Tato tradice se v předválečné literatuře neobjevuje, takže se dá předpokládat, že vznikla až po 2. světové válce v souvislosti s čtyřiadvacetiměsíční základní vojenskou službou (VZS) v ČSLA. Mohlo se jednat také o tradici z vězeňství, odkud byla do armády importována. Základem je plátěný krejčovský metr, který má délku 150 cm a každý centimetr zde reprezentuje jeden den do konce vojenské základní služby (cca poslední čtvrtina VZS). Jedná se tedy o jakousi obdobu např. adventního kalendáře nebo známého rčení "Ještě se xkrát vyspíš a budou...".

Vojáky základní služby byl plátěný metr většinou s láskou proměněn v umělecké dílo, na kterém se pracovalo po nocích ve službách a práce podléhala zavedeným rituálům a termínům. Je ovšem nutno podotknout, že zvyklosti byly u každého útvaru různě modifikované, s výjimkou čísla 150, to byl jediný pevný bod, stejný v celé ČSLA. V den, kdy to měl voják za stopadesát se stával supermazákem, suprákem apod. a tato skutečnost skýtala samozřejmě výhody. Obecně ze strany velení nebyl metr ani ostatní znaky "supermazáctví" (zformovaná lodička, zúžené kalhoty uniformy, pásek "pod pupkem" apod.) všeobecně podporován. U některých útvarů byl metr tolerován více u jiných méně a výjimečně byl někde i tvrdě potírán. Metr musel být hotov v termínu 200 dnů do konce VZS, pak byl uložen do krabičky (např. od sirek), která byla vymalována státními znaky, symboly druhů vojska (třeba i západní provenience), nahými dívkami, půllitry piva či byla krabička polepená fotografiemi dívky, ke které měl voják vztah a na kterou se těšil. Krabička byla zapečetěna třemi pečetěmi - 180, 170 a 160 dnů, které se slavnostně v daný den rozpečeťovaly.

Sto padesátý den "po rozkaze" se metr začal stříhat, první dílek měl teoreticky "sežrat" zobák, zob apod. - tedy voják v první čtvrtině VZS. Tento zvyk byl většinou pouze symbolický, zobák dostal dílek a zlikvidoval ho. Supermazák potom vložil svinutý metr do kapsičky na hodinky u kalhot, přičemž dbal na to, aby z pod její klopy decentně vykukoval poslední dílek metru s číslicí "za kolik to má". Metr se stříhal každý den po rozkaze, dílky si mnoho vojáků pečlivě schovávalo a jsou tací, kteří je mají dodnes schované. Pro ilustraci přikládám fotky metru vojáka, který skončil VZS v polovině sedmdesátých let a sloužil u RTZ praporu (prapor radiotechnického zabezpečení). Práce do výroby metru vložená přesně odrážela, jak důležitým okamžikem byl tehdy pro mladého muže odchod do civilu.

Psali jsme:Jak prohrát válku za 100 dní? Stačilo dát velení na východní frontě Himmlerovi

Foto: Nastříhaný metr s vysvětlujícími popisky | rodinný archiv autora 

Stříhání metru bylo součástí vojenské subkultury, která by se dala nazvat "Za kolik". Samozřejmě ve smyslu kolik mi zbývá do civilu. Byla to v naprosté většině záležitost vojáků základní služby, méně absolventů VKVŠ (vojenské katedry vysoké školy), kterým základní služba trvala jeden rok. Stříhání metru bylo také součástí života vojáků z povolání nebo v činné službě (furťáci), jejichž cíl byl odsloužit si převzatý závazek a odejít do civilu. Jednalo se o mladé praporčíky a důstojníky do cca třiceti let.

Foto: Nastříhaný metr s vysvětlujícími popisky | rodinný archiv autora 

Subkultura se prolínala do jazyka vojáků. Například na příkaz "Přijď tam ve tři!" zněla odpověď "Za kolik to mám?" ve smyslu "Kašlu ti na to".  Částo ještě následovalo oslovení "Ty zobe" ve smyslu "blbe". Váha takového oslovení byla značná a pokud se týkala mazáka nebo supermazáka docházelo občas i ke rvačkám. Při setkání neznámých vojáků byla častá otázka "Číslo?".

Psali jsme:Po čtyřletém zpoždění dorazily na Ukrajinu první německé houfnice RCH 155

Psali jsme:Prohlubování obranné spolupráce s Polskem je pro Slovensko zásadním krokem vpřed

Psali jsme:Jiří Protiva: Státní podnik by měl vydělávat, rozvíjet se a naplňovat veřejný zájem

V období, kdy byl ve výcvikovém roce jeden nástupní termín (tzn. dvakrát za 24 měsíců), tak rozdělení VZS bylo na bažanty nebo zobáky, zoby a mázáky, mázy. V sedmdesátých letech došlo ke změně a byly dva nástupní termíny (tzn. 4 za dvacet čtyři měsíců) a VZS se rozdělovali na bažanty, zobáky..., starší rajonisty, mazáky a supermazáky, (v jazyce vojáků měla každá skupina své hovorové označení, které nebylo v útvarech zdaleka jednotné).

Další oblastí bylo samozřejmě oblečení, kdy některé úpravy nebo styly nošení byly povoleny jen pro příslušnou skupinu vojáků - například zformovaná lodička, zužování kalhot, gumičky do kanad, opasek nikoliv v pase ale velmi nízko na bocích, upravované rozlišovací odznaky druhů vojsk - např. ohnutá hlaveň tanku apod. Některé úpravy oblečení vyžadovaly spolupráci se staršinou, který se obecně rekrutoval z těch starších. Zajímavý zvyk se objevil na začátku osmdesátek, kdy po propuštění cestou na nádraží (cestu domu měli propuštěnci placenou vojenskou správou) se vyhazovaly vojenské boty tak, aby se zamotaly na elektrická vedení - což samozřejmě iritovalo místní správu a často vznikaly třenice, kdo bude platit odstranění.

Foto: Supermazák potom vložil svinutý metr do kapsičky na hodinky u kalhot, přičemž dbal na to, aby z pod její klopy decentně vykukoval poslední dílek metru s číslicí "za kolik to má". | rodinný archiv autora 

Samostatnou kapitolu pak tvořily upomínkové předměty. K subkultuře "Za kolik" patřily i tzv. bankovky nebo tabla. Vydávaly se ke kulatým číslům takže byly pětistovky, třístovky, stovky (ta bývala poslední). Vydání bankovky/tabla ovšem vyžadovalo aktivního vojáka, který musel disponovat určitým výtvarný nadáním, takže nebyly tak rozšířené jako metr. Vyráběly se tak, že se nakreslil tématický obraz na formát A3- A2 (obvykle nahé ženy kombinované s pivními půllitry, deckami a situacemi charakterizujícími druh zbraně a zúčastněné jedince) s karikaturami nebo dolepenými fotkami osob. Ten se vyfotil a udělaly se pohlednice pro zúčastněné. Po dosažení "čísla" se bankovka směla zasílat (ze zřejmých důvodů v obálce) rodině, kamarádům, děvčatům. Co se tvorby bankovek či tabla týče, často šlo o nádherná umělecká díla.