Severní Korea je státem, který si rozhodně nemůže stěžovat na nezájem světových médií. Je tomu spíše naopak – je až neuvěřitelné, jakou úlohu tento relativně malý stát (s rozlohou menší než bývalé Československo) s cca 26 miliony obyvatel) v mezinárodní politice sehrává. Tento zájem je dán i politikou diktátora Kim-čong-una, jehož výroky někdy působí téměř absurdně. Avšak i přes rétoriku Kim-čong-una musí brát svět Severní Koreu vážně. Tato země se opírá o reálnou sílu – početnou severokorejskou armádu a její obrovský vojenský arzenál.

Foto: Severokorejská armáda představuje jedinečný fenomén. Jde o jednu z nejsilnějších, nejpočetnějších armád světa, naprosto neúměrnou velikosti země. | Shutterstock

Při posuzování síly severokorejské armády, a tedy i vojenského potenciálu Severní Koreje se někdy pozornost světové veřejnosti chybně soustřeďuje pouze na strategické rakety, potažmo i na jaderné zbraně. Je to vcelku přirozené, právě balistické rakety, schopné ohrozit jak velkou část Asie, tak i USA, představují největší údernou sílu Severní Koreje. A jen díky nim může Severní Korea hrát ve světové politice tak významnou roli, neúměrnou její velikosti, ale i jejímu ekonomickému významu. Jenže vedle těchto balistických raket a jaderných zbraní disponuje Severní Korea také impozantním arzenálem konvenčních zbraní, které jsou nebezpečné možná stejně jako ony strategické rakety. V posledních letech navíc Severní Korea představila hned celou řadu moderně vyhlížejících zbraní. Ty pak ukazují na až překvapivý kvalitativní posun celé severokorejské armády, a i proto stojí za to si jich blíže povšimnout.

Severokorejská armáda

Severokorejská armáda představuje jedinečný fenomén. Jde o jednu z nejsilnějších, nejpočetnějších armád světa, naprosto neúměrnou velikosti země. Toho bylo dosaženo díky tomu, že právě na armádu je v Severní Koreji soustředěna prakticky veškerá pozornost státního aparátu, a na armádu jsou vynakládány obrovské prostředky (podle různých odhadů cca 25% HNP, což je v současnosti nejvyšší hodnota na světě). Severní Korea navíc početnost své armády neustále navyšuje. Díky tomu dnes má severokorejská armáda cca 1,28 milionu vojáků, z čehož pozemní vojsko čítá více než 1 mil. vojáků. Tato armáda disponuje obrovským množstvím zbraní, jejichž počty jsou opět zcela neúměrné velikosti státu. Severokorejská armáda tak má vůči počtu obyvatel státu největší počet tanků, nejvyšší počet děl atd.

Po dlouhá léta byla severokorejská armáda vnímána jako sice početná, ale disponující pouze zastaralou technikou. A skutečně tomu tak bylo. Převážnou část její výzbroje tvořily starší zbraně především sovětského původu, resp. jejich čínské kopie – tanky T-55 a čínské T-59, obrněné transportéry BTR-50 atd. Jenže toto vnímání severokorejské armády coby skanzenu vojenské techniky je mylné. V  posledních desetiletích se totiž tato situace zcela změnila, protože severokorejská armáda začala svůj arzenál výrazně modernizovat.

Do značné míry je to zásluhou severokorejského zbrojního průmyslu. Právě na jeho vybudování totiž severokorejský systém hodně spoléhá – plně v souladu se státní filozofií ču-čche, spoléhání se na vlastní síly. Severní Korea tak ve svých vyzbrojovacích plánech usiluje o autarkii, o nezávislost na zahraničních dodavatelích (a to včetně i těch spřátelených jako je Rusko a Čína). Díky dlouhodobému úsilí se to Severní Koreji téměř podařilo – a tak dnes Severní Korea téměř nedováží ze zahraničí zbraňové systémy.

Snad nejvíc je to přitom vidět právě ve výzbroji pozemního vojska, jehož potřeby plně saturuje domácí zbrojní průmysl. Po dlouhá desetiletí severokorejský zbrojní průmysl produkoval především kopie starších sovětských, potažmo čínských zbraní. Jejich modifikacemi se ale severokorejští konstruktéři postupně dostávali k vlastním řešením. Dnes tak lze ve většině kategorií mluvit o svébytné severokorejské škole.

V posledním desetiletí – což se přitom zhruba kryje s vládou Kim-čong-una - lze pozorovat další jev. Severokorejský zbrojní průmysl nejenže je schopen přicházet s vlastními konstrukcemi, ale dokázal představit i zbraňové systémy, které působí až překvapivě moderně. A právě tyto moderní zbraně dávají severokorejské armádě zcela jinou úroveň. Zde je nutno podotknout, že u mnoha zbraňových systémů není známo jejich oficiální jméno. Často jsou proto tyto zbraňové systémy nazývány jen západním kódem, který je obvykle odvozen od roku, kdy byl daný systém představen, případně i podle místa, kde byl poprvé spatřen. Bude tak tomu i u některých zmíněných systémů.

Tanky

Na prvním místě lze uvést tanky. Právě mohutné tankové vojsko je pro severokorejskou armádu příznačné. Severní Korea disponuje podle dostupných údajů obrovským počtem cca 5500 tanků, včetně menšího počtu tanků lehkých. Velká část tohoto arzenálu je ale zastaralá. V Severní Koreji slouží dosud i druhoválečné tanky T-34, patrně ovšem pouze pro přehlídkové účely. Ve velkých počtech slouží i tanky T-54 a T-55, případně i jejich čínské kopie T-59 – tedy tanky zcela zastaralé. Severokorejský průmysl ale dokázal přijít i s vlastními konstrukcemi tanků. Jako základ severokorejským konstruktérům posloužil sovětský tank T-62 – Sovětský svaz totiž svého času prodal Severní Koreji jak licenci na výrobu těchto tanků, tak i potřebné technologie. Na licenční výrobu tanků T-62 dokázali Severokorejci navázat výrobou tanků Chon-ma-ho. Tanky Chon-ma-ho dál rozvíjely konstrukci tanků T-62, měly ale již jiný tvar věže, přídavné pancéřování atd. Postupně tak vzniklo celkem šest modifikací těchto tanků.

Na konstrukci tanků Chon-ma-ho navázal tank Pook-pong-ho.V konstrukci tanku Pook-pong-ho ovšem již téměř nelze rozeznat prvky původního tanku T-62. Tank Pook-pong-ho má delší trup, jiný tvar věže. Významnou změnou je i použití kanonu 125 mm.  Dalším severokorejským tankem se stal typ Songun-ho, který je technicky blízký typu Pook-pong-ho, od něhož se liší pouze odlévanou, polokulovitou věží.

Nejnovějším tankem severokorejské armády je typ, u kterého dosud není ani známo jeho jméno, a který je nazýván jako M-2020 – podle monumentální přehlídky uskutečněné v roce 2020, na které byl poprvé představen. Tank M-2020 vyvolal v zahraničí řadu diskusí. Tank M-2020 se totiž zcela liší od předchozích severokorejských tanků. Vyznačuje se totiž moderními tvary, díky nimž je podobný americkému tanku M-1 Abrams, případně ruskému tanku T-14 Armata. I proto se objevily názory, že tyto tanky jsou pouze jakýmisi maketami. Jenže od té doby byl tank M-2020 představen na několika dalších přehlídkách, a proto lze u tanku M-2020 dojít k několika závěrům.

Předně je zřejmé, že jde o skutečný tank, a nikoliv o nějakou maketu. Naznačuje to i chování tanku při jízdě atd. To, že má tank M-2020 takové tvary, jaké má, je dáno jednoduše tím, že jeho konstruktéři se potýkají se stejnými výzvami jako konstruktéři západních tanků, a logicky používají i podobná řešení. I díky moderním tvarům M-2020 je pak zřejmé, že tento tank disponuje kompozitním pancéřováním, díky čemuž bude předstihovat pancéřování ruských tanků. Někdy se objevují názory, že za líbivými tvary tanku M-2020 se skrývá obdoba tanku T-72. Jenže pokud se na tank M-2020 podíváme podrobněji, pak vidíme, že s tankem T-72 tento tank nemá nic společného. S tankem T-72 pojí M-2020 možná jenom kanon 125 mm, i ten ale představuje severokorejskou konstrukci, která je od kanonu 2A46 pouze odvozena.

Zajímavé je, že tank M-2020 disponuje i pomocnou výzbrojí, představovanou protiletadlovými raketami a protitankovými raketami Bulsae, odpalovanými ze zvláštních schránek. Jde o unikátní řešení, které je ale pro severokorejskou tankovou školu typické, a které bylo použito i u některých verzí tanku Chon-ma-ho. Otázkou samozřejmě je úroveň systému řízení palby, pozorovacích prostředků atd. Zde je ale třeba uvést, že Severní Korea díky průmyslové špionáži dokázala získat i některé pokročilejší západní systémy.

Celkově lze tedy tank M-2020 považovat za moderní tank. Je samozřejmě otázkou, zda jej lze srovnávat s nejmodernějšími západními tanky, jako jsou poslední verze tanku M-1 Abrams atd. Na druhou stranu je ale třeba říci, že taková srovnání jsou vždy velice subjektivní. Je ale patrné, že tank M-2020 nijak výrazně nezaostává.

Nejdůležitější je ovšem samotný fakt, že tank M-2020 je již sériově vyráběn. Na přehlídkách se totiž objevilo již větší množství těchto tanků. To, že je M-2020 sériově vyráběn, znamená nesmírně mnoho. Nabízí se srovnání s Íránem. Irán v nedávné minulosti představil hned celou řadu tankových konstrukcí – např. tanky Zulfiqar hned několika verzí. Žádná z nich ale nebyla vyrobena ve větším množství. A poslední tank íránský Kowsar, de facto kope ruského tanku T-90, se dosud také nepodařilo dostat do sériové výroby. Obdobně se nabízí srovnání s Ruskem. Ruský tankový průmysl sice dokázal vyvinout tank T-14 Armata, jenže ten se nepodařilo dostat do sériové výroby, a ruská armáda se proto musí stále spoléhat na tanky T-72/90. Severní Korea tak svou konstrukcí tanku M-2020 oba tyto státy předčí, navíc se bude jistě snažit počty těchto tanků dál navyšovat.

Kolové obrněné transportéry

Zajímavá je kategorie kolových obrněných transportérů. Zde byl vývoj podobný tankové technice. Po dlouhá léta se severokorejská armáda spoléhala na starší sovětské typy BTR-152 a BTR-60. Tedy typy jednoznačně zastaralé, nehodící se pro moderní boj.

Výraznou změnou se staly ruské obrněné transportéry BTR-80, získané v devadesátých letech. Ty nejenže posílily severokorejskou armádu, ale posloužily i jako technologický vzorek. Na bázi obrněných transportérů totiž vznikly severokorejské obrněné transportéry M-2010, které byly představeny jak v osmikolové, tak i šestikolové verzi. Obrněné transportéry M-2010, prakticky se nelišící od typu BTR-80, se mohou zdát jako zastaralé. S typem BTR-80 totiž sdílí zastaralou koncepci s motorem vzadu. Jenže bylo by chybné proto typ M-2010 podceňovat. Lze ostatně připomenout, že obrněné transportéry BTR-80/82 jsou dnes úspěšně nasazovány v ukrajinském konfliktu. Severní Korea ale dokázala přijít i s modernější konstrukcí kolového obrněného transportéru. Na již zmíněné přehlídce v r. 2020 byl totiž představen i moderní kolový obrněný transportér, který nápadně připomíná americký typ Stryker. Jde tedy o moderní obrněný transportér s moderní koncepcí s prostorem pro výsadek na zádi vozidla.

U nového severokorejského transportéru je zajímavé, že zatím byl představen jen v podpůrných verzích - jako nosič protitankových raket Bulsae, ale i verze s kanonem 76 či 85 mm. Obvykle tomu přitom bývá naopak – nejprve je představena základní verze, a až potom podpůrné varianty. Na druhou stranu je třeba zmínit, že Severní Korea disponuje technologiemi pro výronu malorážových kanonů, nebylo by tedy pro ni tedy problém vyvinout klasické kolové bojové vozidlo pěchoty.

Opět se nabízí srovnání s Ruskem či Íránem. Rusko sice dokázalo vyvinout moderní obrněný transportér K-17 Bumerang, který je zjevně i modernější než severokorejské vozidlo. Jenže typ K-17 se dosud nepodařilo dovést do sériové výroby. Írán se pak i dnes spoléhá na letitý, BTR-60. I v tomto směru tak Severní Korea výrazně předčí své mnohem větší souputníky.

Pásová BVP

Odlišná situace je v kategorii pásových vozidel pěchoty, BVP, která jsou přitom nedílnou součástí moderních armád. V této kategorii se severokorejská armáda spoléhá na vozidla vlastní konstrukce – typ VTT-323, který je ovšem jen kopií čínského vozidla type 89. Tato vozidla pak doplňuje i menší počet vozidel BVP-1.

Je tedy zjevné, že Severní Koreji chybí nějaké moderní pásové BVP. Vzhledem k zmíněným modernizačním aktivitám Severní Koreje je ale pravděpodobné, že Severní Korea bude usilovat o vývoj takového BVP. Severní Korea k tomu má i potřebné kapacity a technologie. Lze tedy očekávat, že v příštích letech Severní Korea představí nějaké nové pásové BVP, které bude technicky blízké moderním západním konstrukcím.

Samohybná děla

Specifickou je kategorie děl, především pak samohybných. Obecně lze konstatovat, že na dělostřeleckou techniku klade Severní Korea velký důraz. Severokorejská armáda proto disponuje obrovským množstvím více než 21 000 dělostřeleckých systémů, a cca 8500 děl a kanonů, z čehož by cca 2000 ks měla být děla samohybná.

Po dlouhá léta ale byla severokorejská samohybná děla velice zastaralá, často dokonce působila spíše jako improvizace. Šlo především o samohybná děla řady Tokchon, postavená na bázi dělostřeleckého tahače ATS-59, technicky příbuzného s podvozkem tanku T-55. Na tento podvozek pak byla osazena různá děla, převážně kopie starších sovětských vzorů, jako je kanon M-46, houfnice D-20 atd. Tato děla nedisponovala otočnou věží, nemohla se proto rovnat moderním západním samohybným dělům. Určitou výjimku z těchto samohybných děl tvořilo samohybné dělo M-1991, které využívalo podvozek odvozený od tanku Chon-ma- ho, na nějž byla osazena otočná věž se 122 mm kanonem, odvozeným od typu D-74.

I vzhledem k této zastaralosti severokorejského samohybného dělostřelectva bylo určitým překvapením samohybné dělo představené na přehlídce v r. 2020. To naopak působí velice moderním dojmem. Svým vzhledem nápadně připomíná jihokorejské samohybné dělo K-9, a i proto se mu někdy přezdívá KN-9. O tomto samohybném dělu je zatím jen málo informací, neví se ani, zda používá západní ráži 155 mm či východní ráži 152 mm. Nápadně dlouhá hlaveň, zřejmě o obligátní délce 52 ráží, ale napovídá, že jde o dělo s vysokým dostřelem, zřejmě kolem 40 km. Moderně řešený podvozek pak tomuto samohybnému dělu dává punc soudobého samohybného děla. Těchto samohybných děl, která fungují i jako jakási chlouba severokorejského zbrojního průmyslu, bylo již představeno větší množství, takže lze odvodit, že probíhá jejich sériová výroba.

Protiletadlové systémy pozemních vojsk

Krátce je třeba zmínit i protiletadlové systémy pozemních vojsk. Po dlouhá léta totiž byla nesmírná početnost severokorejské armády vyvážena vzdušnou převahou jihokorejských a amerických vzdušných sil – severokorejská PVO byla sice početná, ale naprosto zastaralá. Jenže v posledních letech Severní Korea představila hned několik moderních protiletadlových systémů. Jednak byl představen systém, který je modernizovanou variantou známého ruského systému S-10. Stejně tak ale Severní Korea dokázala představit i svou kopii ruského systému TOR, umístěnou na návěsech, potažmo i kopie systému Buk. Jde zjevně o moderní systémy, schopné boje i proti moderním letounům, a mohou plnit i úkoly protiraketové obrany. Tyto systémy slouží primárně pro ochranu objektů, stejně tak ale mohou být použity i v rámci pozemních vojsk, kterým tak mohou zajistit krytí proti vzdušným úderům. Tím je ovšem vzdušná převaha jihokorejské armády (a amerických jednotek umístěných v Jižní Koreji) minimálně z části vyvážena.

Severní Korea tak v posledních letech představila hned celou sérii moderních zbraňových systémů prakticky ve všech důležitých kategoriích. Moderní tanky M-2020, doprovázené pěchotou převáženou v nových kolových obrněných transportérech, a podporované novými samohybnými děly, mohou tvořit celé kompletní jednotky. Je patrné, že tyto moderní zbraňové systémy tvoří zatím jen malou část výzbroje obrovské severokorejské armády. Nicméně vzhledem k tomu, že u všech již probíhá jejich sériová výroba, bude se tato moderní složka severokorejské armády čím dál víc zvětšovat. Severní Korea jistě nikdy nepůjde cestou komplexního přezbrojení své armády, a i nadále bude ve výzbroji udržovat starší systémy. I tak ale budou jednotky vybavené moderními zbraňovými systémy představovat impozantní sílu. 

Ani tyto nové zbraňové systémy severokorejské armády se zřejmě nemohou rovnat nejmodernější technice, jakou disponují USA či Jižní Korea. Oba tyto státy si díky své vojenské technice i nadále udržují před severokorejskou technikou kvalitativní náskok. Jenže tento náskok je mnohem menší než před nějakými dvaceti lety, Severní Korea jej dokázala minimálně zčásti stáhnout.

Je však nutno zmínit, že těchto vojenských a technických úspěchů bylo dosaženo jen na úkor severokorejského obyvatelstva – to si neuvědomují ti, kterým tyto úspěchy Severní Koreje imponují. I díky obrovským výdajům na vývoj popsaných zbraňových systémů je Severní Korea nadále ekonomicky na úrovni rozvojových zemí, a velká část obyvatelstva žije v chudobě. Opět se dokonce objevují zmínky o hladu v mnoha oblastech Severní Koreje. Jenže vedení Severní Koreje opakovaně dalo najevo, že mu na životní úrovni jeho obyvatelstva nezáleží. Pro severokorejské vedení je mnohem důležitější jeho bezpečnost, zabezpečená milionovou armádou, a vlastnictvím obrovského množství zbraní – především pak těch moderních. Právě ty nyní Severní Korea má, a i proto se v poslední době chová čím dál agilněji.

Severokorejské zbraňové systémy nám mohou připadat jako příliš vzdálené, týkající se jen korejského poloostrova. Jenže tomu tak není. Díky tomu, že Severní Korea disponuje tak moderními výkonnými zbraněmi, může je totiž také nabídnout na světovém trhu. Už nyní je Severní Korea na zbrojním trhu poměrně aktivní. Pokud nyní bude mít zbraňové systémy srovnatelné s moderními čínskými či ruskými zbraňovými systémy, její exportní snahy budou zřejmě ještě silnější.

Severní Korea tak může dodávat své moderní zbraně různým spřízněným státům - zemím, jako je Írán nebo Venezuela. Může to činit třeba jen proto, aby pozlobila USA. Stejně tak ale může Severní Korea dodávat svou moderní obrněnou techniku i Rusku, a to třeba zmíněné tanky. Na první pohled něco takového zní absurdně. Ale vzhledem k tomu, že Rusko na Ukrajině ztratilo obrovské množství tanků, a na druhé straně se mu nepodařilo rozjet výrobu tanků T-14 Armata (a váznou i dodávky tanků T-90), může to být zcela reálné. Severní Korea svými nedávnými dodávkami munice dokázalo, že je ochotné a schopné Rusko vojensky podporovat. Mohlo by jej podporovat – třebas i dodávkami svých moderních tanků.

Nové severokorejské tanky, ale i další moderní vojenská technika Severní Koreje by se tak mohly brzy objevit i v Evropě, nám až příliš blízko. I proto stojí za to ji pozorně sledovat.

Zdroj: bbc.com, armscontrolcenter.org, japantimes.co.jp