Vše začalo, když Irák 22. září 1980 napadl Írán. Irácko-íránská válka se rozšířila i na životně důležitý Hormuzský průliv (svět získával cca 20 % ropy právě touto námořní cestou), což mělo katastrofální následky. 17. května 1987 pak byla v průlivu americká vojenská loď USS Stark (Amerika se tehdy postavila na stranu Iráku) omylem zasažena dvěma iráckými raketami, což mělo za následek smrt 37 mužů amerického námořnictva a dalších 21 bylo zraněno. Přestože se jednalo o omyl, americká plavidla tak byla v dané oblasti ve vysoké bojové pohotovosti.

Foto: USS Vincennes odpaluje řízenou střelu | US Navy / Wikimedia Commons / Public domain

Navzdory tomuto a dalším podobným incidentům v úžině nadále probíhal čilý ruch, pluly tudy obchodní lodě, probíhal rybolov. K zajištění bezpečnosti vyslaly Spojené státy do oblasti své námořnictvo, které zároveň prosazovalo obchodní sankce vůči Íránu. Írán reagoval obtěžováním lodí - nejen těch iráckých, ale prakticky jakýchkoli. Rovněž kolem svých vod nastražil námořní miny, z nichž jedna 14. dubna 1988 poškodila loď USS Samuel B. Roberts.

O čtyři dny později USA podnikly odvetnou operaci Praying Mantis a zaútočily na íránské ropné plošiny v íránských vodách. Následujícího dne potopily íránskou fregatu Sahand. Na to následně doplatila neíránská obchodní plavidla a ropné tankery. Mnohé z nich byly obtěžovány íránskými vysokorychlostními hlídkovými čluny Boghammar (HSPB), a to i v mezinárodních vodách.

Večer 2. července pak obchodní loď Corona Maris spustila nouzové volání. Proplouvala průlivem, když ji napadlo asi 12 až 15 boghammarů (rychlých hlídkových člunů používaných námořními silami Íránu). USS Elmer Montgomery se jí tehdy vydala na pomoc a doprovodila loď do Arabského moře. Druhý den ráno lodě amerického námořnictva zaznamenaly hlasité exploze, na jejichž základě tehdy vyrazil raketový křižník námořnictva Spojených států, USS Vincennes, k německé obchodní lodi Dhaulagiri v domnění, že byla napadena. To se však nepotvrdilo.

Poté se americký raketový křižník vydal na pomoc lodi Montgomery, přičemž vplul do ománských vod. To rozzlobilo Omán a Vincennes dostal okamžitě rozkaz odplout, což také učinil. Kapitán Richard McKenna, velitel hladinových sil v Perském zálivu, byl na kapitána USS Vincennes, Williama C. Rogerse,  rozzuřený. Americká vojenská přítomnost v Perském zálivu byla citlivou záležitostí a Rogers neměl oprávnění připojit se k Montgomery, který žádnou pomoc nepotřeboval.

V naději, že se mu podaří situaci deeskalovat, řekl McKenna Rogersovi, aby zůstal na místě a vyslal vrtulník, který by exploze prošetřil. Pilot vrtulníku tak vyrazil, avšak po čase hlásil, že se dále na severu dostal pod palbu íránských rychlých člunů, načež Rogers porušil McKennův rozkaz a vplul do íránských vod.

Ráno 3. července měl let 655 společnosti Iran Air zpoždění. Kapitánem Airbusu A300B2 byl Mohsen Rezalan - zkušený pilot, neměl však dobrou náladu. Na svůj 28minutový let z teheránského letiště Bandar Abbás do Dubaje měl zpoždění plných 27 minut, což shodou okolností také přispělo k následné katastrofě. V 10:17 místního času iránský Airbus A300 konečně vzlétl a zamířil zpět po komerčním leteckém koridoru Amber 59 - 20 mil širokém pásu, který jej vedl přímo nad USS Vincennes.

Kapitán lodi Rogers v té době ostřeloval boghammery, když jeho muži náhle objevili na radaru let 655. Okamžitě se snažili s letadlem navázat spojení, ale nedostali žádnou odpověď. Přepnuli na civilní kanály a nařídili "F-14", aby změnila kurz. Pokud tuto zprávu kapitán Airbusu Rezalan tehdy vůbec přijal, ignoroval ji. Nebyl jediným komerčním letadlem v okolí a ani neletěl se stíhačkou F-14, zprávě tedy nevěnoval pozornost.

Kapitán lodi USS Vincennes měl ještě v živé paměti osud USS Stark, navíc byl uprostřed potyčky s boghammary a dalšími ozbrojenými rychlými čluny, vydal Rogers rozkaz k palbě na neodpovídající letoun. Toho dne byl na palubě štáb médií, který tehdy zaznamenal jásot na můstku, když byl následně potvrzen přímý zásah letadla.

O několik minut později se nálada změnila, když se ozvalo rozhlasové vysílání v angličtině a perštině. Hlasy zoufale prosily všechny v okolí, aby se vydali k havarovanému letadlu. Protože se nacházela v íránských vodách, jako první dorazila na místo právě loď USS Vincennes. V moři leželo 290 mrtvých těl (274 cestujících a 16 členů posádky).

Amerika tehdy popřela, že by měla v íránských vodách nějaké lodě, a z incidentu obvinila Írán. Američané tvrdili, že let 655 klesal zdánlivě v útočném režimu. Za sestřelení civilního letadla nebyl nikdo potrestán, naopak všichni členové posádky USS Vincennes byli vyznamenáni stuhou za bojové nasazení. Kapitán lodě byl vyznamenán Řádem záslužné legie (Legion of Merit), který je jedním z nejvyšších amerických vojenských vyznamenání.

Den po incidentu uspořádal íránský chargé d'affaires (CDA) v Británii, Mohammad Basti, tiskovou konferenci, na níž slíbil pomstu. Neupřesnil, co Írán přesně udělá, pouze uvedl, že akce bude úměrná sestřelení letu 655. Írán byl přesvědčen, že sestřelení nebylo nehodou - signalizovalo záměr Ameriky vstoupit do války. Vyčerpaný, demoralizovaný a sankcemi zmožený Irán zahájil mírové rozhovory a v srpnu válku formálně ukončil.

Aby se Spojené státy vyhnuly rozsudku Mezinárodní soudního dvora v Haagu, kam případ předal Írán, v roce 1996 prohlásily sestřelení íránského letadla za omyl, vyjádřily lítost nad zmařenými životy a vyplatily rodinám pasažérů kompenzace, ale Íránu se za sestřelení nikdy oficiálně neomluvily, přestože jejich křižník při akci neoprávněně narušil íránské výsostné vody i vzdušný prostor.

O několik měsíců později, 21. prosince 1988, odstartoval let Pan Am 103 z londýnského letiště Heathrow na cestě do New Yorku. Na palubě bylo tehdy 243 cestujících a 16 členů posádky. Když letadlo přelétalo nad obytnou čtvrtí Lockerbie ve Skotsku, vybuchlo a všichni na palubě zahynuli. Dalších 11 lidí zemřelo na zemi.

Vzhledem k Bastiho předchozí hrozbě padlo podezření právě na Írán. Druhý den se k odpovědnosti přihlásila skupina, která si říkala Strážci islámské revoluce. Nakonec se vina přisoudila Libyi. Muammar Kaddáfí se tak pod tlakem přiznal k odpovědnosti za osud letadla Pan Am 103, vydal muže, kteří byli údajně za tento čin odpovědní, a vyplatil odškodné rodinám obětí.

Zdroj: warhistoryonline