V Rusku se kavalérie objevila jako pravidelná součást armády až díky Petrovi I. V Evropě se v té době jezdectvo dělilo na dva hlavní proudy – kyrysníky a dragouny. Kyrysníci byli jakýmisi potomky středověkých rytířů, jejichž doménou byl prudký útok. Dragouni na druhé straně byli víceúčeloví a jejich výcvik nebyl tak náročný. Menší nároky byly i na samotné koně, proto se drtivá většina ruské jízdy skládala právě z dragounů. 

Po třiceti letech se ovšem ruská jízda začala dělit na tři hlavní proudy – těžkou, střední a lehkou jízdu. Těžkou jízdu tvořili kyrysníci a jezdečtí granátníci, střední byla složena z dragounů a lehkou jízdu tvořili kopiníci a husaři. Kromě této jízdy byly zasazeny do struktur podle oblasti nasazení i nepravidelné jízdní jednotky, jako byli Kozáci, Kalmykové, či Baškirové, kteří netvořili žádný ustálený celek a působily ve volné sestavě. Jejich hlavními úkoly byly průzkumné a zabezpečovací funkce.

Foto: Ruští kyrysníci v roce 1827 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Operace „Carlota“: Kubánská akce v Africe v atmosféře studené války

Velmi brzy se zjistilo, že je potřeba dbát i na přísný výcvik samotných koní, které museli ovládat jak chod na přehlídkách, tak i přejít ze cvalu do sprintu v bojové formaci. Ve druhé polovině 18. století tedy byl založen specializovaný institut na výcvik jednotlivých koní. 

S koňmi byl ovšem ze začátku problém. Byť mělo Rusko k dispozici zhruba 30 milionů koní, z drtivé většiny se jednalo o stepní či zemědělská plemena. Proto byl z počátku kladen důraz hlavně na lehkou jízdu a dragouny, ti si totiž vystačili s běžnými ruskými koňmi. Nejčastěji se jednalo o dónské a čerkasské koně – ti byli sice nízcí, ale zase rychlí a odolní. Takové koně se ovšem nehodili pro kyrysníky. Ti potřebovali větší a statnější koně. Ty se v Rusku ovšem nenacházeli a Rusové je museli nakupovat v zahraničí, nejčastěji v Prusku. Pro ruské podnebí se ovšem koně moc nehodili a od počátků s nimi byly problémy, hlavně co se týče stravy. Pruští koně jedli výhradně oves, která se taktéž musela nakupovat v Prusku nebo Německu. 

Foto: Ruský dragoun v roce 1720 | Wikimedia Commons / Public domain

Jezdečtí důstojníci tak měli zvláštní privilegia. Petr I. Proto nechal do vojenských předpisů doplnit, že každý pěší voják jedoucí na koni, musí před jízdním důstojníkem a poddůstojníkem v minimální vzdálenosti 100 kroků z koně sesednout a nechat jezdce projet, „aby svým odporným stylem nasedání a sesedání jezdeckého důstojníka nepobouřil.“

Psali jsme:Letadlová loď Yorktown bojovala jako lev a přispěla k japonským porážkám v Korálovém moři a u Midway

Každý jezdecký pluk měl přiděleného specializovaného důstojníka, kterému se lidově říkalo opravář. Ten musel výborně rozumět koním, jeho úkolem totiž byla „oprava“ pochroumaných koní a případná „obměna vozového parku“. Tito důstojníci měli poměrně volnou ruku, a tak se běžně stávalo, že opravář peníze na nové koně propil, nebo si je ulil do kapsy a pluk tak zůstal s nižší bojeschopností.

Stejně jako všechno, i koně měly svou životnost. Koně přímo u bojových jednotek sloužily devět let, koně strážní služby pak roků osm. To znamenalo, že při počtu kavalérie v Rusku asi 55 tisíc koní, bylo ročně potřeba nakoupit 6 000 nových koní. V Rusku bylo postaveno několik velkých státních hřebčínů, ty ovšem dokázaly vyšlechtit pouhých 1 300 koní ročně. O zbytek se staraly buď nákupy v zahraničí, nebo nákupy v soukromých hřebčínech, kterých bylo v Rusku zhruba 250. Nejlepší soukromý hřebčín se nacházel u Voroněže a založil ho hrabě Alexej Orlov v roce 1776. Právě zde byl vyšlechtěn nádherný Oryolský jezdecký kůň, jedno z nejlepších jezdeckých plemen vůbec. V roce 1845 došlo ke zkřížení a vznikl tak oryolsko-rostopčinský kůň, který se po dlouhá léta využíval u střední a těžké kavalérie. 

V 18. století se při výběru koní hledělo primárně na výšku. Pro střední a těžkou kavalérii byli potřeba koně s výškou 165–175 cm, zatímco pro lehkou jízdu koně o výšce 150–155 cm. Co se týče barev, vybíraní byli koně co nejtmavší barvy a bez skvrn. 
To se změnilo s příchodem cara Alexandra I., ten především u husarů podle barev označoval jednotlivé eskadry. Jedna eskadra jezdila jen na šedých koních, druhá zase jen na černých a třetí jen na hnědých. K další změně došlo v roce 1823, kdy se barvy koní lišily od jednotlivých pluků v divizi. První pluk měl červené koně, druhý pluk černé, třetí šedé a čtvrtý hnědé koně. Trubači jezdili pouze na šedých koních. Výjimku měli důstojníci, ti mohli mít koně jakékoliv barvy. 

Rozhodnutí zorganizovat ruské jezdectvo podle Západního stylu neslo své ovoce. Již během bitvy u Poltavy v roce 1709 se podařilo ruské kavalérii zlikvidovat švédskou kavalérii a pronásledovat prchajícího nepřítele. V roce 1759, v bitvě u Kunersdorfu ve Slezsku, se zase ruské jízdě pod vedením Petra Rumjanceva podařilo rozhodnout o výsledku bitvy proti pruskému Frederiku Velikému. Ruské jezdectvo dosáhlo svého vrcholu na počátku 19. století za napoleonských válek, kde se ruské jezdectvo ukázalo ve skvělé formě. 

Po skončení napoleonských válek začal význam jezdectva ve všech evropských armádách upadat. Jak v Evropě, tak v Rusku sledovali účinky jezdectva během Americké občanské války v letech 1861–1865, ovšem jak konfederační, tak unionistická jízda bojovala především střelnými zbraněmi a jen velmi málo došlo na potyčky se šavlemi. 

V roce 1882 car Alexander III. sjednotil všechny jezdecké jednotky a přeměnil je všechny na dragouny, to znamená, že se vrátil tam, kde začal jeho velký předchůdce Petr I. To se ale ukázalo jako velice špatné rozhodnutí, které vyústilo během rusko-japonské války, kterou Rusko rozhodně prohrálo. Proto car Mikuláš II. v letech 1907–1908 obnovil husarské a kopinické pluky a pokusil se navázat na hrdé tradice ruského jezdectva. Ruské jezdectvo si vybudovalo pověst obrovské síly, jelikož se se zhruba 300 000 jezdci stalo suverénně největším jezdectvem v Evropě. 

Foto: Ruská kavalerie utrpěla značné ztráty během rusko-japonské války | Wikimedia Commons / Public domain

Věk jezdectva se ovšem závratně chýlil ke svému konci a první světová válka s pomocí zákopů, kulometů a jiných automatických zbraní udělala za hrdou kavalérií poslední tečku.

Foto: Střet mezi ruskými kopiníky a rakousko-uherskými vojáky v Haliči, 1914. První světová válka znamenala konec kavalerie, jak ji známe. | Wikimedia Commons / Public domain

Foto: Sovětský svaz si ponechal do roku 1941 čtyři jezdecké divize. Rychlý postup německých sil pak vedl k vytvoření dalších 87 jezdeckých divizí jako manévrovacího prvku. Nejednalo se již ovšem o kavalerii v klasickém slova smyslu. | Wikimedia Commons / Public domain 

Zdroj: britannica, Diletant Media