Turecko se chystá na přijetí ruských protivzdušných systémů S-400 Triumf. První součásti systémů by již měly být v Rusku připraveny k nakládce do letadel. Dorazit do Turecka by měly během týdne.

V souvislosti s dodávkami systémů S-400 řada odborníků poukazuje na fakt, že Turecko zatím nerozhodlo o tom, jak tyto systémy s dlouhým dosahem ochránit. Protivzdušné systémy jako jsou S-400 potřebují určitou ochranu, konkrétně komplexy s kratším dosahem, které pokryjí slepé zóny. V roce 2017, kdy Turecko zahájilo jednání s Ruskem o systémech S-400, došlo i na diskusi na téma komplexů krátkého dosahu, ale k žádným oficiálním závěrům nedošlo. 

Foto: Systém S-400 Triumf | V. Kuzmin / CC BY-NC-ND

Psali jsme:Řecko nakoupí tři francouzské válečné lodě za miliardy eur

V roce 2018 ruská Federální služba pro vojensko-technickou spolupráci oznámila, že Rusko je připraveno prodat Turecku hybridní protiletadlové systémy Pancir, jako součást dohody o S-400. V úvahu by však mohly přijít i raketové systémy Tor nebo Buk.

Turecko může k ochraně S-400 použít domácím zbrojním průmyslem vyráběné systémy Korkut, které jsou určitým analogem ruských systémů Tunguska. Kromě toho společnosti Aselsan a Roketsan připravují další raketové systémy protivzdušné obrany krátkého dosahu, jako např. Hisar. 

Podle dostupných zpráv se dočasným domovem tureckých baterií ruských protivzdušných systémů S-400 má stát letecká základna Murted Air Base severozápadně od Ankary. Ta byla vybrána kvůli své strategické poloze a existující rozvinuté infrastruktuře. Pevné rozhodnutí o umístění systémů S-400 zatím údajně neexistuje.

Foto: Turecká letecká základna Murted | Ex13 / CC BY-SA

Psali jsme:Válečné koně středověku

S-400 Triumf (kódu NATO SA-21 Growler), dříve známý jako S-300PMU-3, je nová generace protiletadlového zbraňového systému středního a velkého dosahu, vyvíjená ruskou firmou Almaz Antěj od 90. let jako vylepšení systému S-300. V ruské armádě je S-400 ve službě od roku 2007.

Je určen k likvidaci moderních i pokročilých prostředků vzdušného napadení jako jsou taktické a strategické bombardéry, taktické balistické střely a balistické rakety středního dosahu, nadzvukové vzdušné cíle, ale i letadla včasné výstrahy. Vysoký stupeň automatizace umožnil výrazně snížit obslužný personál.

Foto: Ruský protivzdušný systém S-400 Triumf | Wikimedia Commons

S-400 je jediný systém, který je schopen selektivně pracovat až se čtyřmi různými typy raket, které mají rozdílnou startovací hmotnost a dálkový dosah, čímž dokáže vytvořit vrstvenou obranu. Jedná se o 40N6 extrémně dlouhého dosahu, 48N6 dlouhého dosahu a střelu 9M96 středního doletu. Každá ze střel má jiné schopnosti.

Počátky vývoje systému S-400 souvisely se šířením letadel typu „AWACS“, letadel pro elektronický boj a stíhaček, nesoucích řízené střely, kterými mohly zasahovat pozemní cíle ze vzdálenosti mimo dosah nepřátelské protivzdušné obrany. Problém ničení těchto letadel neřešila ani modernizace tehdejších protiletadlových raketových systémů S-200. O projektu vytvoření systému protivzdušné obrany s dosahem asi 400 kilometrů se začalo uvažovat již v roce 1988. Vývojem tohoto systému byla pověřena konstrukční kancelář Almaz, která jako první prototyp použila platformu S-300P.

Foto: S-400 Triumf na přehlídce v Moskvě v roce 2015 | Wikimedia Commons

S-400 Triumf je kompatibilní s existujícími raketami systémů S-300PMU1 a S-300PMU2. První start nové modifikované rakety 48N6E se uskutečnil 12. ledna 1999 na polygonu Kapustin Jar. Většina prací na testování samotného raketového systému byla dokončena v roce 2001 a do konce roku 2006 byly úspěšně ukončeny i zkoušky nové střely, určené k ničení balistických cílů.

Podle názorů západních analytiků je systém S-400 spolu se systémy 9K720 Iskander a protilodními komplexem třídy K300 Bastion jednou z klíčových opor ruské strategické obrany, známé jako A2/AD (zóna zákazu přístupu), která spočívá v tom, že se jednotky NATO nemohou pohybovat v oblastech chráněných těmito komplexy bez toho, aby v případě střetu nebyly v ohrožení.