Budoucí nositel Rytířského kříže Karl Strecker se narodil 20. září 1884 v západopruském Radmannsdorfu. Bůh ví, jak by se vyvíjel jeho další osud nebýt toho, že jeho tatínek spáchal sebevraždu. Karl tak byl totiž od malička vychováván v křesťanském duchu. Již jako malý chlapec se toužil stát knězem, k čemuž ho vedl i jeho dědeček. Po smrti otce však neměla rodina dostatek financí na nákladné kněžské studium, a tak Karl Strecker zcela změnil kurz svého života. Jelikož se dobře učil, byl Karl ve věku 12 let bez problémů přijat na vojenskou školu v Koeslinu nedaleko pobřeží Baltského moře a svůj život tak spojil se službou v ozbrojených silách Německa.

Karl exceluje i na vojenské škole. Brzy si ho všimnou jeho „profesoři“ - profesionální vojáci. V předmětech ani v praxi nemá sebemenší problém. Nakonec maturuje s vyznamenáním. Aniž to tuší, velmi se mu bude hodit studium ruštiny, které opět ovládne. Jako čerstvý poručík se v březnu 1905 stává velitelem roty u 152. pěšího pluku 41. pěší divize.

Měsíc před vypuknutím Velké války je povýšen na nadporučíka a jmenován pobočníkem velitele pluku. Karl Strecker se následně zúčasní slavných bitev na východní frontě. Nechybí např. u Tannenbergu, bojů v Rusku poté, co Německo zahájí ofenzívu na východ, či v Rumunsku. Právě tam je nyní již kapitán Strecker přeložen k železničnímu oddělení generálního štábu, což nese velmi těžce. Nemá rád formální a sešněrovanou atmosféru, jaká tam vždy panuje.

Na jaře 1917 je Karl Strecker přeložen na západní frontu. Slouží u 52. pěší divize ve štábu jejího dělostřeleckého pluku, ale střídá i další funkce, včetně velitele celého 111. pěšího pluku. Zúčastní se krvavých bojů v rámci druhé bitvy u Aisne, či u La Malmaison. Než je těžce zraněn během automobilové nehody, vystřídá další dvě jednotky. Po zotavení je jmenován zástupcem velitele 121. pěší divize, která se tou dobou nachází v Belgii. Po skončení 1. světové války, se vrací zpět ke své původní jednotce, 152. pěšímu pluku, nyní již ale jako jeho velitel. Právě v jeho čele se zúčastní tzv. Prvního slezského povstání proti vládě Výmarské republiky. Postaví se na stranu pučistů, Slezanů a Poláků, kteří chtějí území Horního Slezska připojit k samostatnému Polsku. Za tento akt, je Karl Strecker propuštěn z řad německé armády.

Poté, co je propuštěn z Reichswehru je 31. ledna 1920 v hodnosti majora přijat do řad pruské bezpečnostní policie. Tyto policejní jednotky mají jednak potírat násilí, které se v Německu ve 20. letech velmi rozmohlo mezi různými frakcemi a politickými stranami a jednak tím Německo obchází omezení daná Versailleskou mírovou smlouvou. Takto si může udržovat početnější bezpečnostní síly, které jsou schopny postavit se ať již vnitřnímu, tak vnějšímu nepříteli. Karl Strecker se v polovině 20. let žení se slečnou Hedwigou Bonnovou, dcerou starosty Marienburgu. Ta mu následně porodí dvě děti.

V roce 1927 je Strecker přeložen do Berlína, kde je mu svěřen post policejního velitele jedné z oblastí hlavního města. O čtyři roky později se však vrací zpět do Münsteru na post velitele policejní akademie. Již tehdy je znám pro své antidemokratické a antilevicové názory a nikoho tak nepřekvapí, když se na počátku 30. let podílí na potlačování levicových demonstrací ve spolupráci s nacistickými údernými oddíly SA. Karl Strecker uvítá převzetí moci nacisty. I ti si ho chválí a již v roce 1934 je Strecker povýšen na generálmajora policie a převelen do Štětína. Nicméně i přes sympatie jaké k novému režimu chová, nesouhlasí např. s protižidovskými nařízeními a pogromy, které se brzy objeví. V roce 1935 na sebe opět obléká vojenskou uniformu.

Na podzim 1938, v době vrcholící sudetské krize, slouží jako zástupce velitele 34. pěší divize a poté přebírá velení nad útvary 79. pěší divize. S touto jednotkou na konci léta 1939 obsazuje pozice na Západním valu v očekávání francouzské ofenzívy po napadení Polska německými armádami. Nestane se tak, naopak, po období tzv. Podivné války zahájí Němci 10. května 1940 útok na Západ. Strecker a jeho muži celkem snadno proniknou postaveními Maginotovy linie a postupují na Paříž. V té době je ale bitva o Francii již víceméně rozhodnuta. Přesto si Karl Strecker vyslouží pochvalu a je doporučen na post velitele sboru. V červnu 1940 je povýšen na generálporučíka.

Sladká Francie se Streckerovi stane domovem na téměř půl roku. Na začátku roku 1941 se se svými muži přesouvá do Rakouska. Od léta se pak zúčastní operace Barbarossa, tedy útoku na Sovětský svaz, zahájeného 22. června. Jeho divize je zařazena v rámci armádní skupiny Jih a postupuje na Ukrajinu. Strecker se zúčastní pověstných obkličovacích bitev u Kyjeva i Charkova. Jenže neustále bojové vypětí způsobí srdeční onemocnění, kvůli kterému je tři měsíce mimo službu a zotavuje se.

Karl Strecker se vrací do služby v dubnu 1942, kdy se stává dočasným velitelem XVII. armádního sboru skupiny armád Střed. V době kdy velí tomuto sboru, uspěje brilantním velením ve druhé bitvě u Charkova a bude za to povýšen na generála pěchoty. Tento úspěch bude paradoxně stát za jeho koncem. Proč? Jeho úspěchů si totiž všimne generálplukovník Friedrich von Paulus a zařídí jeho převelení ke své 6. armádě, která se již připravuje na své letní tažení 42. roku s cílovou „stanicí“ ve Stalingradu. Strecker přebírá velení nad jejím XI. armádním sborem.

XI. armádnímu sboru je svěřena ochrana severního křídla 6. armády a úkoly spojené s dobýváním severních částí Stalingradu. To se sboru podaří. Poté, co 19. listopadu 1942 zahájí Rudá armáda operaci Uran, která povede k obklíčení 6. armády a částí 4. tankové armády, zahájí Streckerův sbor protiútok ve snaze vymanit se z obklíčení. Sovětské síly jsou však obrovské a tento protiútok, během kterého sbor přijde o velkou část těžkých zbraní se nezdaří.

Foto: Němečtí vojáci v bitvě o Stalingrad | Bundesarchiv

Situace 6. armády se postupně zhoršuje. Karl Strecker několikrát upozorní von Pauluse na nutnost probití se z dosud souvislého kotle, vrchní velitel mu však nenaslouchá. Nakonec je Strecker, vědom si marnosti boje, rozhodnut vydržet v boji co nejdéle, aby se ke kotli mohla přiblížit vyprošťovací vojska. Svým vojákům přímo zakáže páchat sebevraždy. Dokud to jde, pokouší se o evakuaci co největšího počtu svých raněných mužů na letiště, odkud by mohli být odvezeni do bezpečí.

V lednu 1943 se pokusí udržet ve „svém“ severním kotli disciplínu jednotek vydáním rozkazu o zastřelení každého vojáka, který bude mít úmysly dezerce a nebo takového, který bude vykrádat zásobovací kontejnery shozené Luftwaffe. Když se 1. února 1943 dozví o kapitulaci polního maršála Pauluse, svolá svůj štáb. Důstojníkům pak sdělí, že situace je beznadějná a že útvary mají svobodu v jednání. Je na nich jestli budou dál bojovat, nebo se vzdají. Následujícího dne, 2. února 1943 poté, co XI. armádní sbor odvysílá svou poslední depeši hovořící o tom, že sbor splnil svou povinnost, se Strecker rozhodne kapitulovat.

Po kapitulaci je spolu s dalšími důstojníky odvezen vlakem do tábora č. 27 u Krasnojarsku a poté do Suzdalu a jeho kláštera. Strecker je v monstrprocesu odsouzen na 25 let vězení, ale stejně jako většina vysokých zajatých důstojníků, se mu dostane slušného zacházení. „Domovem“ se mu po následujících dlouhých 12 let stane tábor č. 48 ve Voikovu. Generál odmítne spolupracovat se sovětskými orgány. Za trest mu bude až do roku 1947 upřena možnost přijímat poštu od své rodiny z Německa. Stane se de facto hlavou antikomunistické frakce vysokých důstojníků/zajatců. Nicméně v prosinci 1944 podepíše spolu s dalšími 50 důstojníky prohlášení vyzývající k sesazení Hitlera a ukončení války. Silně na něj zapůsobí pokus o puč z července 1944.

Karl Strecker patří k posledním vysokým důstojníkům, kteří se vrátí do Německa. Stává se tak na podzim 1955. Podaří se mu odcestovat do Západního Německa, kde v Idar-Obersteinu napíše své paměti. Až do konce života cítí osobní hanbu nad tím, že podporoval a sloužil tak zrůdnému režimu, kterému se nepostavil. Generál pěchoty Karl Strecker umírá v rakouském Riezlernu 10. dubna 1973 ve věku 88 let.