V písku - film podle skutečných událostí o hrůzách odstraňování min německými válečnými zajatci
Tento vynikající avšak poměrně málo známý snímek inspirovaný skutečnými událostmi popisuje příběh skupiny německých válečných zajatců, kteří byly po válce donuceni dánskou armádou vyčistit minové pole na plážích. Ty tam Wehrmacht položil v době okupace Dánska. Hitler se totiž obával, že k invazi do Evropy může dojít právě v této oblasti, a celé pobřeží nechal doslova zamořit minami, které byly zahrabány do písku na plážích. Bylo jich tam umístěno tolik, že vláda teprve v roce 2012 vyhlásila pláže za bezpečné. Ovšem likvidace min začala už na konci války, kdy k tomu byli donuceni váleční zajatci. Minové pole byly jedním z hlavních obraných prvků Atlantického valu.
Atlantický val byl systém opevnění budovaný Němci pobřeží severní Francie a Normandie v letech 1942–1944, který měl zabránit invazi Spojeneckých jednotek z Anglie na kontinent. Po svém dokončení se měl Atlantický val táhnout od Norska až po hranice se Španělskem. Byl tvořen širokými minovými poli, zátarasy a opěrnými body a dělostřeleckými hnízdy umístěnými v mohutných betonových bunkrech.
Stavba valu se od počátku potýkala s mnoha problémy, počínaje nedostatkem materiálu, nedostatkem mužstva i druhořadostí jednotek a pracovníků jí přidělovaných. Další hrubou chybou byla koncepce valu, která spočívala v přednostním opevňování velkých přístavů. Vycházela z předpokladu, že k provedení větší invaze je nutno získat velký přístav pro vylodění těžkých zbraní. Tento (do této doby ovšem vždy platný kalkul) se však ukázal jako špatný, neboť Spojenci si své přístavy přivezli s sebou a opevněným přístavům se vyhnuli.
Foto: Tyto mladíky nešlo považovat na nacistické fanatiky, ale spíš oběti války
Film V písku / Under sandet. ukazuje skupinu teenagerů, kterým ještě ani nebylo osmnáct, když byli k této práci donuceni. Pokud se chtějí dostat domů, musí pláž vyčistit. Mladíci tak žijí v permanentní hrůze, protože každou chvíli někdo z nich vybuchne na minovém poli. Nemají dostatek jídla, chování věznitelů také není zrovna přátelské, a tak tito chlapci, které sotva lze považovat za nacistické fanatiky, den za dnem hrabou v písku a hledají miny. Chlapci bez potřebných znalostí i nezbytných technických pomůcek velmi rychle pochopí, že pro ně válka ještě zdaleka neskončila. Snímek je inspirovaný skutečnými událostmi, odhaluje neznámý příběh jednoho tragického okamžiku dánské historie. Téměř polovina ze zajatců, nasazených na tuto práci, nepřežila.
Německá protitanková talířová mina T. Mi. 35
Po skončení 1. světové války klesl v armádách zájem o miny. Jen ve dvou zemích byla minám věnována soustředěná pozornost, a to v Sovětském svazu a Německu. V Německu dokázali v pravý čas a přesně odhadnout význam a útočný potenciál tankových svazů. Protože mělo Německo zakázáno vyrábět tanky a zároveň bylo omezeno ve výrobě děl, hledali němečtí vojenští teoretikové jiný alternativní způsob protitankové obrany. Miny Versailleská smlouva nijak neomezovala, a proto v polovině dvacátých let němečtí konstruktéři začali studovat zkušenosti z použití min v první světové válce. V září 1929 byl vyvinut první vzor protitankové miny, která byla přijata do výzbroje Reichswehru s označením „TELLERMINE 29“ (T. Mi. 29). Tellermine 29 vycházela z prvoválečné německé protitankové miny „TELLERMINE“. Měla průměr 25,5 cm a hmotnost 6 kg, včetně 4 kg výbušniny. Nárůst financování zbrojení v souvislosti s příchodem Hitlera k moci dovolil Wehrmachtu vyřadit z používání minu T. Mi. 29 a přijmout do výzbroje v prosinci 1935 novou a dokonalejší minu „TELLERMINE 35“ (T. Mi. 35), která vážila 9,6 kg a obsahovala 5 kg výbušnin. T. Mi. 35 se stala standardní protitankovou minou během počátečních fází války a do roku 1943 jich bylo vyrobeno 4 218 900 kusů. Mina měla na horní straně detonátor, reagující na zatížení nad 90 kg. To bylo příliš málo, protože mina explodovala již při dotyku tankových pásů a výbuch tak nebyl dostatečně efektivní. Proto byl brzy používán detonátor na tlak 210 kg a modifikace byla nazvána T. Mi.35 St. Tato verze byla vyráběna v letech 1942 a 1943 v počtu 2 200 700 kusů.
Foto: Německá protitanková talířová mina T. Mi. 35
Německá protipěchotní šrapnelová mina SPRENGMINE 44
Německá protipěchotní šrapnelová mina SPRENGMINE 44 byla od roku 1944 ve výzbroji wehrmachtu. Jednalo se o modernizovanou minu SPRENGMINE 44 (S. Mi. 44), která začala nahrazovat produkci min staršího typu S.Mi. 35.
Sprengmine 44 se skládá z kovového těla, ve kterém se nachází výmetné pouzdro a v něm vložený malý a velký válec. Mezi stěnami válců je uloženo 320–340 kovových šrapnelových kuliček o průměru 8–10 mm. Mina byla určena k ničení živé síly protivníka a zapouštěla se do terénu. Po iniciaci rozněcovače došlo k zažehnutí zpožďovače načež po jeho prohoření tlak spálených plynů výmetné slože vymrštil výmetné pouzdro do výšky 1,2–2,5 metrů, kde došlo k explozi. Celkem bylo v roce 1944 vyrobeno 3 233 000 kusů šrapnelových min S.Mi.35 a S.Mi. 44. V roce 1945 stačil německý průmysl dodat ještě 193 000 S. Mi. 44. V řadě zdrojů bývá tato mina označována také jako S–Mine 44, Schrapnellmine (Smi–44) nebo Schützmine 44.
Foto: Německé protipěchotní šrapnelové miny SPRENGMINE 44 v přepravním obalu s příslušenstvím
Video: Oficiální trailer k filmu V písku - Příslib svobody / YouTube