„Šedá zóna“ není místo na mapě, které byste si vyhledali. Je to prostor mezi liniemi, kde se pravidla mění každou minutou: jednou je ticho, podruhé drony, potřetí hlídky. A někdy je to i místo, kde člověk zůstane sám — odříznutý od vlastních, bez jistoty, jestli další krok nebude poslední.

Foto: Záchrana spolubojovníka | Telegram

Psali jsme:Bundeswehr zařadí do výzbroje izraelské salvové raketomety PULS

Právě tam narazila bojová skupina 73. centra SSO při speciálních akcích v jedné z obcí na Záporoží na promrzlého muže, který se skrýval v zástavbě. Ležel v úkrytu mezi opuštěnými domy a vypadal jako někdo, kdo už nemá sílu ani utéct, ani bojovat.

Nejdřív přišlo podezření, které v takových podmínkách dává smysl. Mohlo jít o nepřítele — o vojáka, který „proklouzl“ během dalšího masového útoku na ukrajinské pozice. V šedé zóně se totiž nedá věřit prvnímu dojmu. Každý detail rozhoduje.

Operátoři proto postupovali podle pravidel: zajistili prostor, provedli nezbytnou kontrolu a ověřili totožnost. Až potom se ukázalo, že nejde o nepřítele, ale o příslušníka jednoho z útvarů Sil bezpečnosti a obrany Ukrajiny.

Muž jim řekl, že se od svého oddílu oddělil a celé týdny se snažil dostat zpátky k ukrajinským pozicím. Týdny — ne hodiny. Ne den. Dlouhé období, během kterého se z obyčejného „přesunu“ stane boj o přežití.

Psali jsme:Koalice ochotných bez iluzí: Střední Evropa a hranice možného

Psali jsme:Společnosti skupiny CSG budou vystavovat na veletrhu World Defense Show 2026

Psali jsme:Video: Zahraniční technika na Ukrajině. Největší přínos je jinde, než čekáte

V mrazu hledal jídlo a vodu v opuštěných domech. Vybíral si místa, kde zůstalo něco použitelného, a zároveň se snažil nezanechat stopu. Každé otevřené dveře, každé rozbité okno, každý pohyb mohl přitáhnout pozornost. A pozornost v téhle části fronty často znamená dron, průzkum, nebo skupinu, která prochází terén.

Při těchto pokusech se mu podařilo obejít nepřátelské pozice a dostat se až do šedé zóny. Tam se skrýval před nepřátelskými skupinami i bezpilotními prostředky. Nešlo o hrdinské gesto pro kamery — šlo o tiché, vyčerpávající přežívání, kdy člověk počítá minuty podle toho, kdy se dá znovu nadechnout a kdy je nutné zůstat nehybný.

Když ho našli, byl promrzlý, vyčerpaný, hladový a už se nedokázal sám pohybovat. Nebyl to „příběh se šťastným koncem“ sám od sebe — byl to okamžik, kdy rozhoduje rychlost, zkušenost a schopnost jednat bez zbytečných slov.

Operátoři mu okamžitě poskytli první pomoc a evakuovali ho do bezpečí. Tím mu zachránili život.

Tenhle případ připomíná dvě věci, které se v souhrnech zpráv často ztrácejí. Za prvé: jak kruté a neviditelné umí být přežití v šedé zóně, kde člověka neničí jen střelba, ale i zima, hlad a vyčerpání. A za druhé: jak zásadní roli hraje profesionální práce jednotek, které dokážou v chaosu rozlišit hrozbu od člověka, který potřebuje pomoc — a pak ji bez váhání poskytnout.

Zdroj: autorský komentář Šimona Koudelky