Kanadský zajatecký tábor Bowmanville (Camp 30) byl založen na podzim 1941 pro německé vojáky, piloty a námořníky (zejména důstojnických hodností), kteří byli převezeni z Británie z důvodu možné německé invaze. Přestože podmínky v něm byly, dá se říci, luxusní a samotný tábor byl umístěn relativně daleko od pobřeží v kanadské divočině, již pár týdnů po založení, přesněji 23. listopadu 1941, byl uskutečněn první pokus o útěk.

Postaral se o něj stíhací pilot Luftwaffe z letky I/JG 52, Ulrich Steinhilper (sestřelený 27. října 1940 u Cantenbury), kterému se podařilo překonat plot s ostnatý drátem. Steinhilpera tehdy chytili za pouhé dva dny v Niagara Falls v provincii Ontario a vrátili zpět. Němec se však nenechal odradit a svůj druhý útěk uskutečnil již o pár týdnů později (podotýkám že byla zima, a ta je ve vnitrozemí Kanady dost nepříjemná). Tentokrát byl zatčen na hlavním vlakovém nádraží v Montrealu. Při třetím pokusu o útěk, 12. února 1942, si vzal s sebou jako společníka svého kamaráda Alberta Wallera. Tentokrát se oba vězni dostali až do Spojených států, do městečka Watertown ve státě New York. Vězni však byli i tentokrát lapeni. Po zatčení a navrácení byl Steinhilper přesunut do tábora Camp 20 (Gravenhurst, Ontario), odkud utekl (a byl následně chycen) ještě dvakrát. Steinhilper si tak vysloužil pověst notorického útěkáře.

Foto: HMCS Rimouski byla vlajkovou lodí operace, která zmařila německý pokus o útěk. | Wikimedia Commons

Psali jsme:Strašidlo ze St-Trond: Německé noční stíhací eso dostalo brilianty od Hitlera za 100 sestřelů

Jen dva dny po prvním ´těku Ulricha Steinhilpera z kanadského zajateckého tábora Bowmanville utekl další voják. Toho však chytili hned vzápětí a dostal 28 dní na samotce (protože kladl aktivní odpor a lehce zranil jednoho vojáka).

30. prosince 1941 se o útěk úspěšně pokusil další z vězňů, který se tentokrát dostal ven ve voze se špinavým prádlem. Vězeň byl však chycen v cílové destinaci vozu a před navrácením do tábora si nejprve pobyl několik hodin v civilním vězení. Poté pokusy o útěky víceméně ustaly, až 29. července 1943 táboroví strážní našli ve vězeňských ubikacích plechovku s mapami a věcmi připravenými k útěku. Nepodařilo se však identifikovat komu plechovka patřila.

Vězni se také snažili dostat ven z tábora pomocí vykopaných tunelů, ale ani jeden z tunelů se nepodařilo dokončit. Ten nejdelší tunel byl nalezen v září 1943. Byl velmi kvalitní, měl sice čtvercový průměr jen 50x50 cm, ale měl dobrou výdřevu pomocí prken získaných na půdě několika baráků. V tunelu bylo zbudováno jak elektrické osvětlení, tak i dobrá ventilace. Vytěženou hlínu vězni ukládali na půdě, což se jim stalo osudným, protože její podlaha váhu po čase nevydržela, propadla se a díky tomu byl odhalen i samotný tunel (byť se víceméně vědělo, že zajatci nějaký kopou, viz další pokračování).

Operation Kiebitz

Tento plán vznikl přímo na velitelství Kriegsmarine, který podporoval i samotný velitel Karl Dönitz. Cílem operace bylo, aby z tábora Bowmanville utekli čtyři ponorkoví důstojníci - Horst Elfe (kapitán U-93), Hans Ey (kapitán U-433), Otto Kretschmer (V době zajetí kapitán U-99, jinak co do tonáže potopených lodí nejúspěšnější německý ponorkový velitel za celou válku, a to stihl za pouhý rok a půl.) a poslední Hans Joachim Knebel-Döberitz (na U-99 zástupce kapitána Kretschmera), jenž byl předtím pobočníkem samotného Dönitze.

Psali jsme:Bitva u mysu Celestial: 5 španělských galeon proti 55 tureckým galérám

Zajatci se měli dostat z tábora skrze Kanadu k 1 400 km vzdálenému pobřeží provincie New Brunswick (česky Nový Brunšvik), kde je měla u mysu Pointe de Maisonnette měla ve sjednaném termínu vyzvednout německá ponorka. Osvobození čtyř zkušených ponorkových důstojníků by bylo obrovským úspěchem a bylo by řádně využito také v rámci německé propagandy.

Samotná operace byla naplánována na září 1943. Do tábora se k zajatcům dostaly podrobnosti celé akce pomocí šifrovaných zpráv ukrytých v běžných dopisech, posílaných pomocí Červeného kříže. Avšak kanadská výzvědná služba, která všechny tyto dopisy četla, zprávy po nějaké době odhalila a rozluštila do nejmenších podrobností. Varovala vedení tábora, armádu, námořnictvo i policii a tyto složky pak připravily vlastní protiakci.

Foto: Od levé strany k pravé: Horst Elfe (U-93), Wolfgang Heyda (U-434), Friedrich-Wilhelm Wentzel, Otto Kretschmer (U-99), Hans Enge, Gerd Schreiber (U-95), Hans Ey (U-433), Curt von Goßler (U-49), Joachim Matz (U-70), Günther Lorentz (U-63) | Wikimedia Commons 

V době, kdy měl útěk proběhnout, hlídala tábor Bowmanville Kanadská jízdní policie a stráže. Tito příslušníci moc dobře věděli, že vězni budují další tunely, avšak tento fakt ignorovali. Chtěli zasáhnout až na poslední chvíli, pro případ že by existovala možnost přímo z tábora varovat ponorku (v Kanadě působilo i několik agentů Abwehru). Když pak nakonec do tábora bezpečnostní složky vtrhly a začaly útěkáře zajímat, strhla se mela, které využil jiný důstojník, jenž o celé akci věděl - kapitán Wolfgang Heyda (v době jejího potopení velel U-434) a ve zmatku pomocí žebříku spleteného z kabelů překonal plot tábora. Měl neuvěřitelné štěstí, protože ikdyž se ho snažili chytit, tak se pomocí vlakových spojů postupně dostal až na pláž u místa setkání s ponorkou. Tam už ovšem na něj čekali Kanaďané. Kanadské námořnicto také připravilo past na německou ponorku (proto nechali vězně útěk připravovat tak dlouho), jenž měla zajatce vyzvednout. Tou se stala U-536. Ponorku se pokusilo obklíčit a hlubinnými náložemi potopit hned několik plavidel, ale jejímu kapitánovi se podařilo se štěstím z pasti uniknout (následující měsíc však byla ponorka stejně potopena u Azorských ostrovů). Tím celá akce, jak z německé, tak z kanadské strany skončila.

Foto: V době, kdy měl útěk proběhnout, hlídala tábor Bowmanville Kanadská jízdní policie a stráže. Tito příslušníci moc dobře věděli, že vězni budují další tunely, avšak tento fakt ignorovali. (ilustrační foto) | realmofhistory.com

Pojďme si nyní popsat osudy dvou účastníků výše uvedeného připravovaného útěku v rámci operace Kiebitz. Otto Kretschmer byl podle všeho velmi zarytý nacista. V Bowmanvile velel ilegální táborové radě vězňů, která věřila v německé konečné vítězství ve válce a tvrdě potírala všechny, co nebyli dostatečně loajální k vůdci. Několik důstojníků dokonce odsoudila a následně jim znepříjemňovala život. Dělostřelecký důstojník Müllenheim z Bismarcku (který Hitlera nesnášel a někdo ho udal, že o tom s přáteli mluví, za což byl právě táborovou radou souzen) ho ve své knize ani jednou nejmenuje přímo, asi z něj měl strach i po válce. Protože byl Kretschmer tajnými službami Velké Británie i Kanady klasifikován jako nejméně schopný denacifikace, pobyl si v zajetí až do 31. prosince 1947. Přesto v roce 1955 opět vstoupil do řad námořnictva Spolkové republiky Německo. Vystřídal několik velících funkcí, i ve strukturách NATO, v roce 1970 odcházel do důchodu v hodnosti Flotillenadmiral. Následně vystupoval i v několika televizních pořadech o druhé světové válce, například ve známém dokumentárním seriálu "The World at War", který běžel i v našich televizích. 5. srpna 1998, ve věku 86 let, se u příležitosti padesátého výročí svatby plavil po Dunaji z Řezna do Budapešti. Podle všeho se snažil ukázat jaký je ještě junák a při lezení na skálu poblíž bavorského města Straubing spadl a svým zraněním podlehl. Jeho tělo bylo zpopelněno a popel byl následně vysypán do moře.

Wolfgang Heyda tak dlouhý a bohatý život neměl. Byl ze zajetí propuštěn v květnu 1947. Jenže již za pouhé tři měsíce, v srpnu téhož roku, umírá ve věku pouhých 33 let v univerzitní nemocnici v Kielu na virus dětské obrny.

Článek byl s laskavým svolením autora převzat ze skupiny Historie válek