Bezpilotní vesmírné letadlo Boeing X-37 absolvovalo svůj první let mimo zemskou atmosféru v roce 2010, přičemž bylo převzato od roku 2004 od NASA ministerstvem obrany USA jako přísně tajný vládní vojenský program. Letoun představuje pro americkou armádu významný milník ve vojenském využívání kosmického prostoru.  V loňském roce absolvovalo svůj šestý vesmírný let, přičemž jeho účel zůstává stále přísně tajný.

Tento šestý let ukončila ke konci loňského roku bezpilotní kosmická loď X-37B americké armády přistáním ve floridském Kennedyho vesmírném středisku (12. listopadu) po tajné 908denní misi mimo zemskou atmosféru. Stroj X-37B tímto letem překonal svůj dosavadní rekord 780 dní na oběžné dráze a poprvé letěl s připojeným servisním modulem. Podplukovník US Space Force Joseph Fritschen, programový ředitel pro tuto bezpilotní kosmickou loď, oznámil v oficiálním prohlášení týkajícím se letu: „X-37B nadále posouvá hranice experimentování na oběžné dráze, za čímž stojí špičkový vládní a průmyslový tým. Schopnost provádět experimenty na oběžné dráze v automatizovaném režimu a bezpečně přivézt domů jejich výsledky pro následnou analýzu na zemi se ukázala jako velmi důležitý výdobytek pro ministerstvo letectva a vědeckou komunitu.“

Foto: Ilustrace bezpilotního vesmírného letounu Boeing X-37 | Wikimedia Commons / Public Domain

Psali jsme:Ruský tank T-14 Armata na ukrajinském bojišti

Mlžení oficiálních představitelů US ARMY o skutečném významu a výsledcích zkoušek programu X-37B však vyvolává mnoho dohadů a spekulací. Několik skutečností je však víceméně jasných, i když se o nich dnes kupodivu moc nemluví. Ta základní je, že samotný fakt provádění experimentů a zřejmé využívání stroje X-37B na oběžné dráze jasně dokumentují, že USA dohnaly a překonaly původní technologický náskok, který měly bývalý SSSR a později Rusko v této kategorii kosmické techniky před nimi.

Je totiž třeba přiznat, že v kategorii kosmických bezpilotních letounů se schopností automatického přistání na pozemní základně měl Sovětský svaz v minulosti až dvacet let náskoku před Spojenými státy.  Už v roce 1982 vyzkoušel ve vesmíru svůj malý orbitální raketoplán BOR-4 2, který tehdy ještě přistál v Indickém oceánu na padácích. Další prototypy, schované v řadě do vesmíru vysílaných družic pojmenovávaných názvem KOSMOS s nicneříkajícím číslem již přistávaly na území SSSR. Většinou všechny tyto pokusné stroje vznikaly jako testovací a ověřovací modely v rámci vývoje sovětského raketoplánu Buran, který také jako první na světě plně automatickou misi ve vesmíru včetně úspěšného bezpilotního přistání zvládl, a to dne 15.11.1988. Buran byl tedy prvním znovupoužitelným vesmírným letadlem na světě schopným automaticky přistát po návratu z oběžné dráhy, dnešní Boeing X-37 je druhý. Zde je na místě připomenout jednu důležitou vlastnost, kterou jsou obecně kosmické letouny tvaru vztlakového tělesa či raketoplánu s křídly a schopné manévrování v atmosféře tak výjimečné. Každá družice, kterou kdokoli vypustí na oběžnou dráhu, totiž může jen velmi pomalu a jen velmi omezeně změnit svoji oběžnou dráhu. Důvod je jednoduchý, nemá na to s sebou dostatek energie, neboli paliva pro své vlastní raketové motory. Velmi zjednodušeně řečeno, aby družice změnila svůj směr dráhy oběhu okolo Země o 90 stupňů, musela by mít s sebou tolik paliva, které by naplnilo znovu celou nosnou raketu, která ji původně vynesla do vesmíru. Zásadním způsobem změnit dráhu družice, která se již dostala na oběžnou dráhu Země, je proto technicky téměř nemožné. A proto jsou standardní družice na oběžné dráze kolem Země víceméně snadno detekovatelné a jejich dráha a poloha na ní jsou relativně snadno vypočitatelné, a co je nejdůležitější, víceméně předvídatelné.

Naproti tomu, zjednodušeně řečeno, kosmická tělesa vztlakového tvaru, tj. i raketoplány s křídly, dokáží vcelku s malým nárokem na dodatečnou pohybovou energii, tj. na množství neseného paliva, měnit svoji oběžnou dráhu velmi podstatně. Stačí jim klesnout do povrchových a ještě velmi řídkých vrstev zemské atmosféry, a tam díky svému aerodynamickému tvaru, tepelnému štítu a vysoké rychlosti provést aerodynamický manévr, kterým dosáhnou podstatné změny směru letu. Nebo se jen mohou od povrchových vrstev atmosféry do požadovaného směru „odrazit“  (a dosáhnout například změny apogea, apod.). V tomto druhém případě jde o analogii všem klukům známého házení plochých oblázků na vodní hladinu, aby se dosáhlo co největšího počtu jejich odrazů, nazývaných někdy „žabky“. Po řízeném kontaktu s vrchní vrstvou atmosféry Země a změně směru letu může toto těleso dosáhnout díky relativně malému impulsu palubního raketového motoru toho, že opět vystoupá do volného vesmíru. Tam pak zaujme novou oběžnou dráhu, nyní již výrazně odlišnou od té předchozí.  Pokud se to provede dostatečně daleko od detekčních prostředků protivníka, tím mu kosmické těleso s touto schopností na čas ze sledovacích systémů zcela zmizí.  A čas je dnes ve vojenství velmi důležité aktivum.

Význam družic schopných podstatných změn směru letu na oběžné dráze je nasnadě. Pokušení vyzbrojit taková tělesa například atomovými zbraněmi prvního úderu bylo v minulosti v SSSR, ale i v USA veliké. Ale v dané chvíli byly USA ve značné nevýhodě, protože ve vývoji takto využitelných kosmických těles dosti zaspaly. Americké raketoplány tuto schopnost neměly. Ruský Buran a sovětské projekty malých aerodynamických manévrujících kosmických těles ano. Svým způsobem ale Spojené státy zachránil rozpad SSSR a následné ekonomické potíže Ruské federace. V 90. letech minulého století došlo v Rusku k zastavení programu Buran a zúžení sovětského a později ruského vesmírného programu – což připravilo cestu pro zlikvidování ruského technologického náskoku. Definitivně však technologické možnosti Ruska v tomto směru pohřbil rozpad spolupráce Ruské federace s Ukrajinou. Především po roce 2010 došlo k houfnému rušení smluv mezi podniky na Ukrajině a podniky v Rusku i v oblasti transferu a dodávek komponentů kosmických technologií, kdy noví investoři na Ukrajině řadu takovýchto technologicky pokročilých podniků koupili a následně doslova zlikvidovali. Rusko není schopno samo tyto technologie na svém území dnes zkompletovat a vyrobit, a jeho technologické schopnosti se vrátily v tomto směru přibližně do roku 1985. Američané si z této skutečnosti vzali důrazné poučení, a nejprve NASA, a vzápětí i americká armáda rozvinuly program Boeing X-37. Bezpilotní letoun tohoto programu poprvé odstartoval do kosmu v roce 2010 a potvrdil definitivně americký technologický náskok i v této oblasti kosmické vojenské techniky. 

Psali jsme:ReTWis 5 – nejnovější verze radaru detekující osoby za pevnými překážkami

O vesmírném dronu Boeing X-37B, postaveném pro americkou armádu ve dvou exemplářích, toho stále ještě není známo příliš mnoho. Víme, že měří na délku 8,92 m, na výšku 2,9 m a rozpětí křídel dosahuje 4,55m. Hmotnost při startu je až 4990 kg včetně pohonných látek a užitečného nákladu. V prostřední části trupu je nákladový prostor uzavřený dvoukřídlými dveřmi, podobně jako u bývalého amerického raketoplánu. Stroj pohání na orbitě jeden motor o tahu okolo 700 N na hydrazin a oxid dusičitý. Tepelnou ochranu tvoří kombinace materiálů podobně jako u původního amerického raketoplánu. Spodek povrchu stroje kryjí dlaždice ze slinutého pěnového křemene, vysoce teplotně namáhané části, jako jsou například náběžné hrany křídel, kryjí dlaždice z materiálu TUFROC a zbytek několik vrstev teplotně vysoce odolné netkané textilie.

Vyrobené exempláře jsou označovány pouze jako první a druhý letový kus. Díky drobným vnějším rozdílům je možné oba stroje vizuálně poměrně jednoznačně rozlišit, ovšem při jejich zkušebních dlouhodobých vesmírných misích to zřejmě nehraje žádnou roli. Od roku 2010 do současnosti se uskutečnilo celkem šest úspěšných misí miniraketoplánů X-37B, přičemž každý stroj letěl třikrát. Zkoušky dále pokračují, jejich výsledky jsou ale stále přísně tajné. Putinovo Rusko na americký projekt X-37B reagovalo poměrně rychle a velmi dobře pochopilo, o co vlastně jde. Je mu jasné, že X-37 a další letadla založená na podobných technologiích by mohla poskytnout USA rozhodující výhodu v potenciální budoucí válce. Generální ředitel ruské společnosti pro obranné technologie Almaz-Antey, Jan Novikov, 22. května 2022 tyto obavy Ruska ohledně potenciálního nebezpečí, které by tyto technologie jako zbraňové systémy ve výzbroji USA mohly představovat, naprosto bez rozpaků vyjmenoval veřejně: "USA dnes oficiálně tvrdí, že tyto platformy (X-37B – pozn. autora) byly vyvinuty pro vědecké účely a třeba i pro pozorování Země. Ale my to chápeme i tak, že s těmito kapacitami a možnostmi může menší kosmická loď nést až tři jaderné hlavice, velká až šest, jejichž doprava k odpálení na cíl a skutečné použití výrazně zkracuje dobu detekce a možnosti protiopatření. To je bezpochyby vážná výzva Rusku a světu.“  I z jiných neoficiálních zdrojů v USA však unikají další informace, které se nezdají být pouhými fámami. Americká armáda údajně plánuje rozmístit osm podobných vesmírných letadel do roku 2025 a spolu s misemi primárních jaderných úderů by mohly být potenciálně použity k likvidaci a zneškodnění nepřátelských satelitů na oběžných drahách.

V minulosti se hodně spekulovalo o tom, že americká armáda začne počátkem 90. let 20. století nasazovat kosmické lodě pro bojové mise, včetně varianty průzkumného letounu SR-72 určeného pro úderné operace. Ruští představitelé tehdy velmi často na veřejnosti uváděli, že Pentagon pracuje na umístění vesmírných letadel v kosmu vybavených pro role prvního jaderného útoku. Tyto své názory v souvislosti s experimenty prototypu X-37B prezentují dnes ještě vehementněji. Navíc ovšem prohlašují, že mají připravenou odpověď v podobě nové ruské výzbroje, jako je systém protivzdušné obrany S-500 a připravovaný stíhač z technologického programu PAK DP, navržený tak, aby byl schopen zachytit i takové cíle, jako je X-37B. Dokonce očekává, že rozvoj a nasazování hypersonických letadel a kosmických letadel potenciálně podnítí zahraniční zájem o jeho systém PVO S-500 jako jeden z mála dnes používaných zbraňových systémů, které je mohou ohrozit.

Sovětský svaz dlouho investoval značné prostředky do boje proti hrozbám ve velkých výškách, přičemž jeho stíhač MiG-25 Foxbat byl schopen operovat v omezené míře sice pod hranicí vesmíru, ale ve výškách přes 35 km dokázal zaměřovat speciálně upravenými střelami družice na nízkých oběžných drahách. Jeho nástupce MiG-31 Foxhound je schopen nejen operovat, ale také vystřelit ze všech svých zbraní de facto v blízkém vesmíru. Sovětský ekonomický kolaps v minulosti donutil Rusko kvůli ekonomické krizi zrušit svůj program výroby modernizovaných stíhacích letounů MiG-31M schopných fungovat i jako protisatelitní, přestože typ již dokončil testování a byl připraven k sériové výrobě. Rusko v současné době silně spoléhá na modernizaci dosud vyrobených draků MiG-31, do kterých integruje řadu nových technologií odvozených často ještě od MiGu-31M. Jejich schopnost ohrozit kosmická letadla, jako je X-37, zůstává ale omezená.

Rusko v současné době spíše klade důraz na sice funkční, ale dále vyvíjený hypersonický systém protivzdušné obrany dlouhého dosahu S-500, který se ukazuje jako levnější alternativa k interceptorům pro neutralizaci vesmírných letadel a satelitů. MiGy-31 byly také od roku 2018 často spatřeny, jak pod trupem nosí velké raketové střely, o kterých se všeobecně předpokládá, že jsou zkonstruovány k neutralizaci cílů ve vesmíru. Země v současné době také údajně vyvíjí stíhač nové generace, který by měl nahradit Foxhound a který bude pravděpodobně určen především pro válku ve vesmíru. Cenová a technologická dostupnost dotažení programu interceptorů nové generace, označeného jako „MiG-41“, pro současné Rusko stižené sankcemi a dopady války na Ukrajině a odkázané jen na vlastní zdroje zůstává ale otázkou.

Na závěr autor chce znovu připomenout, že spekulace o možném vyzbrojení strojů Boeing X-37B v budoucnu atomovými zbraněmi prvního úderu, například novými hypersonickými střelami či kluzáky s atomovou násobnou hlavicí vycházejí stále ještě spíše z analýzy technologických možností vojenského využití takovýchto bezpilotních kosmických plavidel. Inspirací bylo i několik málo poznámek amerických politiků o získání důležité vojenské výhody pomocí těchto kosmických dronů nacházejících se v případné krizi na předem včas nezjistitelné oběžné dráze kolem Země. Paradoxně nejkonkrétnější v tomto směru jsou však především veřejně proklamované ruské „obavy“. Že by se v Rusku podívali do dokumentace svých starších projektů na dané téma? 

Zdroj: space.com, boeing.com