EXCALIBUR
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Uctění dne válečných veteránů aneb Cesta poděkování, úcty a pokory 2021

 09. 11. 2021      kategorie: Události      4 komentáře
Přidat na Seznam.cz

Pro čtenáře ARMYWEBU není "Cesta poděkování, úcty a pokory" ničím novým, vždyť ji jedou poutníci již po páté a pokaždé přinášel Armyweb reportáže. Pro ty z vás, kteří jste o této cestě ještě neslyšeli, je třeba pár záležitostí osvětlit.

tymFoto: Pro čtenáře ARMYWEBU není "Cesta poděkování, úcty a pokory" ničím novým, vždyť ji jedou poutníci již po páté a pokaždé přinášel Armyweb reportáže. | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

Cílem cesty je opět objet všechny dostupné hroby v České republice našich novodobých válečných veteránů a uctít jejich památku. Takových hrobů je 27 a cesta trvá 6 dnů křížem krážem celou naší krásnou vlastí. 11. 11. 2021 bude také věnována Lavička válečných veteránů na 24. základnu dopravního letectva v pražských Kbelích, kde sloužila štb. praporčice i. m. Michaela Tichá. Michaela Tichá zahynula v loňském roce při havárii vrtulníku na své zahraniční misi na Sinaji. 

cestaFoto: Cílem cesty je opět objet všechny dostupné hroby v České republice našich novodobých válečných veteránů a uctít jejich památku. Takových hrobů je 27 a cesta trvá 6 dnů křížem krážem celou naší krásnou vlastí. | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

S koronavirem žijeme všichni již druhým rokem, takže i když letos také vznikaly při plánování a realizaci cesty potíže, tak nějak si na to poutníci už zvykli. Mezi novinky patří odhalení pamětní desky plk. MUDr. Zdeňku Vítkovi, lékaři RAF, na jeho rodném domě ve Vlkoši, kterou finančně podpořil Jihomoravský kraj, stejně jako cestu. Jak vidno Jihomoravský kraj ctí válečné veterány.

Čtvrtek 4. 11. 2021 a pátek 5. 11. 2021

Po několikaměsíčních přípravách cesta odstartovala ve čtvrtek 4. 11. 2021 z Ostravy přejezdem do Vlkoše u Kyjova. Na druhý den, pátek 5. 11. 2021, bylo naplánováno navštívit hroby v Brně a v Hodoníně. V Hodoníně se nachází hrob Luďka Zemana, který v květnu 1995 odjel jako starší řidič 2. mechanizovaného družstva 3. mechanizované čety 1. mechanizované roty 2. praporu mírových sil OSN do mise UNCRO. Ještě téhož roku zemřel u chorvatské obce Ličky Oska na následky zranění utrpěného po výbuchu minometného granátu na pozorovacím stanovišti T - 23 „Repetitor“, které oddělovalo srbské pozice od chorvatských. Bylo mu 37 let. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán medailí „Za hrdinství“.  Je to dvacet šest let, byli spolu s Petrem Valešem jedni z prvních našich obětí, když v pátek, 4. srpna 1995, v poledne se na stanoviště Tango 23 probila zhruba třicetičlenná skupina chorvatských vojáků, doprovázená několika tanky. Srbové odpovídali intenzivní střelbou z minometů, rozpoutala se bitva. Naši, jako členové mise OSN, měli k dispozici pouze lehkou pěchotní výzbroj a mohli je použít pouze pro vlastní obranu. Stáhli se do bunkru a na pozorovatelně drželi hlídky. V sobotu 5. srpna brzy ráno nastupoval do služby Petr Valeš, střídal Luďka Zemana. Osudným se jim stal minometný granát, který v tu chvíli přiletěl. Rozsah jejich zranění byl prakticky neslučitelný se životem. Obrněný transportér s lékařem, který jim vyrazil na pomoc, ale zadrželi Srbové, po dlouhých diskusích pustili dál pěšky jen lékaře. Ani sanitka, kterou vyslalo velitelství později, nedorazila na místo. Kamarádství všech zúčastněných oné nešťastné srpnové události zocelené společně prožitým utrpením v boji drží pevně dál. Pravidelně se setkávají u hrobu Petra Valeše v Rožmitále na Šumavě a Luďka Zemana v Hodoníně, kde navštěvují i Luďkovu maminku. I taková byla válka v bývalé Jugoslávii, je to „teprve“ 26 let a v zemi, kterou máme spojenou s mořem, odpočinkem a pohodovými zážitky. Nechce se ani věřit.

Z Hodonína se výprava vydala směrem k Brnu a to do Měnína navštívit hrob podporučíka in memoriam Luďka Severy, který v Kosovu působil jako nabíječ družstva granátometů 1. mechanizované roty 1. česko-slovenského praporu KFOR. Luděk Severa tragicky zahynul v roce 2002 ve věku 25 let při dopravní nehodě obrněného transportéru OT-64 u obce Šajkovac. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán Záslužným křížem Ministerstva obrany ČR III. stupně.

severaFoto: Z Hodonína se výprava vydala směrem k Brnu a to do Měnína navštívit hrob podporučíka in memoriam Luďka Severy, který v Kosovu působil jako nabíječ družstva granátometů 1. mechanizované roty 1. česko-slovenského praporu KFOR. | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

V Brně jsou dvě místa posledního odpočinku našich padlých, kromě Luďka Severy je tu ještě zastavení na brněnském Ústředním hřbitově u místa posledního odpočinku podporučíka in memoriam Pavla Mauera. Pavel Mauer byl v březnu 2003 vyslán do mise Enduring Freedom v Kuvajtu, kde působil jako velitel stanice 1. skupiny speciálního určení 3. odřadu speciálního určení. Ještě toho roku utrpěl při dopravní nehodě u osady Al Ad Kharba v Iráku těžká zranění, kterým po převozu do České republiky v Ústřední vojenské nemocnici v Praze podlehl ve věku 25 let. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán Záslužným křížem MO ČR I. stupně.

mauerFoto: U hrobu podporučíka in memoriam Pavla Mauera | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

Sobota 6. 11. 2021

V sobotu 6. 11. symbolicky v 11 hodin 11 minut za krásného slunečného počasí bylo na řadě odhalení pamětní desky plk. MUDr. Zdeňku Vítkovi na jeho rodném domě (dnešní budova mateřské školy) ve Vlkoši. Plk.

vitekFoto: V sobotu 6. 11. symbolicky v 11 hodin 11 minut za krásného slunečného počasí bylo na řadě odhalení pamětní desky plk. MUDr. Zdeňku Vítkovi na jeho rodném domě | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

Zdeněk Vítek byl lékař 310. čs. stíhací perutě ve Velké Británii, válečný chirurg a zástupce přednosty 2. chirurgické kliniky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. (Jeho životopis si zaslouží samostatného uveřejnění – čtěte ve článku ….). Při slavnostním aktu odhalení uskutečnil kpt. Mgr. Dan Petříček modlitbu za padlé a poutní cestě požehnal. S božím požehnáním vyrazili poutníci na tu dlouhou štreku křížem krážem po naší krásné zemi.

pozehnaniFoto: Při slavnostním aktu odhalení uskutečnil kpt. Mgr. Dan Petříček modlitbu za padlé a poutní cestě požehnal. | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

Po poledni se výprava vydává z Vlkoše do Uherského Hradiště, kde je hrob praporčíka in memoriam Radima Vaculíka. Je jedním z těch, kteří zahynuli vlivem nastraženého výbušného zařízení, stalo se to před třinácti lety, čili v roce 2008. Byla to jeho první mise, kterou začal v únoru téhož roku jako řidič 1. mobilního pozorovacího týmu bojových jednotek 1. kontingentu Armády České republiky PRT ISAF v afghánském Logaru. Měli před sebou posledních 23 kilometrů. Pět členů provinčního rekonstrukčního týmu se po inspekci třetího největšího měděného dolu na světě u afghánské obce Aynak zrovna vracelo na základnu Shank v provincii Logar. Byl 30. duben 2008, krátce před čtvrtou hodinou odpolední, když se pod koly jejich Humvee ozvala exploze. Nástražný výbušný systém zranil celou osádku včetně řidiče Radima Vaculíka, jenž zemřel na následky zranění pár hodin po incidentu, Robert Chudý byl zraněn těžce. Zdravotník, který jel v obrněnci za skupinou, po nehodě přiznal, že když poskytoval první pomoc, své kamarády ze základny poznával jen podle jmenovek na spálených uniformách. Smrt Radima Vaculíka byla v krátké době již druhým úmrtím českého vojáka v Afghánistánu. Pár týdnů před tím, 17. března, totiž sebevražedný atentátník zabil v Gerešku příslušníka Útvaru speciálních operací Vojenské policie Milana Štěrbu, zvaného „Bosna“. „V misi stojí vojáci každou chvíli tváří v tvář smrti, o to více si uvědomují svůj život,“ pronesl během bohoslužby na pohřbu Radima Vaculíka vojenský kaplan Jaroslav Knichal. „A Radim to nejcennější, co měl, obětoval pro mír a pokoj tohoto světa.“ Byl pochován na hřbitově v Uherském Hradišti – Mařaticích. Posmrtně byl povýšen do hodnosti praporčíka a vyznamenán Křížem obrany státu. Členové výpravy mu položili na hrob věneček, svíčku, vlaječku a malý vlčí máček, které letos vyráběl válečný veterán Standa Holotík. Jak na něho vzpomíná jeho kolega, Radim byl skromný a strašně příjemný člověk a bezkonfliktní voják. Radimu Vaculíkovi tehdy bylo 29 let.

Následoval přejezd na sever téměř k polským hranicím, do Albrechtic, kam výprava dorazila až s přicházejícím šerem. Na místním hřbitově s krásným dřevěným kostelíkem je místo posledního odpočinku poručíka in memoriam Adriana Wernera. Velmi příjemným překvapením byla přítomnost Adrianovy maminky u jeho hrobu a ještě o to větším překvapením bylo, že tam na výpravu čekala záměrně, aby se se členy výpravy setkala, popovídali si a ještě je vybavila domácími koláčky. Tato osobní setkání jsou z celé výpravy vždy nejemotivnější. Osudy všech padlých se členů výpravy hluboce dotýkají a zejména u těch, u kterých se znají osobně s jejich blízkými. Cítí k nim hluboký respekt. Adrian Werner byl v březnu 2011 vyslán jako velitel 5. výcvikového týmu 2. jednotky OMLT ÚU AČR ISAF do Afghánistánu. Za čtyři měsíce byl těžce raněn v provincii Wardak při útoku na předsunutou základnu koaličních sil. Vojenským speciálem byl přepraven do Ústřední vojenské nemocnice v Praze a po dohodě s rodinou v srpnu 2011 do vojenské nemocnice v Olomouci, kde svým zraněním podlehl. Pochován byl s vojenskými poctami, posmrtně byl povýšen do hodnosti poručíka a vyznamenán Křížem obrany státu. "Česká republika přišla v osobě dvaatřicetiletého Adriana Wernera o vynikajícího vojáka. Rotmistr Werner nosil na rukávu uniformy českou vlajku a své vlasti přinesl oběť nejvyšší. Česká republika je součástí nejsilnější vojenské aliance na světě a v Afghánistánu plní své spojenecké závazky. Bohužel služba vlasti někdy přináší i ztráty a oběti. Na rozdíl od českých sportovců naše vojáky nevidíme tak často v mediích. Své životy však nasazují za naše bezpečí a za bezpečí budoucích generací. Rodině rotmistra Adriana Wernera a jeho přátelům vyslovuji svoji nejhlubší soustrast," uvedl tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra při posledním rozloučení.

Poslední sobotní přejezd zamířil do Bouzova ke hrobu poručíka in memoriam Roberta Vyroubala. Stejně jako v předchozím roce přijela výprava na hřbitov v Bouzově za hluboké tmy. Všechno ze vzdáleného i blízkého okolí zůstává skryto ve tmě, jen nad zrekonstruovanými hřbitovními vraty moudře promlouvá nápis: „Mám jen to, co jsem dal druhým.“ Za trochu mystické atmosféry uctili památku, položili věneček, vlaječku, malý vlčí mák a svíčku a zavzpomínali na Roberta, i jeho partnerku a jeho syna. Díky dřívějším osobním setkáním je pro členy výpravy tato zastávka srdeční záležitostí. Robert Vyroubal v březnu 2011 vyjel do svojí páté mise jako příslušník 2. jednotky OMLT ÚU AČR ISAF do Afghánistánu. V květnu 2011 byl ve svých 31 letech smrtelně zraněn u vesnice Salar, když pod vozidlem, v němž jel jako střelec operátor, explodovalo improvizované výbušné zařízení. Posmrtně byl povýšen do hodnosti poručíka a vyznamenán Křížem obrany státu.

Neděle 7. 11. 2021

V neděli brzy ráno za typické listopadové ranní mlhy, výprava startuje z Bouzova do kraje, kde má spousta obcí přídomek „nad Orlicí“. Zrovna jako dvě zastávky výpravy – Kostelec nad Orlicí a Týniště nad Orlicí. V Kostelci nad Orlicí se nachází místo posledního odpočinku podporučíka in memoriam Vlastislava Hendricha, který ve svých nedožitých 20 letech tragicky zahynul v září 2002 při dopravní nehodě obrněného transportéru OT-64 nedaleko obce Šajkovac, o život při tomto incidentu přišel taky štábní rotmistr Luděk Severa, jehož hrob výprava navštívila v pátek v Brně – Měníně. Vlastislav Hendrich byl v únoru 2002 vyslán jako střelec družstva granátometů 1. mechanizované roty 1. česko-slovenského praporu do mise KFOR. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán Záslužným křížem Ministerstva obrany ČR III. stupně.

V Týništi nad Orlicí jede výprava uctít památku štábního praporčíka in memoriam Libora Ligače. Citát na jeho pomníčku říká, že: „Nebezpečí se leskne jako sluneční třpyt v očích odvážného muže.“… Libor Ligač nastoupil v dubnu 2014 do svojí druhé mise jako starší operátor 2. strážní roty BAF. V červenci 2014 zemřel na následky zranění, která utrpěl při útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagram. Útok se stal ve čtvrt na šest ráno našeho času (7:45 místního času) při patrole v okolí základny Bagram ve východoafghánské provincii Parván. Čeští vojáci zrovna v místě prověřovali místo možného odpalu nepřátelských raket na základnu a během svého úkolu hovořili s místními obyvateli. Následně se do davu vmísil útočník, který měl na sobě pravděpodobně uniformu afghánské policie. Útok na místě nepřežili četař Ivo Klusák, desátník Libor Ligač, desátník Jan Šenkýř a rotmistr David Beneš, dva afghánští policisté a několik civilistů. Další obětí se stal rotmistr Jaroslav Lieskovan, který zemřel na následky těžkého zranění 14. července v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Libor Ligač byl pochován s vojenskými poctami v Týništi nad Orlicí. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Libor Ligač je jedním z pěti padlých při útoku sebevražedného atentátníka 8. 7. 2014. Právě těchto pět obětí symbolizuje pět vlčích máků na Vzpomínkové lavičce válečných veteránů. Nápad vytvořit Vzpomínkovou lavičku válečných veteránů vznikl právě v té době jako reakce na neutuchající nutkání vytvořit něco konkrétního jako stálou připomínku novodobých válečných veteránů.

Po roce opět výprava přijíždí na Lesní hřbitov v Hradci Králové. Zvláštní hřbitov, surový smíšený les, náhrobky a pomníky roztroušené v travnatém porostu pod vzrostlými stromy. Hřbitovu dominuje jednoduchý vysoký dřevěný kříž stojící uprostřed mezi stromy. Místo jako dělané pro nekonečný spánek někoho, kdo v lese trávil spoustu času. Až v zadní části leží pomník dvou spolubojovníků - štábního praporčíka in memoriam Jana Šenkýře a štábního praporčíka in memoriam Jaroslava Lieskovana, dalších dvou z pětice našich vojáků, kteří zemřeli na následky utrpěné při útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagram v červenci 2014, oběma bylo 39 let, oba se narodili ve stejném roce, ve stejném roce odešli na věčnost.

lieskovansenkyrFoto: Pomník dvou spolubojovníků - štábního praporčíka in memoriam Jana Šenkýře a štábního praporčíka in memoriam Jaroslava Lieskovana | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

Byla to první mise Jana Šenkýře, kam odjel v dubnu 2014 jako starší řidič-specialista 2. strážní roty BAF. Posmrtně pak byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Ta poslední osudná mise Jaroslava Lieskovana byla jeho osmou. Na následky útoku zemřel v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.  Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. U jejich společného hrobu položili členové výpravy věnečky, svíčky, vlaječky i vlčí máky. Sluneční paprsky pronikající přes koruny vysokých stromů připomínají průnik světla do chrámu Páně přes okenní vitráže, je tam i stejné ticho a klid. Také na tomto místě čekalo na výpravu nádherné setkání. Čekal na ně pan Plk. JUDr. Jaroslav Jonák, tchán Jaroslava Lieskovana. Bylo to první setkání, dle jeho vlastních slov dlouho pátral, kdo každý rok nechává na „Jardově“ hrobě ten zvláštní věneček, až se mu to podařilo vypátrat.

Z Hradce Králové se přesouváme do Jičína. Cílem je hrob štábního praporčíka in memoriam Ivo Klusáka, jednoho ze čtveřice padlých během útoku atentátníka v Bagramu  v červenci 2014. Také jeho památku uctili poutníci položením věnečku, vlaječky, svíčky a vlčího máku. Od března 2014 byl nasazen do své šesté mise jako starší řidič-specialista 2. strážní roty BAF. Pochován byl s vojenskými poctami v Jičíně. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Bylo mu 34 let.

Malá vesnička Úštěk je nejsevernější místo republiky, které tato poutní výprava na svojí cestě navštíví. Nelehkou minulost této pohraniční oblasti připomíná spousta neudržovaných hrobů s německými nápisy na náhrobcích, živí odešli, ale zemřelí zůstali. Zde se nachází také hrob podporučíka in memoriam Ivana Zapadla, který v dubnu 2001 nastoupil do svojí druhé mise SFOR jako ženista 2. ženijní skupiny EOD 5. mechanizovaného praporu. Tragicky zahynul ve 23 letech při explozi likvidované výbušniny. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán Záslužným křížem Ministerstva obrany ČR III. stupně.

Komentáře

Vaclav Flek

12. 11. 2021, 00:56

pro Petr Hertel : "Na tu rozhodně větší část, kteří padli v řadách rakousko-uherské c. a k. armády, na tu se dalo pohlížet vlastně jako na "chudáky", prostě oběti..."

Dekuji za vas nazor, myslim, ze jsme celkem ve shode. Ja bych asi jen zduraznil, ze ti "chudaci" byli z velke casti prave silni mladi muzi, kteri meli rozvijet svuj rod, a padli v domneni, ze plni svou prisahu. Prave ti po valce chybeli v tech gruntech a domacnostech, ovsem nikomu z nove vlady Ceskoslovenske republiky na nich vlastne nezalezelo. Prisahali vernost cisari, na mnoha bojistich padli nebo byli zmrzaceni, tak co ? Slo o zjevny akt historicke nespravedlnosti, ktery pretrvava az do dnesni doby.

Komunisticky rezim zadupal legionarskou tradici hluboko do zeme, ovsem po roce 1989 byla tato tradice obnovena velmi pompezne, bez prihlednuti k historickym souvislostem. Nas stat potreboval vojenske tradice, kterych ovsem prilis nema. Tak najednou misto Dukly sibirska magistrala. Proste, jak je u nas zvykem, od zdi ke zdi...

Petr Hertel

11. 11. 2021, 23:33

Václav Flek

Pokud jde o ty naše padlé z první světové války, možná by se to dalo, hodně zjednodušeně, vystihnout třeba i takhle: Tak samozřejmě, že po roce 1918 byli oficiálními hrdiny legionáři. Na tu rozhodně větší část, kteří padli v řadách rakousko-uherské c. a k. armády, na tu se dalo pohlížet vlastně jako na "chudáky", prostě oběti...

astor

10. 11. 2021, 06:24

Jsou padlí za naši zem a "padlí za naši zem". Jedni si úctu zaslouží více, ti druzí posuďte laskavě sami.

Vaclav Flek

10. 11. 2021, 01:04

Je jiste zasluzne ucit pamatku ceskych vojaku, padlych v nedavnych misich.

Nicmene se domnivam, ze to je malo. Den veteranu vznikl puvodne na oslavu VSECH padlych ve Velke valce z let 1914-18. Myslim, ze ve vetsine zemi tuto tradici dodrzuji, a svym padlym prokazuji v tento den patricnou uctu (treba ve Francii je to statnim svatkem, naopak neslavi 8. kveten jako "Den vitezstvi"). Vyjimkou jsou v tomto jen nektere zeme byvaleho Rakousko-Uherska, mezi numi Ceska republika, ktere ze mne nepochopitelnych duvodu pamatku nasich padlych dedu a pradedu okate prehlizeji.

Za I. svetove valky padly desetisice ceskych vojaku, ci spise vojaku z ceskych zemi, na ktere se po valce "zapomnelo". Jejich pamatka byla u nas - zjevne nepravem, - prekryta zcasti legionarskou gloriolou. Ty desetisice rakousko-uherskych mrtvych pripominaji pouze skromne pomnicky prakticky v kazde vesnici, ovsem postavene mistnimi obyvateli vlastnimi prostredky, bez prispeni statu. Ten o odkaz tolika padlych byvalych obcanu, kteri dodrzeli svou prisahu cisari, okazale neprojevil zajem. Je to desivy kontrast ve srovnani treba s Francii, Belgii, ci Velkou Britanii, kde se padlym z Velke valky venuje neustale pozornost, asi v duchu hesla "jsou stale s nami".