila svatební šaty. Někdy v březnu pětačtyřicátého to dokonce vyšetřovalo gestapo. To už se ale rychle blížil konec války, takže z toho naštěstí nic nebylo,“ usmíval se později při vyprávění generál Pernický. 

03
Foto: Zdolávání stěny během paravýcviku v Invernochy ve Skotsku | VÚA–VHA

Psali jsme: Osudy srubu K – Bg – S 11 „Na svahu“, část II.

Nejdůležitější v tomto okamžiku bylo zjistit, kde se přesně nacházejí. Jako první se do blízké vesnice vypravil rotmistr Musil. V té tmě se mu ale nepodařilo najít na silnici tabuli s označením. Když se rozednilo, viděli lidi, jak chodí s nádobami pro vodu. Zkusili vesnici obejít a najít ceduli na druhé straně. Ani to jim však nevyšlo. V nedalekém lese nakonec objevili kamenný památník s nápisem „Na památku roku 1434 postavilo město Kutná Hora“, bylo zřejmé, že se nacházejí hodně daleko od kontaktní adresy. Nakonec se kapitán Pernický rozhodl oslovit jednu ze starších žen. Zeptal se jí na cestu do Německého Brodu. Kromě speciálních map oblasti vysazení měli u sebe i generální mapu. Když si dali všechno dohromady, zjistili, že je omylem vysadili poblíž Libenic mezi Kutnou Horou a Kolínem. V náročných klimatických podmínkách, je čekal více než stokilometrový přesun. 

04
Foto: Paravýcvik ve Velké Británii, květen 1943 |  VÚA–VHA

Čekání na výsadek

Zima čtyřiačtyřicátého byla pořádně tuhá. Parašutisté pochodovali s třicetikilogramovou zátěží na zádech, pouze v noci. Přes den si zalezli někam do úkrytu a snažili se usnout. Z nalámaných smrkových větví si udělali lůžko. Měli poměrně dobré americké spacáky. Museli se vyhýbat všem vesnicím a obydleným místům, Čáslav obcházeli velkým obloukem. Naštěstí měli dobrou fyzickou kondici. Kapitán Pernický sportoval už před nástupem na Vojenskou akademii v Hranicích. Později ve Velké Británii, ne náhodou právě jeho vybrali jako instruktora pro vysílání paraskupin do protektorátu. Naši vojáci pod jeho vedením procházeli ve Skotsku skutečně náročnou prověrkou. Sám Pernický za měsíc soustředěného výcviku zhubl o osm kilogramů. Původně měla být paraskupina TUNGSTEN vysazena již 7. října 1944. K tomu ale nakonec nedošlo. Letoun s britskou posádkou se otočil nad protektorátem a kolem páté hodiny ranní přistál v italském Brindisi. Následovaly nekonečné týdny a měsíce čekání na další výsadek. Oba členové skupiny je vyplnili náročnou fyzickou přípravou a mnohakilometrovými pochody podél pobřeží. To všechno se nyní hodilo. Když se dostali do Železných hor, už se cítili jistěji, kryly je totiž lesy.

Balíčky s dehydrovanou stravou, jim vydržely jen několik desítek hodin. Kapitán Pernický si naštěstí mezi operační materiál kromě Stengunu, dvou pistolí, munice, dýky, kompasu, zapalovače, baterky a trochu rumu přibalil i kilogram čokolády. A tak si vždy večer před cestou rozdělali malý ohýnek, rozpustili sníh a v něm uvařili čokoládu. Jedině díky ní měli sílu pokračovat. Když z lesů uviděli Nasavrky, vzpomněl si Pernický, že se na 2. oddělení setkal s konspirační adresou právě z této obce. Měl to být třetí dům od kraje. A tak sestoupil do Nasavrk a zaklepal na dveře tohoto stavení. Vymyslel si historku, že někoho hledají. Štěstí jim však nepřálo, a tak museli pokračovat dál v cestě. Teprve po válce se dozvěděli, že to sice mělo být třetí stavení od kraje, ovšem z druhé strany vesnice. 

05
Foto: Musilův penzion ve Studnici

V sobotu 29. ledna 1944, konečně dorazili do Studnice. Zatímco rotmistr Musil hlídal v ese batohy a ostatní materiál, kapitán Pernický se vypravil do obce. Měli se zde hlásit u známého lyžařského závodníka Cyrila Musila. Ten je přijal velice vstřícně. Když na něj kapitán Pernický vyhrkl heslo „Zimě zdar!“, opověděl: „To je dost, že jdete, čekáme na vás už od léta.“ Nazul si lyže, vzal sáně a jelo se pro materiál, který zanechali v lese. Když si konečně sundali v teple boty, měli ponožky přimrzlé na nohou. „Omrzli mi tenkrát prsty. Důsledky toho jsem nesl ještě po několika desetiletích. Na stáří jsem byl odkázán pouze na francouzské hole,“ říkal Rudolf Pernický. To už je ale po devíti dnech čekalo první pořádně jídlo. Paní Musilová odněkud vykouzlila maso a udělala jim biftek s vejcem. Následujících šestatřicet hodin prospali. Probudili se až na Silvestra.

Boje o nádraží

Díky dobré péči a vydatnému jídlu se výsadkáři velice rychle zotavili a začali plnit své úkoly. „Cyril Musil nám u známých v Novém Městě na Moravě opatřil lyže a později, když se oteplilo, také kola. Na těchto dopravních prostředcích jsme se pohybovali po celém kraji,“ vzpomínal Rudolf Pernický. Ubytovaný byl přímo v Novém Městě, problém ale byl v tom, že jen o poschodí níž bydlel německý kapitán, velitel města. A tak se musel stěhovat. Jedním z úkolů dvojice bylo urovnat rozpory mezi odbojovou organizací Rada tří a skupinou CALCIUM vedenou podporučíkem Odstrčilem. Toho později potkal tragický osud. Na udání konfidentky Brixové doplatil životem. Ani další z úkolů – zajistit s pomocí radiomajáku Eureka dodávky zbraní a materiálu – se vinou Spojenců nepodařilo zcela splnit. Přednost totiž dostali Titovi partyzáni. 

S pomocí jejich radiomajáku, byla vysazena skupina PLATINIUM. Jejímu veliteli nadporučíku Nechanickému, se však při seskoku utrhl kontejner a zničilo se mu radiové vybavení; náhradní prostředky mu měla dopravit skupina BAUXITE. Její navedení a přistání zajišťoval v improvizovaných podmínkách poblíž Bobrové rovněž Pernický. 
Koncem války v podstatě převzal kapitán Pernický funkci vojenského velitele okresu. Rota německé pohraniční policie se v té době opevnila na nádraží v Novém Městě. Na kolejích popojížděl improvizovaný obrněný vlak, který tvořily čtyři tanky umístěné na vagonech. Ten zabránil povstalcům v obsazení nádraží. Přesunuli se tedy do severních zalesněných oblastí okresu, kde prchající Němci přepadávali místní obyvatelstvo. Snažili se tak získat civilní oděvy, do kterých by se mohli převléci. Výsadkáři, společně s dalšími odbojáři poskytovali zdejším lidem ochranu.
Ve čtvrtek 17. května 1945, se konečně kapitán Rudolf Pernický dostal na Hlavní štáb do Prahy. Na setkání se svým nadřízeným podplukovníkem Karlem Palečkem, který měl radost, že Rudolf přežil, nikdy nezapomněl.

Rudolf Pernický

Narodil se 1. 7. 1915 v Krhové. Po maturitě na Státním reálném gymnáziu ve Valašském Meziříčí, nastoupil v roce 1934 vojenskou prezenční službu u dělostřeleckého pluku 107. V roce 1938 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích. V červnu 1939 odešel do Polska a odtud o měsíc později do Francie. Již v polovině července vstoupil do cizinecké legie, kde byl přidělen k 4. pluku Zuávů. Krátce po vypuknutí 2. světové války, nastoupil v září 1939 k čs. pěšímu pluku 2 v jihofrancouzském Agde. 

Ve Velké Británii byl zpočátku přidělen k 1. baterii dělostřeleckého pluku a později na 2. oddělení MNO, jako instruktor výsadkářů, vysílaných do protektorátu. Koncem roku 1944 byl sám vyslán z Itálie do protektorátu, jako velitel skupiny TUNGSTEN.

Po skončení války byl Rudolf Pernický přidělen do 2. oddělení MNO. V letech 1946 až 1948 absolvoval Vysokou školu vojenskou v Praze. V březnu 1949 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke ztrátě hodnosti a k dvaceti letům vězení. V roce 1990 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora.

07
Foto: Gen. Pernický v roce 2005

V říjnu 2005 dostává od prezidenta republiky Václava Klause nejvyšší české vyznamenání, Řád bílého lva. Generál Rudolf Pernický zemřel 21. prosince 2005 v Praze.

06
Foto: V říjnu 2005 dostává od prezidenta republiky Václava Klause nejvyšší české vyznamenání, Řád bílého lva

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue

 Autor: Vladimír Marek

CENOVÉ BOMBY (3143)

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací