Vznik ponorek byl významným milníkem v historii vývoje námořnictva. První efektivně nasaditelné ponorky byly pro protivníka doslova šokem, protože čelit nepříteli, který byl skrytý a zdánlivě nezranitelný, bylo téměř nemožné. Efektivní boj proti nepřátelským ponorkám se tak stal důležitým úkolem ve všech námořnictvech světa. Vojenské velení se muselo vypořádat s úkolem změnit taktiku vedení námořní války, vyvinout a do praxe uvést nové zbraně, které by ponorkové podvodní hrozbě úspěšně čelily. V roce 1914 tak byly ve Velké Británii vytvořeny první hlubinné nálože, které po úspěšných zkouškách britské námořnictvo přijalo do své výzbroje.

První hlubinné nálože měly k dokonalé zbrani proti ponorkám velmi daleko. Bomby měly sudovitý trup naplněný TNT nebo amatolem. Odhazovaly se ze zádi nebo boku lodi na místo, kde se podle všeho měly nacházet nepřátelské ponorky. Po potopení pod vodu byla bomba odpálena působením tlaku vody, a to v předem zvolené hloubce.

Foto: Výbuch hlubinné pumy za lehkým křižníkem HMS Ceylon | IWM / Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Jak jsme vykopali bývalou latrínu po německých druhoválečných zajatcích

Výbuch pod vodou vytvářel obrovský tlak, který byl účinný i ve velké vzdálenosti od epicentra. Výsledkem bylo, že přímý zásah proti ponorce nebyl ke zničení trupu nutný, i když byl žádoucí a spolehlivější. Čím blíže k ponorce byla hlubinná nálož odpálena, tím horší byly pro podmořský člun důsledky.

Ve většině případů hlubinné nálože vybuchly vedle ponorky, ale poškození způsobené tlakovou vlnou vytvořilo netěsnosti a donutilo ponorku vynořit se. Poté, co ponorka vyplula na hladinu, mohla hladinová loď použít svá děla nebo ponorku taranovat. Od roku 1915 do konce roku 1917 však hlubinné nálože zničily pouze devět ponorek.

Původní metoda nasazení hlubinných náloží byla nepříliš neúčinná. Často se stávalo, že poté, co bomba dopadla do vody, byla vychýlena proudem lodních šroubů a vybuchovala pak mimo zamýšlený prostor. Později byly vynalezeny vrhače, které výrazně účinnost použití hlubinných bomb zvýšily.

Vyvstává zajímavá otázka: kdo vlastně hlubinnou nálož vynalezl? Kurátor Muzea námořní palebné síly (Museum of Naval Firepower) Chris Henry učinil při revizi muzejního archivu zajímavý objev. Podle nalezené dokumentace vyvinul hlubinnou nálož Herbert Taylor, vynálezce Královského námořnictva se sídlem v Portsmouthu: "Často se přehlíží, jak a kde byla hlubinná nálož vyvinuta. Teprve nyní vyšlo najevo, že mužem zodpovědným za jejich konstrukci byl zanícený vynálezce, který je ale mimo svět podvodních zbraní neznámý."

Psali jsme:Konec bitevního kolosu Musaši – zásahu 19 torpédy a 17 bombami nemohla odolat

V březnu 1917 si vláda Spojených států vyžádala od britského vynálezce kompletní konstrukční výkresy jeho zařízení. Podle archivů, které muzeu věnovala Taylorova vdova, se o práva na jeho projekty záhy strhla právní bitva. 
Po získání výkresů provedli inženýr amerického námořnictva Minkler a komandér Fullinwider z amerického Úřadu pro námořní výzbroj a výstroj některé změny a patentovali si jejich vývoj v USA. Zdá se, že se tak stalo proto, aby nemuseli Taylorovi platit za původní výkresy. Za prvořadé bylo považováno potlačení škod, které způsobovaly německé ponorky. Práva duševního vlastnictví měla být odstavena na vedlejší kolej.

Otázka konstrukce zbraní byla v době války ostatně vždy do značné míry "šedou zónou" a mohla vyústit ve vývoj zbraní jednou stranou, jen aby se zjistilo, že tytéž zbraně jsou pak použity proti ní. V případě Taylorova vynálezu se Chris Henry domnívá, že "k tomuto neobvyklému postupu se přistoupilo v době války, aby se zabránilo zdržení, které by jinak vzniklo z jednání."

Výsledek Taylorova boje za to, aby vynález získal mezinárodní uznání i odměnu, zůstává neznámý. V každém případě to nebránilo v tom, aby pokračoval v práci na projektech týkajících se jiných typů zbraní. Vzácný prototyp hloubkového vrhače náloží navržený Taylorem je nyní vystaven právě v Muzeu námořní palebné síly. Díky svému tvůrčímu a technologickému talentu byl Taylor pro námořnictvo důležitý. V roce 1939 ho admiralita vyzvala, aby se vrátil do služby a pokračoval ve vývoji nových zbraní po celou dobu války, což také činil.

V dnešní době jsou odpalovacími zařízeními počítačově řízené minomety, které mohou střílet hlubinné nálože s účinností až do hloubky 120 m na vzdálenost až 2000 metrů. Během studené války byly dokonce vyvinuty atomové hlubinné pumy, které lze svrhnout z letadla. A přestože řízená torpéda postupně hlubinné pumy nahrazují, zůstávají i nadále součástí výzbroje největších námořních sil na světě.

Zdroj: warhistoryonline