U britského námořnictva je dlouho zažitý eufemismus označující chlemtání likéru brčkem přímo ze sudu. Této praktice se říká "cucání opice". Ale také se jí říká "čepování admirála". Alkoholem, který byl s největší pravděpodobností použit k naložení a uchování těla nejváženějšího vojenského hrdiny Velké Británie, byla brandy - která se někdy také označuje jako "Nelsonova krev". Mnoho anglických hospod se tak jmenuje "The Lord Nelson" spíše kvůli tomu než na jeho počest. Následující příběh je o tom, jak výše uvedená slovní spojení vznikla, je příběhem velkého muže, jeho slavných posledních chvil, bystrého myšlení jednoho irského chirurga a děsivých zvěstí o posádce, která se napájela alkoholem svého uctívaného velitele. 

Admirál Horatio Nelson byl působivou osobností už jako chlapec. Přestože byl křehké dítě, náchylné k nemocem, plavil se při hrách po řekách svého rodného města a od malička miloval námořnické historky. Jeho strýc, kapitán Královského námořnictva, vzal chlapce ve dvanácti letech na jeho první plavbu. Nebylo to jen kolem kanálu La Manche - vzal ho až na Falklandy a zpět. Horatio se rychle učil, a když mu bylo dvacet, už velel vlastní lodi.

Foto: Nelson zasažen francouzskou střelou na palubě HMS Victory | Denis Dighton (1825) / Wikimedia Commons

Psali jsme:Kapitán Jindřich Kostrba: Letecké eso a zakladatel Československého vojenského letectva

Stoupal v hodnostech stále výš a nebylo to díky protekci. Horatio si to zasloužil výkony a poctivostí. Vyrostl ve skvělého stratéga, který měl cit brilantní taktikou bezprostředně a v pravou chvíli odpovědět na jakoukoli situaci. Také se důsledně staral o morálku svých posádek a byl oblíbeným vůdcem.

Jeho popularita nebyla dána jen tím, jak se choval ke svým podřízeným, ale také jeho vrozenou povahou neklesat na mysli tváří v tvář nepřízni osudu. Bojoval dál, i když byl zraněn, ať už šlo o ztrátu oka nebo ruky, které utrpěl. Říká se, že žertoval o tom, že zbývající část jeho ruky je jeho "ploutev". 

Nelsona potkal jeho osud, když velel lodi HMS Victory v bitvě u Trafalgaru. Dne 21. října 1805 měl 27 lodí proti 33 španělským a francouzským. Když se nepřítel začal přibližovat, rozhodl se Nelson, jak to často dělával, použít neobvyklou taktiku. Místo aby své lodě rozestavil do linie souběžně s protivníkem, což byla ortodoxní metoda, vytvořil dvě kolony kolmé na linii nepřítele, jehož sestavu přeťal a rozbil.

Možná měl tušení, že i když bitvu vyhraje, přijde v ní o život. Než se slavná bitva rozhořela, odešel do podpalubí a sepsal svou závěť, pak zkontroloval stav věcí na palubě a vrátil se do podpalubí, kde sepsal modlitbu. Když bitva zuřila, bylo Nelsonovi navrženo, aby si sundal z kabátu hodnostní označení a vyznamenání. Kapitán Victory Thomas Hardy věděl, že ostrostřelci budou chtít na admirála střílet. Nelson odpověděl, že nemá čas na to, aby se převlékal, a že si svých vojenských vyznamenání váží. Nechtěl také dát najevo obavy z nepřítele, dotknout se tak své cti a jít špatným příkladem svým mužům.

Psali jsme:Tanky T-60: Zapomenutí obránci ze Stalingradu

Odmítl se také nechat přesunout na jinou loď, která plula na bezpečnějším místě v sestavě, a pokračoval na palubě vedoucí HMS Victory. Během boje muži na lodích umírali děsivou smrtí - jednoho muže na vlajkové lodi rozpůlila dělová koule. Navzdory krveprolití a nebezpečí zůstávali kapitán Hardy a admirál Nelson na palubě a své muže povzbuzovali a řídili.

Po devíti hodinách zuřícího boje se kapitán Hardy otočil a uviděl Nelsona ležet. Byl postřelen do páteře kulí z francouzské pušky. Když ho nesli do podpalubí, přestože trpěl velkými bolestmi a byl si plně vědom své blížící se smrti, admirál muže zastavil, aby mohl promluvit s kormidelníkem a dát mu ještě poslední pokyny. Sloužil do poslední chvíle a obecný zájem mu byl nade vše.

Irskému chirurgovi Williamu Beattymu, který se v posádce těšil velké úctě, Nelson řekl, že se nedá nic dělat. "Zbývá mi jen krátký čas života," řekl. Chirurg podával admirálovi víno a limonádu a snažil se mu zpříjemnit poslední chvíle života. Admirál se držel při životě ještě tři hodiny, během nichž mezi diktováním milostných vzkazů své milence lady Emmě Hamiltonové stále vydával rozkazy. Jeho poslední slova zněla: "Díky Bohu, že jsem splnil svou povinnost... Bohu a své zemi."

Během bitvy utrpěla Victory velké škody a následný hurikán ji připravil o stěžeň. Beatty vynaložil veškeré úsilí, aby admirálovo tělo po dlouhou cestu zpět přes Gibraltar do Londýna uchoval. Tato cesta měla trvat téměř dva měsíce. Bylo všeobecně známo, že mrtvolu lze konzervovat v rumu, ale Beatty se správně rozhodl použít alkohol s vyšším obsahem alkoholu - brandy. Do sudu s brandy přimíchal kafr a myrhu a admirála do něj uložil. Během plavby způsobily plyny vznikající při rozkladu, že se víko sudu odlomilo a vyděsilo nedaleko stojícího námořníka.

Když dorazili do Gibraltaru, přeložil chirurg tělo do olovem vyložené rakve a obnovil směs. Do Anglie byla vyslána zpráva o Nelsonově smrti, a to na palubě lodi HMS Pickle, „Nálev“, což byla poněkud nevhodná shoda okolností.

Beatty o svém rozhodnutí použít brandy řekl: "... po příjezdu Victory do Anglie převládl velmi obecný, ale mylný názor, že rum uchovává mrtvé tělo před rozkladem mnohem déle a dokonaleji než jakýkoli jiný alkohol, a proto měl být použit: skutečnost je však zcela opačná, neboť existuje několik druhů alkoholu, které jsou pro tento účel mnohem lepší než rum; a protože jejich vhodnost v tomto ohledu vyplývá z obsahu čistého alkoholu, na němž jediném závisí jejich antiseptická vlastnost, brandy je lepší. Vinný destilát je však jistě zdaleka nejlepší, pokud se dá sehnat."

Někteří tvrdí, že když byl sud v Gibraltaru vyložen na břeh, byl kromě těla prázdný. Legenda praví, že na dně byl vyvrtán malý otvor, z něhož námořníci usrkávali obsah. Jiné zdroje tvrdí, že se tak nikdy nestalo a že brandy v sudu stále byla, když ho Beatty v Gibraltaru otevřel. Ať už je legenda pravdivá, nebo ne, stala se nesmrtelnou.

Beattyho lektvar uchoval tělo admirála Nelsona po dobu 80 dní. Recepce a pohřeb 9. ledna 1806 by se vyrovnaly královské svatbě. Básně o jeho hrdinství za života přicházely do novin po stovkách a jeho pohřební průvod tvořilo 32 admirálů, více než 100 kapitánů a 10 000 vojáků.

Zdroj: warhistoryonline.com