Tzv. útočnou pušku dnes používají pěší jednotky v armádách po celém světě. Před druhou světovou válkou však byly tyto zbraně prakticky neznámé a první sériově vyráběnou útočnou pušku –⁠ StG 44 (Sturmgewehr 44, „útočná puška 44“) –⁠ zavedlo nacistické Německo právě během tohoto konfliktu. Tato zbraň následně ovlivnila mnoho pozdějších konstrukcí a mnozí odborníci tvrdí, že je tato zbraň přímo příbuzná slavnému sovětskému a dodnes světově rozšířenému Kalašnikovu AK-47.

Během první světové války bylo zjištěno, že puška jako hlavní zbraň pěchoty nebyla nijak zvlášť účinným prostředkem, jak způsobit nepříteli ztráty. Mnohé pušky používané během tohoto konfliktu byly vynikajícími zbraněmi: například britská puška SMLE (Small Magazine Lee-Enfield) se šroubovým závěrem byla vybavena zásobníkem na deset nábojů a vysoce vycvičení profesionálové britských expedičních sil dokázali během prvních bojů vystřelit až patnáct mířených ran za minutu. Problém byl v tom, že relativně málo z těchto nábojů zasáhlo svůj cíl. Zdaleka nejúčinnějším prostředkem v první světové válce bylo dělostřelectvo. Podle odhadů mělo na svědomí až 70 % britských a francouzských bojových ztrát na západní frontě a přibližně 60 % německých ztrát. Další v pořadí smrtelnosti byl pak kulomet.

Foto: Německá pěchota vybavená útočnými puškami StG 44 v Ardenách v roce 1944 | Bundesarchiv, Bild 183-1985-0104-501 / Lange / CC-BY-SA 3.0

Nebylo zcela možné rozlišovat mezi bojovými zraněními způsobenými kulomety a puškami, protože většina těžkých kulometů používaných všemi stranami střílela stejné náboje jako pěchotní pušky. Následná pozorování na bojišti však jasně ukázala, že kulomet má na svědomí mnohem více ztrát než puška.

Problém se netýkal konstrukce a schopností pušek samotných – průměrná vzdálenost, na kterou se pušky během první světové války používaly, byla na osm set metrů. Na takovou vzdálenost a při použití klasických mířidel je sotva možné rozeznat cíl velikosti člověka, natož ho spolehlivě zasáhnout jedinou ranou. Byla tak zapotřebí zbraň, která by byla snadno přenosná jedním vojákem a zároveň schopná plně automatické palby, která by jí dávala větší šanci na potlačení vzdáleného cíle.

Jedním z prvních pokusů o výrobu takovéto zbraně byl Fjodorovův Avtomat, který v roce 1915 zkonstruoval kapitán Fjodorov v ruské armádě. Tato zbraň střílela japonským nábojem 6,5×50 mm SR Arisaka, který byl v Rusku široce dostupný, protože mnoho jeho pěšáků bylo vybaveno puškami Arisaka. Avtomat byl vybaven zásobníkem na 25 nábojů a byl schopen plně automatické palby. V malém počtu jej používala ruská armáda během první světové války a obě strany v následující ruské občanské válce. Fjodorovův Avtomat lze považovat za vůbec první příklad toho, co dnes nazýváme útočnou puškou, ale jako válečná zbraň nebyl nijak zvlášť úspěšný. Jeho výroba byla složitá a nákladná, zbraň nebyla nijak zvlášť přesná a měla tendenci se přehřívat a zasekávat.

Později za války vyrobili Francouzi pušku Ribeyrolles Carabine Mitrailleuse 1918. Ta používala zcela nový náboj, který vznikl spojením střely 8 mm Lebel se zmenšeným hrdlem nábojnice .351 Winchester. I tento nový náboj se ukázal být při použití velmi nespolehlivý a nikdy nebyl použit v boji. Bylo to však poprvé, kdy se někdo pokusil vyrobit to, čemu se později začalo říkat "střední" náboj, puškový náboj se sníženým výkonem určený speciálně pro použití v plně automatické zbrani.

Při hledání lepší palebné síly se většina armád v první světové válce rozhodla pro samopal, zbraň schopnou plně automatické palby, která však používala pistolové střelivo. Tyto zbraně měly sice krátký dostřel a malou přesnost, ale ukázaly se jako ideální pro boj zblízka, například v zákopech.

V meziválečném období se pak objevilo několik pokusů o výrobu vojenské pušky s plně automatickými schopnostmi. V roce 1921 byla např. představena švýcarská pistole Pistolengewehr, která používala stejný mechanismus jako pistole Luger. Byla komorována pro náboj 7,65x35 mm a jednalo se o zbraň, kterou bylo možné používat v poloautomatickém nebo plně automatickém režimu. Mimo švýcarskou armádu však nebyla nikde jinde přijata.

V Německu byl asi nejzajímavější vývoj pušky Vollmer M35, zbraně puškové ráže s plně automatickou střelbou. Její výroba se však ukázala jako složitá a nákladná a sériová produkce ani nezačala. Standardní německá armádní puška Karabiner 98k byla spolehlivou a přesnou zbraní, ale byla velká a těžkopádná. Nehodila se k novým německým taktickým přístupům zaměřeným na mechanizovanou válku, v níž byla pěchota rychle nasazována do boje z nákladních automobilů a obrněných transportérů.

V reakci na to německá armáda vybavovala stále větší počet svých vojáků samopaly, jako byl MP-38 a jeho pozdější deriváty včetně MP-40, který střílel pistolovým nábojem 9 mm Parabellum. Přestože byly tyto zbraně nepřesné na vzdálenost větší než 100 metrů, ukázaly se v počátečních fázích druhé světové války jako dostačující.
Německá invaze do Sovětského svazu v červnu 1941 však vše změnila. Tváří v tvář velkému počtu sovětských vojáků vyzbrojených poloautomatickou puškou SVT-40 hlásil Wehrmacht naléhavou potřebu automatické zbraně, kterou by mohl nosit a střílet jeden voják, ale která by měla větší dostřel a přesnost než používané samopaly.

Analýza ukázala, že většina střetů na východní frontě probíhala na vzdálenost 60 až 180 m, takže každá nová zbraň musela být přesná na horní hranici tohoto rozsahu. Počátkem roku 1942 byly v Německu vypsány zakázky na vývoj automatické zbraně, která by používala nový náboj 7,9x33 mm Kurz (Short). Německá firma C. G. Haenel Waffen vyrobila prototypy nové zbraně MKb 42(H), kterou navrhl Hugo Schmeisser. Schmeisserovo jméno se mimochodem dnes nejvíce spojuje se samopalem MP 38, ačkoli s konstrukcí této zbraně neměl téměř nic společného.

Prototypy MKb 42 pak byly testovány v terénu v listopadu 1942 a získaly velmi silnou podporu Wehrmachtu. Nová zbraň byla plně automatická a opatřená výrazným zahnutým zásobníkem na 30 nábojů. Nevážila více než puška a mohl ji snadno nosit a používat jeden voják. Více než 11 000 kusů MKb 42 bylo odesláno k dalším polním zkouškám počátkem roku 1943. Bylo zjištěno, že nová zbraň je spolehlivá a přesná na vzdálenost až 300 m – což bylo oproti stávajícím samopalům obrovské zlepšení.

Poté spory mezi jednotlivými odděleními odpovědnými za výrobu pušek vedly k tomu, že Hitler rozzlobeně zasáhl a zastavil práce na všech nových konstrukcích pušek, včetně MKb 42. Neúspěchy na východní frontě však vedly k pokračujícím požadavkům na zdokonalení zbraní. V červnu 1944 se Hitler nakonec nechal přesvědčit, aby pušku MKb 42 osobně vyzkoušel. Byl tak ohromen, že trval na jejím okamžitém zavedení do výroby.

Hitler, který měl rád dramaticky znějící názvy, také nařídil, aby se nová zbraň jmenovala Sturmgewehr. Tedy útočná puška. V posledních deseti měsících druhé světové války bylo vyrobeno více než 400 000 exemplářů nově označené StG 44. Útočná puška se ukázala jako účinná a spolehlivá zbraň. Zkušenosti z urputných pouličních bojů na východní frontě také vedly dokonce k výrobě verze Krummlauf (resp. k výrobě speciální hlavně Krummlauf pro pušku StG 44), která měla hlaveň ohnutou pod úhlem 30° nebo 45°, aby bylo možné střílet i za roh.

Zavedení nové zbraně však přišlo příliš pozdě na to, aby porážce Wehrmachtu zabránilo. Po skončení války ukořistil Sovětský svaz velké množství těchto zbraní. Sověti tyto zbraně pak použili k vybavení vojenských a policejních jednotek ve východním Německu a také k zásobování povstalců v mnoha částech světa.

StG 44 používala OOP a Hizballáh a dochované válečné exempláře byly dokonce odebrány jednotkám domobrany během nedávných konfliktů v Iráku. GSG (German Sport Guns), německý výrobce střelných zbraní se sídlem ve Vestfálsku, v současnosti prodává poloautomatickou kopii StG 44 v ráži .22.

Obecně se také tvrdí, že StG 44 přímo ovlivnila konstrukci AK-47, nejrozšířenější útočné pušky 20. století. Posoudit, zda je to pravda, je však obtížné. Oficiálně byla puška Avtomat Kalašnikova 47 (AK-47) navržena Michailem Kalašnikovem, který byl zraněn v bojích proti nacistům, než byl převelen do hlavní sovětské konstrukční kanceláře ručních zbraní. Bylo to překvapivé, protože Kalašnikov nebyl formálně vzdělán jako inženýr, konstruktér, a dokonce ani jako puškař. Mnoho lidí se také domnívá, že není náhodou, že konstruktér StG 44 Hugo Schmeisser a členové jeho konstrukčního týmu, kteří byli zajati Rusy, byli v letech 1946-1952 nuceni pracovat právě v továrně, kde pracoval Kalašnikov. Je také pozoruhodné, že první prototypy AK-47, které se vyráběly v Iževsku, byly až nápadně podobné StG 44, ačkoli sériové verze obsahovaly pozoruhodné rozdíly.

Někteří lidé dokonce poukazují na to, že poté, co se německý konstrukční tým mohl vrátit domů, Kalašnikov už nikdy nevyrobil žádnou další inovativní zbraň. Kalašnikov je stále obecně považován za konstruktéra AK-47, i když v roce 2009 v rozhovoru poskytnutém u příležitosti jeho 90. narozenin připustil, že mu možná "pomohl" Hugo Schmeisser a jeho tým. Schmeisser zemřel v roce 1953 a o svém působení v Rusku nikdy nemluvil.

Kalašnikov zemřel v roce 2013 ve věku devadesáti čtyř let. V září 2017 pak byla v centru Moskvy odhalena vynálezcova pamětní socha. Podstavec, na němž postava stála, byl ozdoben několika litými kovovými deskami, které zobrazovaly detailní pohledy na AK-47. Nebo alespoň většina z nich. Přinejmenším jedna z nich pak ve skutečnosti zobrazovala StG 44 – sochař zřejmě zaměnil obě zbraně, které si jsou navenek velmi podobné. Tento fakt byl rychle objeven a z památníku byla podoba německé zbraně odstraněna. 

Každopádně Sturmgewehr 44 byla první sériově vyráběná útočná puška a jako taková je předchůdkyní legendárních zbraní, jako je např. americká puška M16.

Zdroj: warhistoryonline