Syrská svobodná armáda, zrada západu na syrských křesťanech a Rusko v Sýrii
Tzv. Arabské jaro začalo v Sýrii 6. března 2011. Den ten ve městě Dar'á napsala skupina kluků na zeď nápis „Teď je řada na tobě, doktore.“ Byla to narážka na syrského diktátora Bašára Asada, který byl vystudovaný oční lékař. Policie kluky zadržela, odvezla na policejní stanici, kde jim dali pořádný výprask a pak je zase pustili. Jenže další dny vyšly do ulic davy lidí a došlo i na bitky s policií. Mezi demonstranty se nacházeli také ozbrojení islamisté z Muslimského bratrstva, takže došlo ke střelbě a k prvním mrtvým. V dalších dnech demonstranti vypálili budovu místního soudu a kanceláře strany Baas. 27. března zaútočily na město bezpečnostní síly, které obsadily hlavní základnu vzbouřenců mešitu Al-Umarí. Povstalci vyzbrojení zbraněmi z Libye dobyli mešitu zpět a to znamenalo začátek občanské války.
Foto: Vojáci americké námořní pěchoty a jordánské armády spolupracují v Ammánu | Wikimedia Commons / Public domain
Asadův režim byl v té době silně neoblíbený, ale nedá se říct, že by Syřanům vadila sekulární diktatura nebo Asad jako takový. Spíše to byla špatná ekonomická situace, do které se země po ekonomických reformách dostala. Mladý Asad tehdy chtěl zbavit zemi nefungujícího socialistického směřování a zahájil reformy, jenže ty vedly k podobnému výsledku jako naše reformy v devadesátých letech, kdy se naše hospodářství v podstatě rozkradlo. V Sýrii to bylo ještě horší, kdy zbohatlo jen několik vlivných členů strany, příbuzní prezidentské rodiny, ale prostý lid se měl obecně hůř. Lidé se nedokázali přizpůsobit novým podmínkám a vznikla tak vysoká nezaměstnanost. Situaci paradoxně zhoršil sám Asad i tím, že jako gesto dobré vůle v rámci amnestie propustil z vězení stovky členů Muslimského bratrstva, kteří okamžitě začali proti režimu intrikovat. Od Kataru a Turecka dostávali zbraně a od Saudů peníze. Události v Tunisku pak byly rozbuškou pro kulminaci nespokojenosti s Asadovou vládou a události v Dar'á, kde byla větší chudoba než jinde, zažehly oheň povstání.
Hnacím motorem povstání byli Muslimští bratři, ale ti záhy zjistili, že jsou odstaveni na druhou kolej radikálním proudem islámského salafismu. Rychle se ukázalo, že salafisté byli v prvních dnech povstání nejpřipravenější a nejlépe organizovanou silou a díky tomu Katar, Turecko a Saúdská Arábie začaly financovat hlavně je. Protesty v zemi každým dnem narůstaly a režim tomu pomohl i tím, že nevěděl, jak reagovat. Asad nebyl schopen zvládnout obrovskou brutalitu a nedisciplinovanost svých bezpečnostních složek a neukončil zabíjení a svévolné zatýkání lidí, které do náruče vzbouřenců nahnalo jinak neutrální většinu. Že se země ponořila do pekla války si všichni uvědomili 4. června 2011, kdy ve městě Džis Aš-Šughúr během pohřbu jedné z obětí policejního teroru do obrovského smutečního průvodu vtrhla stovka ozbrojených rebelů, kteří zahájili palbu na přihlížející policii. Došlo k obrovské přestřelce, během které zemřely stovky civilistů. Následně vzali naštvaní lidé útokem policejní stanice a místní úřady. Když do města přispěchali na pomoc vojáci z nedalekého okolí, zjistili, že jim salafisté připravili léčku, kdy bylo tehdy zmasakrováno 120 vládních vojáků.
Za měsíc později byl v Turecku oznámen vznik Free Syrian Army, Syrské svobodné armády FSA, kterou založil dezertér od syrského letectva plukovník Rijád Al-Asad. FSA se prohlásila za ozbrojené křídlo syrského lidu a za svůj cíl si vytyčila nábor dalších dezertérů a následné odstranění vlády. Mezi jejími členy bylo několik demokratických osobností, a proto se FSA okamžitě stala hlavním koněm západu, který do té doby s jistou nadsázkou neměl v Sýrii komu fandit. Na západě nikomu zjevně nevadilo, že vedení FSA nikdy nemluvilo o demokracii a ba co hůř, v jejích prohlášeních se často objevovaly výzvy k vystěhování syrských křesťanů do Libanonu a k vyvraždění alávitů. Západ neměl v Sýrii prostě své zastoupení a FSA se mu hodila. Že FSA není žádná výhra se ukázalo záhy. FSA tvořilo volné seskupení samostatných vojenských oddílů z území, kde žili sunnité, a jeho součástí bylo také množství drobných paravojenských buněk po celé Sýrii. Většina těchto oddílů používala náboženskou rétoriku a své názvy si vybíraly podle hrdinských postav a událostí v sunnitských islámských dějinách.
Vliv FSA a její rádoby umírněnou orientaci západ totálně podcenil. Podle západních předpokladů mělo FSA tvořit 40 000 vojáků za svobodu, kteří měli lid Sýrie přivést k demokracii západního stylu a sekularismus se měl stát základem nového arabského liberálního státu. Ve skutečnosti měla FSA více než 9000 mužů a na bojišti se chovala stejně brutálně jako islamisté. V boji se FSA chovala ovšem úplně jinak a na rozdíl od islamistů s jejími členy vládní vojáci bojovali vždy raději. Islamisté se nikdy nevzdávali, ale členům FSA stačilo mnohdy zaplatit, aby změnili strany, nebo prostě jen vyklidili své pozice.
FSA rychle přešla do druhé ligy a její místo zaujali islamisté z Liwá Islám, Saqúr Aš-Šám, Ahfád Rasúl, káidistické Džabhat An-Nusrá a později ISIS. Všechny tyto islamistické organizace posilovaly peníze z Turecka, Kataru a Saúdské Arábie a hlavně příchod džihádistů z celého muslimského světa. Členové FSA se do těchto organizací postupně rozpustili a z původní FSA zbyla jen firemní značka a vojenské překladiště, aby do povstalců západ nepřestal investovat peníze a zbraně. O tom, zdali to západ věděl či nikoliv, se můžeme dohadovat, avšak je pravděpodobné, že tento fakt ve své liberální naivitě přehlížel. V USA byla hlavním tahounem podpory FSA Hillary Clintonová, která tušila, že se její milovaná „demokratická opozice“ dostává do problémů, a proto stála za operací Sykamorový les (Timber Sycamore), která měla FSA pomoci s výcvikem a se zbraněmi. USA stála tato operace miliardu dolarů a povstalci za tyto peníze přes Jordánsko a Turecko obdrželi zbraně a materiální podporu. Všechny tyto zbraně nakonec skončily v rukách islamistů. Z amerických dolarů byli také placeni zahraniční džihádisté, takže Asadův režim začal rychle tahat za kratší provaz.
USA a i západ tak v podstatě platily vrahy, kteří v Homsu uspořádali na 50 000 křesťanskou komunitu pogrom. Po osvobození města v něm nakonec přežilo jen tisíc křesťanů. V Aleppu došlo k podobným zvěrstvům, které skončily až v okamžiku, kdy město zase ovládli vládní vojáci. Před začátkem války tam žilo 250 000 křesťanů, když ho pak Asad získal zpět, počet křesťanů byl zredukován na pouhých 30 000. Po těchto zvěrstvech asi není divu, že dosud neutrální křesťanská komunita přešla hromadně na stranu Asada a křesťanské milice bojovaly jako lvi po boku vládního vojska. To byla v očích západních politiků obrovská chyba a křesťanské milice byly považovány za Asadovy ovce.
K prozření západu a USA došlo až po dobytí a vyrabování vojenských skladů v Iráku bojovníky ISIS. V srpnu 2014 pak těmito zbraněmi vyzbrojení džihádisté dobyli syrskou leteckou základnu Tabqa a podle stejného scénáře popravili všechny zadržené. Američané si za svého spojence pak našli Kurdy, kteří měli oproti křesťanům tu výhodu, že žili vedle sebe v homogenních oblastech a uměli se islamistům lépe bránit. Shodou okolností se v té době Kurdové statečně bránili útoku ISIS ve městě Kobaní a díky americkým leteckým útokům se jim podařilo útok islamistů odrazit. Toto spojenectví nebylo vůbec lehké, protože kurdská YPG byla marxistická a taky tu byli Turci, kteří Kurdy nenávidí. Nakonec však spojenectví fungovalo. Boj proti ISIS se ukázal jako mimořádně nákladný a USA stál celkem 14,3 miliardy dolarů. Americká letadla podnikla 24 000 bojových letů a vrcholem této operace bylo dobytí hlavního města ISIS Ar-Rakka.
Syrská vláda sice proti bombardování svého území americkými letadly protestovala, ale později i sám Asad uznal, že „šlo o krok správným směrem“. Díky americkému bombardování se mohla jeho vojska přestat starat o ISIS a svou pozornost plně zaměřit na zbylé islamisty. V Sýrii už tehdy operovaly tisíce Íránců a bojovníků Hizballáhu a společně s nimi Asad naplánoval s ohledem na americké nálety proti zbylým islamistickým uskupením protiofenzívu. Ta začala na jaře 2015 a skončila katastrofou. Islamisté byli díky americkým penězům dobře vyzbrojeni a pustili vládnímu vojsku silně žilou. Po porážce vládního vojska dokonce obsadili i dálnici Damašek-Aleppo, kterému hrozilo úplné obklíčení. Asadův režim se ocitl na pokraji zhroucení, jeho síly byly totálně vyčerpány a jen s velkými obtížemi odrážely teroristickou protiofenzívu. Vše nakonec vyřešil velitel íránských dobrovolníků Kásim Sulejmání, který v červenci odletěl do Moskvy, kde se setkal s Putinem. Putin do války v Sýrii původně zasahovat nechtěl, tenkrát ještě byl schopen uvažovat racionálně a bál se velkých ztrát, které by Rusové nepřijali. Sulejmání ho však přesvědčil, že Sýrie má pořád naději, avšak potřebuje leteckou podporu. Rusko poslalo do Sýrie letadla a první ruské letecké údery dopadly na pozice teroristů u Homsu a Hamy. Díky následné efektivní koordinaci ruských letadel a syrských vládních jednotek, křesťanských milic a Kurdů se pak situace na bojišti výrazně změnila a muslimští teroristé byli nakonec poraženi.
Zdroj: historie válek