V březnu proběhly dvě významné akce v rámci bilaterálních vztahů mezi Českou republikou a Moldávií, které potvrdily tradičně dobré vztahy obou zemí.

Foto: Tank T-64BV v Tiraspolu | Stefan Wisselink / CC BY 2.0

Nejdříve český prezident Petr Pavel navštívil Moldávii, kde se setkal s moldavskou prezidentkou M. Sandu a dalšími moldavskými vrcholnými politiky. Poněkud ve stínu této návštěvy proběhla návštěva náčelníka Generálního štábu Moldavské republiky brigádního generála V. Micova v České republice, kdy se setkal se svým českým protějškem, náčelníkem Generálního štábu AČR genpor. Karlem Řehkou. Při obou těchto setkáních vrcholní političtí a vojenští představitelé Moldávie vyjádřili snahu své země vstoupit do euroatlantických struktur, NATO a EU. Stejně tak ale byla během těchto jednání moldavskými politiky deklarována snaha znovu připojit k Moldávii území, které se od ní odtrhlo na počátku devadesátých let minulého století, tzv. Podněsterskou republiku, Transnistrii. Zatímco otázka začlenění Moldávie do NATO a EU je i přes negativní postoj Ruska relativně bezproblémová, otázka znovupřipojení Podněsterské republiky k Moldávii je mnohem složitější a vyvolává četné kontroverze.

Snaha začlenit Moldávii do Evropské unie a NATO je bezesporu správná. Vždyť Moldávie je nedílnou součástí evropské kultury a evropských dějin již od dob někdejšího středověkého moldavského knížectví. A to i přes složitý vývoj, kterým si prošla Moldávie v moderní době, včetně období, kdy byla začleněna do Sovětského svazu. Především kulturně a myšlenkově patřila Moldávie vždy k Evropě, byť samozřejmě Evropě východní se všemi jejími specifiky.

Vstup do NATO a EU by bezesporu Moldávii prospěl. Jak ukazují zkušenosti středoevropských zemí, včetně České republiky, vstup do NATO a EU by Moldávii dal jednak tolik potřebnou stabilitu, ale i dlouhodobou perspektivu, kterou zejména mladí Moldavci postrádají, a proto odcházejí do zahraničí. Zapojení do NATO by Moldávii dalo také tolik potřebné bezpečnostní garance, které nabyly na důležitosti zejména v souvislosti s ukrajinskou válkou. V neposlední řadě by vstup do EU posílil moldavskou ekonomiku, což Moldávie potřebuje neméně, neboť patří mezi nejchudší země Evropy.

Stejně tak ale Evropa potřebuje Moldávii. Získáním Moldávie jejím vstupem do NATO a EU by se posílilo východní křídlo Evropy, oslabené válkou na Ukrajině. Evropa by si tak vytvořila jakýsi obranný val proti rozpínavému putinovskému Rusku. Především by ale začleněním Moldávie zmizelo jedno z dosud bílých míst Evropy tvořených státy, které nejsou členy NATO či EU. Získání Moldávie by tak bylo výrazným krokem ke sjednocení Evropy. V mnoha směrech složitější je ale otázka znovupřipojení Podněsterské republiky, vznesená jak moldavskou prezidentkou M. Sandu, tak i náčelníkem generálního štábu moldavské armády V. Micovem.

Otázka Podněstří z pohledu historického

Problematika znovupřipojení či spíše opětovného začlenění území Podněsterské republiky do Moldávie je složitá již z hlediska historického. Moldávie je totiž – ve své stávající, oficiální podobě – de facto novověkým výtvorem. A to i přes existenci středověkého moldavského knížectví. Historicky byla součástí Moldávie totiž jen území na západ od řeky Dněstr – Besarábie a Horní Bukovina. Toto území, obývané rumunsky mluvícím obyvatelstvem, pak bylo součástí osmanské říše a později bylo připojeno k Rumunsku. Rumunsku ale bylo odňato v roce 1940 Sovětským svazem.

Oproti tomu území na východ od řeky Dněstr, de facto dnešní Podněstří, bylo vždy jiné. Nikdy nebylo součástí Rumunska (kromě válečných operací během druhé světové války, kdy navíc přes obsazení tohoto teritoria rumunskou armádou nedošlo k jeho oficiálnímu začlenění do rumunského státu). Zato ale bylo součástí Ruska a později Sovětského svazu. Žilo zde mnoho rumunsky mluvících Moldavců; vedle toho zde ale žilo velké množství Rusů a Ukrajinců, kteří sem přišli především za sovětské éry v rámci celkové industrializace.

Oba tyto celky byly za Sovětského svazu sloučeny a vznikla tak Moldavská socialistická republika. Ta ale byla vždy do značné míry vnímána jako něco umělého. Rumunsky mluvící obyvatelstvo Moldávie, obývající území na západ od řeky Dněstr, toužilo připojit se k etnicky a jazykově blízkému Rumunsku. Oproti tomu území na východ od Dněstru se orientovalo spíše na Rusko. Obě entity tak měly jen málo společného, a to i přes všechny vazby, které vznikly za éry Sovětského svazu. A právě to vedlo po rozpadu Sovětského svazu k občanské válce a faktickému rozpadu země, kdy se od Moldávie odtrhlo území na východ od řeky Dněstr, které vyhlásilo svůj vlastní stát – dnešní Podněsterskou republiku.

Podněstří dnes

Pokud posuzujeme Podněstří ze současného hlediska, pak je třeba si uvědomit jedno: Podněsterská republika coby „stát“ existuje už od roku 1992. Již 33 let zde existuje Podněsterská republika jako samostatný, byť mezinárodním společenstvím téměř neuznaný stát. A za tu dobu Podněsterská republika dokázala mnohé.

Podněsterská republika si dokázala vybudovat svou vlastní, nezávislou ekonomiku. Je faktem, že je to jen díky dědictví ještě z dob Sovětského svazu – páteří ekonomiky jsou ocelárny a textilní továrny, disponující převážně zastaralými technologiemi. A stejně tak je faktem, že výkon ekonomiky Podněstří je velmi nízký. Jenže je srovnatelný s výkonem ekonomiky chudé Moldávie a v některých ohledech ji dokonce předčí! Za takové situace je složité přesvědčit obyvatele Podněstří, aby se připojili k Moldávii, což by pro některé znamenalo zhoršení jejich ekonomické situace.

Především se ale Podněstří podařilo vybudovat stát jako takový. Podněsterská republika má dnes všechny atributy moderního státu. Podněstří má svého prezidenta, svou vládu, svou státní exekutivu – a to v prakticky stejné struktuře, jaká je obvyklá i u jiných států. A ta funguje relativně dobře, bez větších problémů. Jednotlivé instituce jsou stabilizované a dokázaly zvládnout celou řadu problémů plynoucích právě ze složitého mezinárodního postavení země.

Důležité je i to, že díky vybudování těchto státních institucí si Podněstří za více než 30 let své existence dokázalo vytvořit i svou politickou elitu. To jsou nejen politici, ale i vládní úředníci, pracující na jednotlivých ministerstvech, úřadech atd. Tito lidé – právě díky tomu, že vládnou svému samostatnému státu – disponují nemalou mocí. Je nepravděpodobné, že by se chtěli své moci jen tak vzdát. Spíš lze očekávat, že tito představitelé Podněsterské republiky budou za zachování své moci tvrdě bojovat.

Z tohoto pohledu je významné i to, že Podněsterská republika má své vlastní ozbrojené síly – především pak svou armádu. Podněsterská republika disponuje na první pohled jen malou armádou, čítající jen cca 7 500 vojáků. Armáda Podněstří je ale mnohem silnější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Armáda Podněstří, která si stejně jako i další sektory státní správy do jisté míry zachovala některé principy pocházející ještě z dob Sovětského svazu, se totiž stále opírá o povinnou vojenskou službu. Díky ní může podněsterská armáda snadno mobilizovat velké množství záloh – podle podněsterských zdrojů to je až 80 000 mužů. Mobilizace takto velkého množství lidí je i vzhledem k celkové velikosti populace Podněstří (cca 450 000 obyvatel) nepravděpodobná, přesto je zřejmé, že Podněstří má v tomto směru značné možnosti.

Díky tomu má podněsterská armáda poměrně robustní strukturu, opírající se především o 4 mechanizované brigády a tankový prapor. A není to tak, že by ony brigády byly malé, jak by vyplývalo z celkové velikosti mírové armády, což tvrdí některé prameny. Tyto brigády jsou postaveny na mobilizačním principu, kdy v míru udržují jen své jádro, a v případě války by je naplnili povolaní záložníci. Jde tedy o plnohodnotné brigády, které je podněsterská armáda schopna postavit během krátké doby.

Co je důležité, podněsterská armáda pravidelně cvičí, a tím si udržuje a dokonce navyšuje své schopnosti. Záložní vojáci jsou pravidelně povoláváni na cvičení, při kterých si obnovují své schopnosti a zdokonalují se v ovládání zbraní. Vše přitom naznačuje, že tento systém záloh je velmi efektivní. Tím se armáda Podněstří odlišuje od moldavské armády, ve které se výcvik záloh prakticky neprovádí.

Podněsterská armáda disponuje i nemalým množstvím výzbroje. Je faktem, že někdejší obrovské zásoby zbraní a munice, které v zemi zbyly po někdejší sovětské 14. armádě, jsou téměř pryč – buď byly odeslány do Ruska, anebo byly prodány v rámci černého obchodu se zbraněmi. Ale přesto má podněsterská armáda k dispozici značné množství zbraňových systémů, byť převážně starších. Podněsterská armáda tak disponuje např. tanky T-64, bojovými vozidly pěchoty BMP-2 a obrněnými transportéry BTR-60/70. Tedy zbraňové systémy, které jsou i dnes s úspěchem nasazovány na Ukrajině. A lze podotknout, že podněsterská armáda má v některých bojových kategoriích víc zbraňových systémů než moldavská armáda!

Zajímavé je, že Podněsterská republika disponuje i určitým zbrojním průmyslem, což je dáno i tím, že právě na území Podněstří se nacházela většina průmyslových kapacit socialistické Moldávie. Tento průmysl vyrábí např. lehké obrněné automobily či salvové raketomety, byť jen jako modifikace starších systémů. I to by samozřejmě v případě nějakého konfliktu hrálo svou roli.

Armáda Podněstří je tak zhruba srovnatelná, stejně velká jako armáda Moldávie, která byla – na rozdíl od armády Podněstří – po celá léta zanedbávaná a dostávala jen naprosto nedostatečné prostředky. Případné střetnutí těchto dvou armád by tak bylo velmi vyrovnané.

Četná úskalí připojení Podněstří k Moldávii

A proto by bylo chybné, pokud by se Moldávie snažila získat území Podněstří silou – i takovéto názory se přitom v poslední době v Moldávii objevují. Pokud by se střetly dvě srovnatelné armády se zhruba stejnými silami, pak by výsledkem byla dlouhodobá válka. Válka, která by se mohla vléct i řadu let (stačí se ostatně podívat, jak dlouho trvá konflikt na Ukrajině, kde se přitom střetlo výrazně silnější Rusko s menší a vojensky slabší Ukrajinou). I kdyby se do této války nezapojilo Rusko (to v Podněstří udržuje omezený kontingent vojáků, částečně je ale stahuje, a to i kvůli válce na Ukrajině), byla by to válka nesmírně krvavá, která by navíc jak Moldávii, tak i Podněstří naprosto ekonomicky zdevastovala.

Stejně tak by byl chybný nějaký příliš silný politický nátlak na Podněstří. Ten by totiž mohl politické představitele Podněstří vyprovokovat k nějaké zoufalé akci – a to možná i k vojenskému útoku na Moldávii. Pokud by k tomu došlo, Moldávie by jistě odpověděla stejným způsobem. A potom by se to již nedalo zastavit – zpočátku třeba jen malé ozbrojené střetnutí by rychle přerostlo v rozsáhlý vojenský konflikt.

Situace Podněstří se od vypuknutí ukrajinské války výrazně zhoršila. Podněstří přišlo o snadné spojení s Ruskem coby svým klíčovým spojencem. Stejně tak válka oslabila i ekonomiku Podněstří. Bylo by ale chybné snažit se této situace využít a tlačit na politické představitele Podněstří, aby ukončili činnost svého kvazistátu. Jakýkoliv ukvapený krok by mohl mít dalekosáhlé – a to velmi negativní – následky jak pro Moldávii, tak i pro celou Evropu.

Zdroj: OSW Commentary