Válečné zločiny Japonského císařství, které "trestali" samotní spojenečtí vojáci
15. srpna 1945 Japonci uslyšeli z rozhlasu poprvé hlas svého císaře. Tento hlas byl vysoký, napjatý a používal staré formální výrazy, kterým mnozí Japonci nerozuměli. Ale jednu věc pochopili určitě, jejich císařství bylo rozdrceno a přinuceno ke kapitulaci. Válka skončila. Pro většinu zajatců v japonských zajateckých táborech to znamenalo konec noční můry, avšak bohužel ne pro všechny.
V Ósace ještě po projevu Japonci popravili pět amerických pilotů. Ve Fukuoce popravili stětím japonští důstojníci 16 pilotů, všemu přihlížela přítelkyně jednoho z nich. Na Celebesu omámili dva australské letce chloroformem a následně je uškrtili. A na Borneu 12 dní po císařově projevu upálili poslední 32 zajatců, kteří tam zbyli. V Mandžusku, v laboratořích Útvaru 731 u Charbinu postříleli Japonci z kulometů 600 čínských a mandžuských pracovníků a zabili všechny lidské pokusné objekty. Zplynovali je toxickými látkami nebo otrávili jídlem. Těla pak spálili v jámě na dvoře. Na rozloučenou pak vypustili tisíce infikovaných krys. Úmrtnost v japonských táborech byla 27 % a celkový počet jejich obětí asi někdo těžko spočítá. Spojenci po válce vytvořili seznam, který obsahoval 300 tisíc lidí, kde každý z nich měl spáchat nějaký zločin. Spojenci však neměli nevyčerpatelné zdroje, a tak bylo nakonec souzeno jen 5700 Japonců. Spousty jich tak unikli trestu.
Foto: Japonští vojáci cvičící střelbu na Sikhské zajatce | Wikimedia Commons
Avšak spravedlnosti neunikli všichni a některé dostihla spravedlnost ještě dříve, než soudy vůbec začaly vydávat rozsudky. Níže je uvedeno hned několik těchto případů.
Trasa některých vracejících se amerických zajatců vedla přes Guam. Tam byl mimo jiné situován také zajatecký tábor pro japonské vojáky. Japonci se tam všude hemžili a potloukali se volně kolem. Měli na sobě čisté americké uniformy, dělali si, co chtěli, předstírali, že pracují, stavěli se do stejné fronty na jídlo jako Američané, kouřili americké cigarety. Jaký to byl obrovský rozdíl proti tomu, co zažili Spojenci v jejich táborech. Jeden z Japonců tam stál opřený o lopatu a smál se jejich vyhublým tělům. Jeden ze zajatců jménem Cowalski tu lopatu popadl a rozbil Japonci hlavu. Oficiálně o tom nepadlo ani slovo.
Foto: Pilot Lt. Robert L. Hite, jako jeden ze 4 přežil popravy zajatých pilotů tvz. ,"Doolitlova náletu". | Wikimedia Commons
Dalším případem, kdy vzali Spojenci spravedlnost do svých rukou, je příběh skupiny britských vojáků, která dostala do pasti asi stovku japonských zajatců na jednom bažinatém ostrůvku v ústí řeky Iravadi v Barmě. Japonci patřili k železničnímu vojsku a tito muži měli na svědomí tisíce životů válečných zajatců, kteří stavěli barmskou železnici. A Britové to moc dobře věděli. Sami je nezabíjeli, nechtěli si s nimi špinit ruce. Sledovali je jen dalekohledy, nic nedělali a dívali se, jak stále hladovější Japonci začali chytat kraby z řeky. Neměli žádné dříví a tak je museli jíst syrové. Rychle dostali amébickou úplavici a všichni pomřeli.
Foto: Poprava stětím Leonarda George Siffleeta japonským vojákem | Wikimedia Commons
Další případ se odehrál na ostrově Bougainville, kde se pár set Japonců seřadilo u malého letiště, aby se vzdalo. Nedaleko přistálo letadlo plné australských válečných zajatců, byli těžce nemocní, pět jich osleplo. Posádka letadla následně zahájila na Japonce palbu kulometem a většinu jich postřílela.
Foto: Smutné pohledy Japonských vojáků. Je otázkou, jestli litují porážky, svých činů nebo činů jejich kolegů. Jasné však je, že se spousta z nich vyhnula válečnému tribunálu a to včele s Hirohitem. | Wikimedia Commons
A Jeden zajímavý příběh na závěr. Stal se také na Borneu. Japonci, kteří se tam vzdali, museli následně pochodovat dlouhé kilometry do sběrného tábora. Na cestu nastoupily tisíce Japonců, avšak do tábora jich došlo jen pár stovek. Australané přitom během pochodu nezastřelili nebo jinak neusmrtili jediného zajatce, jen úmyslně vedli pochod územím lovců lebek. Tak se to mezi Australany alespoň vyprávělo.