USA udělaly krok, který jsme čekali od Ruska. Co to znamená pro Evropu
Rok 2026 začal pro USA a D. Trumpa hodně zostra: dne 3. 1. došlo k americkému vojenskému zákroku proti Venezuele, během něhož byl unesen venezuelský prezident N. Maduro a jeho manželka C. Floresová. Šlo o událost, která do jisté míry nemá obdoby a která patrně bude mít dalekosáhlé následky, jež navíc ovlivní i evropský kontinent.
Foto: Nicolas Maduro na palube vrtulníku cestou pryč z Caracasu | U.S. Department of War
USA versus Venezuela
Tato událost ovšem nepřišla jen tak, z čistého nebe. Vztahy mezi USA a Venezuelou totiž byly dlouhodobě napjaté. Je to poněkud paradoxní, neboť po dlouhá desetiletí, až do devadesátých let minulého století, byla Venezuela hlavním partnerem USA v regionu Jižní Ameriky. Venezuela byla pro USA nejen významným dodavatelem ropy, ale USA prostřednictvím Venezuely také ovlivňovaly politické dění v celé Latinské Americe.
Situace se principiálně změnila v roce 1998, kdy v demokratických prezidentských volbách uspěl bývalý armádní důstojník H. Chávez (který se již roku 1992 neúspěšně pokusil o státní převrat). H. Chávez totiž zcela změnil venezuelskou politiku. Venezuelský stát zahájil rozsáhlé ekonomické reformy s cílem vyřešit obrovskou chudobu, což bylo umožněno i díky tehdy rekordním cenám ropy coby hlavního zdroje příjmů. Stejně tak se ale začala měnit i venezuelská zahraniční politika. Venezuela se pod vedením H. Cháveze začala čím dál ostřeji vymezovat vůči USA a jejich vrcholným představitelům. Naopak se sbližovala s Ruskem, které tehdy, již pod vedením V. Putina, začalo obnovovat svou velmocenskou politiku. To se mimo jiné projevovalo i v oblasti vojenské, kdy Venezuela začala ve velkých počtech nakupovat ruskou vojenskou techniku, ačkoliv do té doby její armáda užívala převážně americké a evropské zbraňové systémy.
Důležité je, že v této politice Venezuela nezůstala osamocena. Prakticky hned po nástupu H. Cháveze se Venezuela začala sbližovat s komunistickou Kubou, kde tehdy ještě vládla dynastie Castrů. Stejně tak se Venezuela sblížila i s Nikaraguou, kde dosud jako prezident vládne D. Ortega. S těmito státy Venezuela vytvořila společenství ALBA, jehož úkolem bylo vytvoření jakési hráze proti pronikání vlivu USA do regionu Latinské Ameriky.
Stejně tak se k Venezuele připojily i další země, které do té doby s komunistickou vládou neměly nic společného. Úspěch H. Cháveze totiž inspiroval i další levicové populistické politiky, kteří ovšem nehlásali komunismus, ale „socialismus pro jednadvacáté století“, pro nějž bylo typické i znárodňování apod. Šlo zejména o bolivijského prezidenta E. Moralese, ekvádorského prezidenta R. Correu, ale i další. Tyto státy začaly rozsáhle spolupracovat; prim v tomto společenství však hrála právě Venezuela v čele s H. Chávezem.
Tato politika ale skončila po předčasné smrti H. Cháveze v roce 2013. Na místo H. Cháveze přišel jeho souputník N. Maduro, který ale zdaleka nedosahoval charismatu H. Cháveze. Situaci nadto významně ovlivňovala i ekonomika, do níž se začaly promítat klesající ceny ropy. Důvodů hospodářského poklesu ale bylo více. Ani politika H. Cháveze totiž nedokázala vyřešit problémy venezuelské ekonomiky. Naopak, tím, že se Venezuela více než kdy dřív orientovala právě na těžbu ropy, zanedbávala všechna ostatní odvětví. Venezuelská ekonomika začala postupně upadat, což se projevilo mimo jiné rozsáhlou emigrací z této země, kterou již opustilo cca 8 milionů obyvatel.
I proto N. Maduro do jisté míry omezil mezinárodní politické aktivity Venezuely, byť „tradiční“ vazby s Ruskem, ale i Čínou nebo Íránem zůstaly nadále zachovány. Místo toho se zaměřil na samotnou správu Venezuely, či spíše na pouhé udržení se u moci. Projevovalo se to i v mocenské struktuře režimu. Zatímco H. Chávez se hodně zaměřoval na rozvoj armády, N. Maduro kladl mnohem větší důraz na vnitřní bezpečnost a represivní orgány – jak na speciální síly ministerstva vnitra, tak na Národní gardu, která opakovaně úspěšně potlačila různé demonstrace opozice. Pokračovala i výstavba Národní bolívarské milice, jakýchsi lidových milicí venezuelského levicového režimu.
Především díky tomu se N. Maduro, který se občas i díky svému vzhledu začal stylizovat do podoby „jihoamerického Stalina“, dokázal udržet u moci celých 13 let. A to i přes veškeré protesty a demonstrace opozice, jejichž akce vyvolávaly značnou mediální pozornost ve světě, ale reálně toho mnoho nevzmohly. Stejně tak navzdory tomu, že USA tuto venezuelskou opozici rozsáhle podporovaly. Není tedy divu, že právě tato bezmoc vedla v USA k silné frustraci. Právě tato frustrace – spolu s poněkud excentrickou politikou D. Trumpa – postupně vedla až k ostrému vojenskému zákroku USA vůči Venezuele.
Problematické odůvodnění zásahu
Z hlediska ryze vojenského byla americká operace Absolutní odhodlání mimořádně precizní. Nešlo o žádné masivní nasazení americké armády proti venezuelské armádě, které by zcela jistě vedlo k rozsáhlým ztrátám na obou stranách. Došlo „pouze“ k únosu N. Madura a jeho manželky. Operace byla až překvapivě úspěšná, což naznačuje, že byla dlouhodobě připravována. Ze strany americké armády při ní nedošlo k žádným ztrátám a i na venezuelské straně jsou ztráty na životech nízké. Operace Absolutní odhodlání tak připomíná spíše přesný chirurgický zásah.
Mnohem horší je ale operace z pohledu ryze politického, a především mezinárodněpolitického. Z tohoto úhlu americký zásah připomíná spíše pověstného slona v porcelánu. Otázky vyvolává především odůvodnění této operace.
USA, a především sám D. Trump, dlouhodobě obviňují Venezuelu a její režim, ale i samotného N. Madura, z pašování drog do USA. USA navíc již zadržely několik venezuelských lodí, a to právě kvůli podezření z pašování drog.
Je faktem, že do USA jsou drogy z Jižní Ameriky skutečně pašovány a že k tomu některé drogové klany používají i lodě, případně i ponorky. Opakovaně tak byly zachyceny lodě doslova naplněné drogami. Jenže v případě venezuelských lodí k ničemu takovému nedošlo. Na žádné lodi nebyly žádné drogy nalezeny; nebyl předložen jediný důkaz či alespoň prokazatelná indicie, že by Venezuela skutečně drogy do USA pašovala. A především nebyl předložen žádný důkaz, že by se na tom podílel přímo venezuelský stát či přímo N. Maduro.
Na druhou stranu i z otevřených prohlášení D. Trumpa na sociálních sítích jasně vyplývá, že motivací D. Trumpa k tomuto zásahu byla venezuelská ropa. Sám D. Trump se opakovaně vyjádřil, že USA chtějí získat venezuelskou ropu. A krátce po zásahu D. Trump oznámil, že Venezuela předá USA 30–50 milionů barelů ropy, přičemž právě USA budou spravovat zisky z jejího prodeje.
Tato otevřená argumentace D. Trumpa ovšem přináší spoustu pochyb a námitek rázu etického, ale i právního. Co dává USA právo k takovému činu? Jakým právem si USA přisvojují venezuelskou ropu? Na základě čeho se může jeden stát zmocnit přírodního bohatství zcela jiného státu? Je zde snad podkladem pouze právo silnějšího?
Argumentace D. Trumpa tak nápadně připomíná rétoriku V. Putina. I Rusko vedené V. Putinem napadlo Ukrajinu primárně proto, aby se zmocnilo tamních přírodních zdrojů, nerostného bohatství a stejně tak úrodné ukrajinské půdy. V. Putin svůj zásah „ospravedlňuje“ ochranou ruské menšiny na Ukrajině – přitom to bylo právě Rusko, které separatismus na východě Ukrajiny vyprovokovalo. Oproti tomu hlavní argumentací D. Trumpa je pouhá touha po ekonomickém zisku.
Samozřejmě, operace USA proti Venezuele a ruská agrese vůči Ukrajině se v mnoha směrech liší – rozsahem, stylem provedení, posloupností jednotlivých kroků atd. Co je ale zarážející, je právě ona podobnost a nízkost argumentace představitelů USA a Ruska. Ta je možná pochopitelná u V. Putina a Ruska; v případě demokratických USA, které navíc kdysi byly lídrem demokratického světa, to ovšem působí spíše absurdně a hlavně velmi smutně.
Lze navíc pochybovat, že by americká politika vůči Venezuele přinesla něco pozitivního, a především zda by dokázala přinést stabilitu a prosperitu Venezuele. A to i přes pád N. Madura, který byl hlavní tváří venezuelského postchávezovského režimu. Zatím to totiž vypadá tak, že venezuelský režim pokračuje dál. Na místo N. Madura do prezidentského úřadu nastoupila jeho bývalá spolupracovnice D. Rodríguezová. Ta přitom prokázala až překvapivou schopnost vládnout. Je možné, že se jí podaří venezuelský režim udržet, byť v jakési modernizované, částečně liberalizované podobě – a za cenu částečných ekonomických ústupků USA ve formě jejich podílu na těžbě ropy.
Z tohoto pohledu je důležité, že venezuelská armáda si i po tomto zákroku zachovala svou soudržnost, a především svou funkčnost. Během americké operace bylo zničeno jen poměrně omezené množství protiletadlových systémů, které mohly americký letecký útok ohrozit. Jinak ale hlavní síly armády – obrněné jednotky, ale i letectvo atd. – zůstaly nedotčeny. Venezuelská vláda je tak může použít jak k obraně proti nějakému dalšímu americkému útoku, tak i k potlačení demonstrací.
A pokud by současná vláda prezidentky D. Rodríguezové nedokázala situaci ustát, ani to neznamená, že by mohlo dojít k nějakému pokojnému předání moci opozici (něco takového by ostatně bylo v přímém rozporu se zkušenostmi s chováním autoritativních režimů) a k postupné stabilizaci či dokonce prosperitě Venezuely. Je třeba si uvědomit, že nejen současná postchávezovská, resp. postmadurovská vláda není jednotná, ale stejně tak není jednotná ani venezuelská opozice. Vedle nejčastěji jmenované vůdkyně opozice, nositelky Nobelovy ceny M. C. Machado, je zde hned několik adeptů na prezidentský úřad a skutečné vedení Venezuely – E. González, J. Guaidó, H. Capriles a další. Je pravděpodobné, že mezi těmito jednotlivými představiteli opozice – z nichž každý má své příznivce, ale i své odpůrce – by mohlo dojít k boji o moc. Do tohoto boje by se ovšem zapojili i někteří představitelé současného režimu. Výsledkem by byla celková destabilizace, která by vedla k dalšímu úpadku zubožené Venezuely.
Co to znamená pro Evropu a jak by se Evropa měla zachovat
Z hlediska Evropy je ovšem nejvíc zarážející přístup USA, a především samotného D. Trumpa: to, že USA uskutečnily tento útok bez jakékoliv konzultace se spojenci a bez nějakého vysvětlení. Vše pak dál umocňuje samotným D. Trumpem deklarovaná snaha získat venezuelskou ropu. Predátorský styl politiky, při němž jde jen o kořist. Je poněkud paradoxní, že právě to je vydáváno za pragmatismus. Ještě víc zarážející je pak podobnost s rétorikou V. Putina. Evropa tak opět sleduje, jak se USA coby oficiální partner Evropy a člen NATO čím dál více od Evropy odvracejí a naopak se čím dál více blíží hlavnímu protivníkovi Evropy, Rusku V. Putina.
USA navíc podobným vojenským zákrokem vyhrožují i dalším státům. Zcela otevřeně D. Trump vyhrožuje i sousední Kolumbii a tamějšímu levicovému prezidentovi G. Petrovi – je ovšem nutno podotknout, že jde o demokratického levicového politika a v Kolumbii panuje řádná demokracie. Podobně tak D. Trump vyhrožuje i obsazením Grónska, které je součástí Dánska. Nejde tak jen o Venezuelu, ale o určitý širší politický jev.
Jak by se v této situaci měla Evropa zachovat? Je bezesporu dobře, že Evropa na americkou operaci vůči Venezuele velmi rychle reagovala a že se proti ní dokázala vymezit – a to bez zbytečných diplomatických přestřelek, bez laciného antiamerikanismu. Otázkou ovšem je, co dál: jak by se Evropa měla chovat dlouhodobě v reakci na čím dál zřetelnější politické sbližování USA a Ruska.
Evropa by se možná měla chovat podobně pragmaticky jako USA, a možná i podobně sobecky: soustředit se primárně sama na své problémy a také na své zájmy.
Tím největším bezpečnostním ohrožením Evropy je dnes ukrajinská válka, a především samotné Rusko, které již 12 let (!) vede svou válku proti evropskému státu, Ukrajině. Rusko navíc vyhrožuje i dalším evropským státům. Právě na Ukrajinu a její posílení by se Evropa měla co nejvíce zaměřit – a to navzdory jak Rusku, tak i USA.
Zdroj: Autorský komentář Davida Khola
Komentáře